BOHUMILA SARNOVÁ

Ano, je tu leden. I když vím, že asi tyto řádky budete číst možná až v únoru. Ale začínat se má vždycky od Adama i přes to, že se termín právě nestihne. Ale zkuste se odpoutat od vánočních tradic, nakupování, vaření, pečení, balení dárků pro rozvětvenou rodinu, nadechnutí se mezi Vánocemi a Silvestrem, rodinných sešlostí, rozesílání gratulací, PF atd. To je takřka nemožné. Většinou se toto týká obyčejné ženy, která má v uvedeném období myšlenky úplně jiné, než na psaní úvah pro literární přílohu Haló novin – LUKu. Mám stále pocit, že muži si v tomto období jaksi ten čas vyšetří, najdou. Ale ženy – posuďte sami! Jak se říká – podle sebe, soudím tebe. Tak tedy úvodem: Slovo leden zní mi hladce. Má chuť bílé polevy. Anebo ještě takhle. Kdo, nebo co mu vlastně předchází. Řeknu to kratičkými verši:

Rok se sejde

s rokem.

Hvězdy svítí dál.

Na tapetě stojí

má dáti a dal.

Tím je, myslím si, řečeno vše. Jak prozaické, jak stejné, jak stále se opakující. Ale ta náplň, ta je pokaždé jiná. Přestože má rok povětšinou těch svých 365 dní, až na pár občasných přestupných výjimek. Postavte se na práh svého domu a než vykročíte tou správnou nohou – zaváhejte. Zamyslete se, kdo by vám tak měl poradit, posoudit vaše nové kroky do toho neznáma, kterému se říká ubíhající čas.

Naučili jsme se rozdělit si těch pár ročních dnů do mnohdy nesplnitelných úkolů, které se zpočátku zdají tak snadné. Ale když dojde k jejich plnění, je to mnohdy ouvej a bolí to. A tak odsouváme, odkládáme, přemísťujeme, vybíráme si schůdnou cestu. Někdy se to daří, někdy ne. Nasloucháme našeptávačům, sídlících v různých sférách vlivů. Podle svého postoje si potom vybíráme a přikláníme k těm, kteří zabrnkají na tu naši strunu. To se potom dějí věci! Je až s podivem, jak je to snadné. Pijeme zdánlivě lahodné víno, které nám druhý den po vystřízlivění zhořkne, zkysne. Nezdá se vám to přirovnání patřičné pro vykreslení našeho vstupu do nového roku? Také byste raději sklenici čisté pramenité vody? Nikdy není nic ztraceno. Nikdy není pozdě na vypláchnutí zatuchlého sudu.

Probírám se těmi svými počátky roků, a že už jich bylo docela požehnaně. Ale co je to proti věčnosti. Těch předsevzetí, těch nápadů, těch přání! A těch společenských zvratů, úskoků, slibů a následných jablíček kyselých.

Nemohu stále pochopit jednu věc. Věc tak jednoduchou, jak se říká, jako facka. I když ta facka poté následuje a je značně překvapivá. Jak může někdo málem jedním dechem křičet, lát a nadávat na nespravedlnost světa, zajíkat se nenávistí a posléze zvednout ruku pro toho, kdo mu těch facek uštědří nepočítaně. Ovšem na „nadílky“ všeho druhu dojde vždycky, až už je pozdě „bycha honit“.

Nechápu stále, jak někteří pod vlajkou „svobody, demokracie, pravdy a lásky“ tak lehce sednou na lep laciným slibům, lákadlům všeho druhu, křiklounům s vyvalenýma očima fanatiků i s očima přimhouřenýma za obroučkami kvalitních brýlí. Někdo to rád přece horké a nikdo není dokonalý! Ale pokud je používán zdravý rozum, mělo by se na něj dát, a ne se zachovat jako ty tři známé opičky – nevidím, neslyším, nemluvím! To se potom s masou lidí dobře zametá, mává, usměrňuje! Dejte lidu chléb a hry a bude klid! Jenomže to už také nebude platit. Chléb se pěkně prodraží – shrnutě řečeno – veškerá obživa, hry budou jen pro hrstku VIP.

A energie? Zaslechla jsem i tuto úvahu – je možné vycházet z obnovitelných zdrojů – solární panely, větrné elektrárny, vodní elektrárny. Už vidím, jak se na balkoně paneláku točí korouhvičky větrem poháněné, napájející elektřinu v bytě, jak z bublajícího potůčku trčí lopatky vodního mlýnku a na každé střeše trůní solární panel. A jak z toho všeho ještě odvádíme poplatky do státní pokladny. Jak jsem slyšela, tak prodávám. Já vím, že je to blbost nejapná, ale mám i bujnou fantazii. Na chalupě topíme v zimě krom dřeva také převážně uhlím – hnědým samozřejmě. Až nám i tenhle způsob bude zakázán (topit uhlím) a dřevo díky kůrovcové kalamitě už nebude a plyn tu veden v celé vesnici (tudíž ani na samotě) není, tak vážně nevím, čím že se v zimě ohřejeme. A zelená energie to nebude.

Ale máme přece novou vládu po loňských volbách. Lid rozhodl. Lépe řečeno – byl vmanipulován do zvláštní transakce nesourodého seskupení pěti koalice. Nová vláda to vezme pevně do rukou a vyřeší to. Jako všechno. Tedy i koronavirus, deltu, omikron a kdoví jaké svinstvo ještě přijde.

Zatím slyším jen proklamace, ze kterých nejsem moudrá. Vláda bude ale muset naplnit to své předvolební heslo: „Spolu dáme Česko do pořádku.“ A tak čekám.

To, co sleduji, není skutečně nic moc. Nejvíc je dáván prostor ve zpravodajských relacích, a to téměř pravidelně každý den, bývalé ministryni financí Aleně Schillerové, která trpělivě vysvětluje stav současný, i prognózy následného vývoje. A srozumitelně. Leč druhý den se dozvídám, že lže. V jiném rozhovoru se naopak nechá slyšet člen bývalé vlády s tím, že nám lže nová vláda. Že nejsme v takové katastrofické situaci, že peněz je dost, že zákony se „pečou“ trochu jinak, než je nám předkládáno. Podotýkám pro upřesnění, že obě tato vyjádření pocházejí ze zpráv televizních vysílání – Prima a ČT 1. Kdo vlastně lže a kdo je čistý jako lilium? Nejedná se tady o výlevy laiků prostřednictvím internetu. Co si o tom má myslet obyčejný, řadový občan?

Od nového ministra financí jsem ještě neslyšela kloudné slovo. O ministru zdravotnictví ani nemluvě – jeho výrazivo je snůškou všeho možného, hlavně zmatků. Tak bych mohla pokračovat, o předsedovi vlády, o předsedkyni sněmovny, také o senátu… Ale ani se mi už nechce. Unavuje to, mě a vás jistě také.

Čas oponou trhnul, jak říká jedno známé rčení, a my jsme se ocitli rázem v jiném období. Jen jsme dali sbohem uplynulému roku, už se začínáme řítit tím novým. Tedy zatím jsme skutečně jen na jeho prahu. Ale dny jsou naplňovány běžícím časem, jako pytel plnící se pšenicí. Ono těch 365 zrníček navrstvených na hromádku představuje skutečně jen žalostnou hrstičku jmenované obiloviny. Co jedno zrníčko, to jeden den. A my začínáme plnit pomalounku jeho obsah. Začínáme naplňovat dny, jeden po druhém. Čekáme, kdy se něco zadaří, kdy se něco zadrhne, kam to všechno povede.

Řeknu vám, že tolik všelijakých událostí, rozporuplných věcí, obratů o sto osmdesát stupňů jako za ty dva poslední roky jsem snad nezažila za celý svůj dosavadní život. Řekne se – dělat něco s něčím, s čím člověk právě nesouhlasí. Neřekne se ale už to, co by mělo následovat – totiž jak!

Zesnulý režisér Jiří Menzel po převratu, chcete-li puči, vlastně po té „sametové revoluci“, prohlásil: „Československý divák je na tak vysoké kulturní úrovni (prohlášení se týkalo oblasti filmu), že nikdy nepřijme importovaný brak z ciziny.“

Ano, byli jsme zvyklí na jinou úroveň. A převedeno i do dalších sfér života, byli jsme zvyklí skutečně na jinou úroveň kvality života celkově. Jeho hodnot.

Proč se o tom zde zmiňuji v souvislosti s úrovní současnou. Ke slovu se hlásí nová generace občanů narozená těsně před rokem 1989 a po něm.

Mladí lidé, kteří začínají pomalu přebírat do svých rukou osud této země. Lidé, kterým bylo a je vtloukáno do hlavy náboženství kapitálu. Mladá generace vidí svět jinou optikou, lze říct, že naučenou, doporučenou, bez letitých zkušeností. Je jí servírována dnes a denně porce nenávisti k zóně zla, kterou je v současné době ocejchováno Rusko v čele s nenáviděným Putinem, z doslechu znají Lenina a Stalina, rovněž řazených ke světovým zločincům. Obdobně se jeví v očích současníků i Čína. O existenci nějakého Marxe či Engelse už nemají ani páru. Neznají základní principy dialektického materialismu. Proč taky? Marxovo dílo Kapitál je pro ně jedna velká neznámá.

Tady se nejedná o pláč nad minulými časy, jak by se mohlo někomu zdát. Jde o poznání, jak se stav společnosti vyvíjel, k čemu došel a jaké následky a vývoj budou se vší pravděpodobností následovat. To je oč tu běží.

Prozatím má mladá generace tu svou věčně omílanou svobodu, každý si může dělat co mu libo, bez ohledu na celek. A tak se potom vyvíjí i jejich zařazení do společnosti, jejich postoje k druhým, narůstající egoismus vlastní osoby, s názorem – postarej se každý sám o sebe. To uvedené zhodnocení této generaci bohatě postačí. A dál stáčejí zraky na opačnou stranu světa, k Západu. Ale z jakých důvodů je lidstvo takovým směrem manipulováno, o tom nepřemýšlejí. Generace povrchních lidí, kterým postačí to již okřídlené rčení „chléb a hry“. Nejedná se jen o lidi bez vzdělání. Vysokoškolský absolvent, a to je to nejsmutnější, se často nevymaní z naučených a získaných formulací kapitalistické ideologie. Naopak, díky vzdělání, tomu nasadí mnohdy ještě důmyslnější korunu.

To, co jsem zde uvedla, není pouhá teorie. To je odpozorováno od obyčejného života, který se odvíjí okolo nás.

A tak jsem přesvědčena, že nebude strastí plný pouze tento nastávající rok, jak už nás ve svých novoročních projevech varovali političtí představitelé naší vlády. Že se nebudeme potýkat jenom s problémy korony, zdražováním energií, snižováním životní úrovně, světovou krizí a hrozícími válečnými konflikty, a to vše jen v tomto roce.

Ono se totiž jedná o etapu mnohem delší, v celosvětovém kontextu. Hodnoty se posunuly, jako zemské desky před sopečným výbuchem. Tady již nejde jen o mezigenerační problémy, kdy starší lidé často spílají mladým a nechápou jejich žitou současnost. Tady jde o mnohem víc. Jde o degradaci hodnot, o vzývání zlatého telete, o pohrdání lidským životem, o popírání prahu bolestivosti, o cynismus, o důsledné zmanipulování, o postupné potlačování identity jednotlivých národů.

Pravda, jsou mezi mladou generací výjimky, žel, potvrzující pravidla nastaveného mechanismu. Ale většina společnosti se počíná zmítat v nerozmotatelném klubku. A to je velmi tristní a ráda bych se mýlila – moc ráda.

Lidstvo se ocitlo v síti, ze které se jen tak nevymotá. A nad tím lidským nesourodým klubkem se začíná zase harašit zbraněmi. Otázka – komu to prospívá, se dere na jazyk každému soudnému a normálnímu člověku.

Jednadvacáté století a v něm tolik pokroku, tolik vynálezů, tolik uskutečněných lidských snů, tolik naplněných představ a naproti tomu tolik bídy, tolik utrpení, tolik svárů, tolik zla mezi lidmi i mezi národy.

No – nechtěla jsem na prahu Nového roku 2022 o takových věcech psát. Ale musím. Kéž budeme žít klidný a spokojený život, ve zdraví a bez hrozících válečných konfliktů, a nejen v tomto roce. Ten zase uběhne jako voda. Vždyť má jenom 365 dnů. Než budete číst tyto řádky, bude těch dnů možná již o třicet méně.

Vyhýbejme se zlu, nezavdávejme mu příčinu mít navrch – hrát prim, přemýšlejme, a hlavně domýšlejme důsledky svých kroků. Hodně na tom záleží. Vždyť přece i z malých kapiček se moře skládá. Gratulacím k Novému roku již odzvonilo. Ta moje přichází sice opožděně ale s o to větší upřímností. Hodně zdraví po celý rok a rozum do hrsti přátelé!

Z Vysočiny srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ