JIŘÍ JÍROVEC

Následující text je pohledem chemika, jehož pracovní život se, půl na půl rozdělil na obě strany Atlantiku. Nejde o historickou studii ani právní analýzu, ale jen o osobní zkušenost člověka, který mnohé viděl a pamatuje.

V českých mediích se objevily dvě krátké zprávy:

Předseda poslaneckého klubu Top 09 prohlásil, že nechali vysvětit kanceláře po komunistech, aby „i v duchovní rovině udělali tlustou čáru za působením komunistů v Poslanecké sněmovně“. Tento hlupák s předsudečnou nenávistí napadá stranu, kterou MV uznalo za demokratickou.

„Bezdomovců přibývá: Mnoho těch starších 65 let [k nám do azylových domů] přichází v takovém stavu, že už se na ulici vrátit nemohou, a potřebují následnou pobytovou službu, například v podobě domova pro seniory. A pak se stane, že nám ten člověk v azylovém domě zůstane několik let.“ Tak pravila Dana Pechová, jež se službami pro lidi bez domova v Charitě České republiky zabývá.

Když se v roce 1989 dostali k moci ti praví, netrvalo příliš dlouho, než bylo období 48-89 zadupáno do země. Jednoduchým Jakobům stačí jednoduchá hesla. O minulosti vědí velké kulové a nepochybně ctí zlaté pravidlo, že se vyplatí sdílet momentálně bezpečné názory.

V naší společnosti platil a platí dávný bonmot Jiřího Suchého: „Je nebezpečné domnívat se cokoli.“ Byl součástí dialogu se Šlitrem jak psát protestsongy.

Dnes je dvojnásobně nebezpečné domnívat se, že historie let 1948-89 vlastně byla fascinující.

První polovina padesátých let

Když skončila válka, zavládlo nadšení, že je příležitost budovat sociálně spravedlivější společnost. Existuje zajímavý dokument o Británii, který se jmenuje „Spirit of ’45“. Byl o nadšení, znárodňování, zavedení bezplatné lékařské péče a obnově rozbombardovaných čtvrtí (s protiargumenty architektů, že dělníci nepotřebují koupelny).

Ve filmu Žert je scéna, kdy Somr vyprovází holku, která s nadšením odjíždí na jakési školení, kdežto on trpí, protože by ji raději měl v posteli. Myslím, že v tom nadšení, silnějším než sex, je klíč k pochopení atmosféry kolem procesů padesátých let.

Ve světě probíhala studená válka, kterou začal Churchill svým projevem ve Fultonu v roce 1946. Po roce 1948 začaly pokusy Západu o oslabení států, které se dostaly do sféry sovětského vlivu. Nešlo o lidská práva, ale o ekonomický a politický vliv. Použijeme-li současnou terminologii, šlo o špionáž, ovlivňování voleb a teroristické akce. Byla to doba hledání nepřítele na obou stranách. V USA to byl Mccarthy, který inicioval vyšetřování neamerické činnosti. I tam se udávalo a vyhazovalo z práce.

Naše historie (čti: současná propaganda) přijala absolutní pravdu, stojící proti absolutní lži. Tedy „šiklismus“, který dává přednost omylu amerického prezidenta před Putinovou pravdou.

Otázka samozřejmě je, jak daleko jsme ochotni o minulosti mluvit. Zatím se vše omezuje na výrok, že komunisté byli kurvy, protože zavraždili Horákovou. Budeme dětem říkat, že v Polské sjednocené dělnické straně byl umístěn agent CIA, plukovník Josef Swiatlo, který byl odpovědný za vnitřní bezpečnost?

Budeme učit o Stalinově teorii o zostřování třídního boje, která vycházela z představy, že umírající kapitalismus se bude o to urputněji bránit? Je velmi pravděpodobné, že právě tuto teorii využila CIA prostřednictvím polského tlaku na Československo: „V Bulharsku, Maďarsku, Rumunsku i Polsku byli odkryti nepřátelé socialismu a u vás nejsou?“

Pokud jde o úlohu CIA je zajímavé, že v době, kdy měly být po padesáti letech odtajněny dokumenty, které ukazovaly na tehdy používané metody, CIA si okamžitě vynutila jejich opětovné utajení.

V USA popravili, čtyři roky po Horákové, Ethel Rosenbergovou. Prý přepisovala špionážní zprávy, které připravoval její manžel pro SSSR. Americký prezident, podobně jako Gottwald, nevyhověl žádostem o milost, které přicházely ze světa. Je pravděpodobné, že Ethel byla odsouzena na základě falešného svědectví.

Ptát se můžeme i na to, jak učit o měnové reformě v roce 1953. Propaganda se omezuje na to, že ji Zápotocký zapřel a dělníci v Plzni a Ostravě proti ní protestovali. Jenže podobné reformy proběhly po válce ve většině evropských zemí, kromě Švédska, Británie a Švýcarska. Ta československá byla spojena se zavedením bezplatného zdravotnictví a univerzálního důchodového systému.

V první polovině padesátých let se formoval vztah nové moci ke katolické církvi. Většina starých komunistů prošla náboženskou výchovou a tak se neodvážili, stejně jako Jára Cimrman, zajít příliš daleko: „Stali se zapřisáhlými ateisty, až se báli, že je Pánbůh potrestá.“ V letech 48-52 byla náboženská výchova povinným předmětem na základní škole.

Střet se odehrával ve vztahu s Vatikánem, který nadřazuje víru nad vše ostatní. Proto se mlčelo o sexuálním zneužívání dětí a genocidě podobným aktivitám církví v kanadských internátních školách. To, co jsme udělali s kláštery, bychom přece rádi provedli s mešitami.

V Československu bylo popraveno nebo v důsledku věznění zemřelo asi 400 lidí. Podle Paměti národa bylo tak či onak postiženo asi 200 000 lidí.

Každá společnost má svůj propagandistický aparát. Propaganda počátku padesátých let byla založena na tezi „válkychtiví imperialisté vám občanům chtějí překazit budování spravedlivější společnosti“. Byla to pravda, a proto bylo snadné, aby veřejnost požadovala tvrdé tresty pro ty, kteří takové úsilí mařili. Přiznání obviněných komunistů byla patrně založena na podobné argumentaci: „Podporuješ ty, kteří maří naše úsilí, zradil jsi, za co jsi bojoval, zradil jsi myšlenku a hlavně jsi zradil sám sebe.“ K tomu je třeba přičíst, že každý politik má časem máslo na hlavě.

Vykonstruovanost procesů se týká především způsobu, jímž byla ovlivňována veřejnost. Zajímavé je, že postihy odsouzených byly rozmělňovány častými amnestiemi a osobními intervencemi.

Například Jiří Janata, bratr Zbyňka Janaty, který patřil do skupiny bratrů Mašínů a byl popraven, vystudoval Přírodovědeckou fakultu a působil jako asistent na Katedře analytické chemie. Prý se ho zastala manželka prezidenta Zápotockého.

Ivan Havel, s jistě prachmizerným kádrovým profilem, získal doktorát v USA.

Problémem toho období bylo, že ekonomické změny předbíhaly schopnost části společnosti přijmout a pochopit je.

Je třeba vědět, že původní garnitura komunistických vůdců zaváděla nový systém, aniž by měla potřebné zkušenosti.

Znárodněním asi patnácti malých společností, mezi nimiž byla META založená Miroslavem Vinopalem, vznikl úspěšný národní podnik Chirana. Tehdy možná těch patnácz vlastníků pociťovalo křivdu, že jim „to komunisti vzali“. Chiranu pak vzal všem zaměstnancům kapitalismus. Stěžovat si mohou v lampárně na nádraží.

Poměry do první poloviny padesátých byly ovlivněny válkou, která různou měrou dopadla na jednotlivé generace. Existoval střet mezi těmi, kteří na začátku padesátých let vstupovali do života a předcházející generací, která byla často pravicová.

Není pravda, že komunisté byli lidé, kteří chtěli mučit, zabíjet a sedět na truhlicích se zlaťáky. Existovaly různé představy o tom, jak ten spravedlivější systém dosáhnout. Například v Polsku zůstali soukromí zemědělci (Poláci, kteří byli přesunuti k Odře a Nise, dostali půdu a tu mohli vyměnit za státní rentu). V NDR byly povolené podniky do 50 zaměstnanců, ale podnikání v nich asi nebylo jednoduché.

Určité soukromé podnikání bylo povolené, někdy od poloviny 70. let. Šlo hlavně o služby. A existovalo i podnikání ve formě přidružené výroby JZD.

Každá moc si buduje obranné mechanismy. Ta současná má těžkooděnce, vodní děla, slzný plyn, teleskopické obušky a použije je, když se bude cítit ohrožena. Toliko terminologie bude jiná, nepůjde o třídního nepřítele, ale (nejlépe o) islámské teroristy.

Každá moc má svoje Bretschneidery. StB se pídila po drbech, kdo s kým spí a kuje pikle u piva. V porovnání se současností to byli čučkaři. Teď se ví všechno o každém člověku. Co a komu píše, kde je, když chodí venku. Skoro absolutně platí, že nejsou jako oni.

Základním problémem vlády jedné strany bylo, že neexistovala možnost politiku opustit. Nebyly trafiky. To, že některé pozice vyžadovaly členství v KSČ, je pravda, ale tak to je

všude. Mění se jen forma souhlasu a vytí s mocnými.

Postupem doby se proměňoval poválečný svět, přišla šedesátá léta a s nimi uvolnění mezi Západem a Východem. Byla protestní hnutí studentů v Německu a Francii, protesty proti válce ve Vietnamu a s tím i kulturní vlna. Pokračoval Elvis Presley, přišli Beatles, absurdní divadlo, filmové vlny všech proveniencí a mezi nimi i ta naše česká.

Byl založen Semafor, Divadlo na zábradlí, Činoherní klub, hráli Vodňanský a Skoumal,

Spirituál kvintet, Olympik a před ním Sputnici. Nebyli producenti, a tak stát občas něco nepovolil.

Měnila se i politická situace v Československu. „Úpěli jsme“, volali po listopadu 1989 mnozí a házeli vymodlené řády a vyznamenání do Vltavy.

V Cimrmanově hře Dobytí severního pólu cituje Čechoameričan, poručík biologie Beran, profesora McDonalda: „Až rozmrzneme, a budeme zase teplí, jako jsme vždy byli, my uvidíme úplně jiný svět, tvá vlast již nebude úpět pod Rakouskem a ty se vrátíš domů.“ Lékárník Vojtěch Šofr opraví posun v čase, jde teprve o rok 1909: „Pravda, ještě trochu úpíme, ale dá se to vydržet.“

Pražské jaro 1968

Toto období předznamenaly Kohlerova a Barnabitská komise, jež rehabilitovaly komunisty, kteří přežili vytěsnění od moci v padesátých letech.

Je zajímavé, že Smrkovský, Kriegel, Pavel a konec konců i Šiklová byli považováni za sekerníky, tedy za lidi, kteří šli tvrdě za svými zájmy. Po rehabilitaci se aklimatizovali, aby proti Novotnému vystoupili jako „progresivní síla“.

Podobnou fintu použila ODS, Top 09 a KDU ČSL, když se označily za demokratickou opozici.

Pražským jarem pokračovalo střetnutí dvou frakcí KSČ. Hodně se schůzovalo a hodně mluvilo. Vznikl Akční program KSČ, který v podstatě nikoho nezajímal. Byla zrušena cenzura a do hry vstoupilo sdružení bývalých (nekomunistických) vězňů K231.

Obavy o dění v Československu projevovaly spřátelené strany. KSČ ani vláda nebyly schopné reagovat a případné sliby dodržet. A tak došlo na „přátelskou“ pomoc.

21. srpen

Tehdy se rozplakal Dubček a sebelítost nad vlastním osudem pokračuje do dnešní doby. Odmítli jsme pochopit, že světová mocnost tehdy usoudila, že hrozí pootevření dveří geopolitickým zájmům druhé strany, a tak si, s vědomím protivníka, sjednala pořádek obnovením kolíků potvrzujících výsledky druhé světové války.

O dvacet let později se Američanům zprotivil jejich bývalý agent, panamský prezident Manuel Noriega. Bral příliš vážně dohodu, podle které měly USA předat jeho zemi kontrolu nad Panamským průplavem. Mělo k němu dojít až za deset let, ale bylo třeba konat včas. V rámci akce zvané „Just Cause“ se několik týdnů bombardovalo. Podle odhadu americké vlády bylo zabito asi 2000 až 6000 lidí. Noriegův náhradník odpřísáhl věrnost svému lidu na americké vojenské základně, čímž byla akce „Správný důvod“ zdárně dokončena.

Není známo, že by si jakýkoli československý politik dovolil zaprotestovat. Tím bylo potvrzeno naše lokajství, tentokrát na dobu neurčitou.

Období Husákovy vlády 1969-1989

Normalizace

Po srpnu 68 přišla postupná výměna Dubčekova vedení a začala dvacetiletá Husákova éra označovaná jako normalizace. „Pravdivá historie“ se jí štítí. Říká o ní, že si moc koupila občany za něco zboží a střechu nad hlavou. Všude se prý hemžili estébáci a lid před nimi odjížděl do bezpečí chat a chalup.

Pod pojmem „normalizace“ si lze představit návrat před období, které bylo považováno za nenormální. Tedy někam před IV. sjezd československých spisovatelů.

Pravda je, že normalizace v podstatě skončila prověrkami nestraníků dokončenými v roce 1971.

Stranické prověrky probíhaly koncem roku 1970. Ze strany byli vyloučeni (často s neblahými existenčními důsledky) ti, kteří se politicky angažovali v Dubčekově éře. Méně dramatický byl trest vyškrtnutím. Týkal se těch členů, kteří neprojevili dostatečnou ochotu podporovat nově nastoupenou cestu. Někteří členové KSČ svoje členství sami zrušili.

Nás nestraníků se „jejich“ prověrky netýkaly. KSČ ovšem potřebovala doplnit stavy. V Česku a tedy i na fakultě se všechno vykecá, takže jsme okamžitě věděli, kdo byl lákán ke vstupu.

Byla to zvláštní situace: Verbovaní kandidáti členství se nechovali jako dravci, kteří to teď vezmou pěkně od podlahy. V podstatě se za nominaci styděli a popírali ji, jak nejdéle to šlo. Vlastně nám nestraníkům záviděli, protože jsme nic nemuseli, nedostávali jsme stranické úkoly a neplatili členské příspěvky. Ve vzduchu se vznášela stranická výčitka: „Obětovali jsme se za vás.“

Prověrky nestraníků měly formu políčka zvíci tak dvou vět, které bylo součástí výročního pracovního hodnocení. Tam se měl ocitnout výrok týkající se přátelské pomoci v srpnu 1968.

Základní organizaci nešlo o to, co si zaměstnanec opravdu myslí. Potřebovala sestavit hlášení, že u nás „dole“ je všechno v pořádku. Dobrá zpráva se pak posunovala vzhůru dál, aby skončila ve svodce Husákovi. Ten ji pak mohl použít jako důkaz, že situace je pod kontrolou a že Západ ani Východ nemají důvod k pokušení dál se do situace vměšovat.

Jedním z komunistů na geologické sekci, před Dubčekem i po něm, byl profesor Jiří Konta. Pro někoho kurva komunistická, pro jiné vynikající vědec a také vězeň z koncentračního tábora. Byl odpovědný za prověrky. Možná mu shora naznačili: „Musíš se víc snažit, soudruhu profesore“ a tak prý bral svou roli příliš vážně.

Můj kamarád a spolupracovník Rudolf Přibil způsobil komisi velký problém, protože se k bratrské pomoci odmítl vyjádřit. Politika prý nesouvisí s jeho prací analytického chemika. Nehledě na to, že občan není povinen jakýkoli názor mít. I stalo se, že za ním kdosi z té komise přišel s nabídkou: „Konta tady tento týden není, tak by se to dalo sfouknout. Tady jsou,“ povídá, „anonymizované odpovědí některých nestraníků, co kdybyste si nějakou vybral?“

Po skoro padesáti letech si již nevzpomínám, jak to tehdy dopadlo. Rudolf totiž z fakulty odešel, protože do naší laboratoře přišel jako náhrada za mě, když jsem byl na studijním pobytu v Kanadě. Odešel do Ústavu fyziky atmosféry ČSAV, přesně tam, odkud jsem přišel na fakultu já. Vím jen to, že se jeho materiály cestou mezi Albertovem a Spořilovem ztratily, takže nakonec bylo jedno, jestli si něco vybral nebo nevybral.

Události konce roku 1971 potvrdily zásadní změnu přístupu moci ke společnosti. Nebylo důležité přesvědčovat a přesvědčit lidi dole. Důležitými byla hlášení nahoru, že je vše v pořádku. To je ostatně princip, jímž se řídí jakákoli hierarchická společnost.

Dění po roce 1972 nemělo precedent v minulosti. Vývoj světa se ubíral novými směry, určenými geopolitickými zájmy. Do hry vstoupila blbost, která je věčná a nevyplelitelná, jak říkával Jan Werich.

Výměna hodnot za grošíky

V polovině sedmdesátých let došlo k posunu od hodnot ke grošíkům. Svět se totiž zmenšil. Přesně tak, jak to v předscéně z Těžké Barbory vysvětloval Werich Horníčkovi:

W: Svět byl daleko větší, než je dnes, teď je menší. H: No to snad ne, že by se srážel?

W: No né … přece ty komunikace … H: Jo ták, tím, že se to prokrátí. W: No ano, samo sebou, eroplány a tenkrát, když král poslal druhýmu králi posla, aby mu vyřídil, že je vůl – no to trvalo, ale dneska to máte e … e … e … e … e … ví to dřív, než to řeknou. Ovšem pravda je, že dneska nejsou tak hákliví.

V polovině sedmdesátých let zkrátily komunikace vzdálenosti mezi lidmi do té míry, že se vymkly kontrole. Pokrok se nedal zastavit. Automatizoval se telefonní styk a do zahraničí se dalo volat z domácího telefonu. Nebylo třeba jít přes spojovatelku na poště.

Československá vláda usoudila, že naše tehdejší hodnoty nebudou narušeny, když navrhne těm, kteří odešli po roce 1968, aby si „upravili svůj vztah s ČSSR“ a při návštěvě domoviny utratí nějaký ten groš.

Charta 77

Charta 77 se dotkla jen zlomečku populace. Kombinace Havla s několika bývalými komunisty málokoho přitahovala. Šlo o hrst písku vhozeného do československého mocenského soukolí.

Její signatáři nevylepovali její text po nárožích, neburcovali nikoho k ničemu. Text Charty se dostal na veřejnost prostřednictvím Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy.

Anticharta

Setkání umělců (v ND a Divadle hudby) nemělo formálně s Chartou nic společného. Slova „samozvanci“ a „zaprodanci“ odsuzovala spolupráci s cizími zpravodajskými službami. Nelze pochybovat o tom, že projev Jiřiny Švorcové shromážděné umělce nezajímal. Doba revolučního nadšení byla dávno pryč a tak byli ochotni projev „odsedět“. Háček představovaly podpisové archy. Proti mase podpisů vypadala skupinka signatářů Charty nicotně. Na tom, co si umělci doopravdy myslí, nesešlo.

„Badatelé“, přepisující naši historii do konečné a pravdivé podoby, staví podpisy zanedbatelné menšiny společnosti jako vzor statečnosti proti mravnímu selhání většiny. Mnohým byla Anticharta odpuštěna, jiným je otloukána o již umrlé hlavy.

Herec Národního divadla Miloš Nesvadba se dočkal „posmrtečné nenávisti“. Jeho nekrolog upozornil na to, že nejen podepsal Antichartu, ale že se jeho jméno objevilo na druhé straně tehdejšího Rudého práva.

Menšíkovy Silvestry

Staly se svým způsobem protipólem Anticharty. Uplynul necelý rok, umělci naplnili auditorium komunistické televize a najednou byli samý smích. Přechod ze zachmuřenosti v ND do rozjásnosti na Kavčích horách zatím nebyl vysvětlen. Možná měli v kapse nenávistně zaťaté pěsti. Jenže v nich mohl být honorář za účast, takže raději úsměv na tváři. Do konce vlády jedné strany chybělo přes deset let.

Až po sametu, kdy již nehrozilo žádné nebezpečí, dali průchod správné novotřídní nenávisti a házeli vyznamenání, řády a legitimace do Vltavy.

Zbývající dobu do listopadu 1989 charakterizuje ústup KSČ do pozadí. Byla poptávka po spotřebním zboží. Leccos se přivezlo ze Západu a leckterou žádost vzbuzoval tlustý katalog firmy Neckermann.

KSČ ztratila tah na branku. Důraz byl na to, aby vše bylo alespoň na papíře normální. Brigády socialistické práce, socialistické závazky, vítání delegací a oslavy svátků.

Jakkoli se to může zdát absurdní, společnost byla unavena existenční jistotou. Někteří záviděli západoněmeckým nezaměstnaným, že si za podporu užívají v Praze.

Ani nevíte, co tady máte, říkal do prázdna Husák. Říct měl něco jiného: Ani nevíte, co jste tady dokázali.

Neckermann zvítězil nad Rudým právem

KSČM se dostala na pokraj vlastní existence, protože se neodhodlala říct, jak to tenkrát bylo. Musela by jít do archivů, pokud je ještě má a zveřejnit dokumenty objasňující pozadí padesátých let. Není třeba bojovat s hlupáky, kteří mluví o hnusu a devastaci a lze ignorovat „šiklisty“, kteří dávají přednost lžím amerického prezidenta před Putinovou pravdou.

Měli by napsat, co jsme uměli a dosáhli a hlavně pravdu o tom, kde jsme naletěli. Musí lidem jasně říct: „Začínali jsme od začátku. Měli jsme k dispozici ,komunistické‘ metody, které přes všechnu tvrdost umožnily odstranit bídu, dát lidem existenční jistotu, práci a střechu nad hlavou. Obrátili jsme tok peněz směrem k potřebným.“

Měli by nové moci předhodit, že po třiceti letech jejich vlády byl tok peněz obrácen k bohatým. 10 % populace žije na hranici chudoby, máme bezdomovce, lichvu, zadluženost a exekuce a k tomu obrovskou bytovou krizi a velký státní dluh.

Máme zem, v níž nám skoro nic nepatří. Ztratili jsme vnitřní vazby, přišli jsme o historii let 48-89 a zanedlouho dojde i na národní obrození. Stali jsme se gubernií ovládanou slouhy podporujícími zbrojení a války. K tomu všemu jsme ztratili lidskost.

Připomeňme si závěr filmu Žert. Kněz (Evald Schorm), v něm říká Somrovi, který se nedokázal vyrovnat s příkořím padesátých let: „Nelze žít v trvalé nenávisti.“