aneb Konec jednoho mýtu

PETR ŽANTOVSKÝ

Vstupujeme do roku, v němž si připomeneme 30. výročí završení procesu rozdělení Československa. Bude kolem toho výročí nesporně mnoho politických i mediálních tanců, tak je zkusme trochu předběhnout a ukázat si události a aktéry takové, jak si je mnozí z nás ještě pamatují, pokud nemají ideologicky začerněnou optiku.

Předně: kdo v té hře byl kdo.

Tehdejší český prezident Václav Klaus v roce 2007 při své návštěvě Slovenska prohlásil, že to nebyl on, kdo si přál rozpad česko-slovenské federace v roce 1992. Že to nebyl on, kdo tento rozpad politicky způsobil.

Je-li rozpad federace personifikován s jeho osobou (a ještě osobou Vladimíra Mečiara ze slovenské strany), je to proto, že právě on tehdy stál jako předseda vlády v čele české (a proti němu Mečiar slovenské) reprezentace, která dojednala co nejbezbolestnější technologii rozchodu. Zejména ekonomické oddělení měn, společných majetků, závazků, aktiv a pasiv. Klaus tímto vystoupením tehdy podnítil řadu českých novinářů k sérii článků zpochybňujících toto jeho tvrzení. Novináři jsou totiž dlouhá léta hlavními nositeli, šiřiteli a při životě udržovateli teze, která zjednodušeně říká: Klaus rozbil Československo.

Jak to ale doopravdy bylo?

Společný státní útvar Čechů a Slováků byl v Česku – zejména v citlivé době kolem roku 1991-1992 – předmětem velice emotivních debat, sentimentálního vzpomínání na zašlé časy (a připomínání „otce vlasti“ T. G. Masaryka), ale též záminkou různé propagandy. Jakékoli kritické slovo vůči stavu federace (ještě nikoli samé existenci, to přišlo vzápětí) bylo vnímáno a mediálně traktováno jako rouhání a hereze, útěk od společné vlajky, společných dějin, společných ideálů.

Titíž lidé, kteří hřímali o vlajce, dějinách a ideálech, ovšem – když došlo na politické lámání chleba – mluvili docela jinak. Právě otázka dělení federace totiž zesílila přirozené politické antagonismy na domácí politické scéně. Zejména šlo o protichůdné postoje zastávané představiteli předlistopadového, většinou reformně komunistického disentu (Petr Pithart, Pavel Rychetský, Jiří Dienstbier st. a další), a transformačními lídry, pocházejícími většinou z řad nepolitických, odbornických struktur tzv. šedé zóny (např. Václav Klaus, Jan Stráský, Ivan Kočárník atd.).

Reformní komunisté zastávali – zejména ve veřejných projevech – profederalistická stanoviska, ale při projednávání konkrétních problémů vztahujících se k vnitrofederálnímu uspořádání v parlamentu se projevovali často radikálně odlišně. Citujme v té souvislosti vzpomínku Václava Klause:

„My jsme všichni brali Československo jako federaci, a že má jednu měnu, jsme považovali za samozřejmost. Proto nás nikdy nenapadlo uvažovat o Československu jako o měnové unii. A ono se ukázalo, že to měnová unie byla. Měnová unie se může udržet jenom tehdy, je-li ekonomicky homogenní. Neboli: není potřeba, aby mezi dvěma členy této unie existovala ,exchange rate’, tedy měnový kurz, jako faktor, který vyrovnává automaticky vznikající nerovnováhy a diskrepance. Diskrepance, které v ekonomice vznikají, vyžadují buď změnu měnového kurzu, který je zase vyrovná, anebo vyžadují fiskální transfery, posílání peněz z jedné části do druhé.

A u nás vznikal neřešitelný problém tím, že ten fiskální transfer probíhal jedním směrem, a ne malý, ale z toho směru, kam přicházel, se ještě ozývaly hlasy, že tuto měnovou unii nechtějí. Je nepochybně jasné, že kdyby nedošlo k rozdělení tehdejší měnové unie jako důsledku slovenského požadavku na samostatnost, tak by došlo k rozdělení měnové unie díky neochotě české strany tyto fiskální transfery platit.

Prohlašuji, že tuto kartu už česká Pithartova vláda hrála velmi silně, a kdybych náhodou už na podzim 1991 neměl mimořádně silné politické postavení a aureolu celé ekonomické reformy, tak by se mi nikdy nepodařilo přesvědčit českou vládu, aby kývla na tehdejší fiskální transfery, a zabránit tak otevřené roztržce.“ (Tak pravil V. Klaus, 1998).

Má-li být Václav Klaus považován za někoho, kdo se dominantní měrou zasloužil o fakt zániku společného státu, není od věci podívat se na vývoj Klausových názorů na rozdělení federace v časovém průběhu.

Nejprve:

„S rozdělením republiky v žádném případě nepočítám. Mnohokrát jsem to opakoval a udělám také všechno pro to, aby se to nestalo.“ (O tvář zítřka, 1991)

Nedlouho poté:

„Odtržení Slovenska si nepřeji. Dělám všechno pro to, aby se to nestalo. Nicméně na druhé straně si myslím, že není pravda, že by z ekonomického hlediska nemohla fungovat menší Česká republika a menší Slovenská republika samostatně. Katastrofický pohled na to, co by to okamžitě vyvolalo, nesdílím.“ (První zprava, rozhovor s K. Hvížďalou, 1992)

A konečně:

„Emancipační, ,sebeurčovací’ proces na Slovensku je naprosto přirozený a legitimní a neexistuje žádný – navíc český – argument, který by ho měl či směl zpochybňovat. Opakované úvahy o tom, že je společný stát lepší a rozumnější, a že je tudíž odmítání společného státu ,nerozumné’, jsou zbytečné a hlavně míří nesprávným směrem.“ (Rok – málo, či mnoho v dějinách země, 1993)

Dokonce přímý politický protivník a celoživotní názorový oponent, příznivec keynesiánského, nikoli friedmanovského pojetí trhu a ekonomiky, pozdější premiér a předseda ČSSD, dnes prezident republiky Miloš Zeman podotkl právě ke Klausovým snahám zachovat soudržnost česko-slovenského prostředí toto:

„Václav Klaus se snažil založit slovenskou ODS. Jezdil na Slovensko, dělal tam volební mítinky. Zda úspěšně, nebo ne, to je jiná věc, ale budete se divit, i když je to můj politický protivník, této jeho aktivity si docela upřímně vážím.“ (Tak pravil M. Zeman, 2001)

V této optice také můžeme objektivněji pohlížet na jeden z mýtů polistopadového vývoje, totiž, že Václav Klaus a jeho lidé rozbili federaci. Je to mýtus primárně mediální, který se podle úsloví o tisíckrát opakované lži vtěsnal do společenského povědomí s ambicí utvořit dějiny.

Přitom podstata byla tak prostá: Mnozí čeští novináři si začali svět parcelovat na dvě názorové poloviny, a poté se identifikovali s tou, která hlásala řečený mýtus. Tu označili za správnou, morální, politicky prozíravou a odpovědnou. Té pak dláždili propagandisticky stezku svými médii. Což ovšem nutně bylo provázeno stejnou porcí nechuti a odmítnutí k domnělým protagonistům opačného, divergenčního vývoje, především Václavu Klausovi. Už podruhé (prvně to bylo ve střetu o způsob ekonomické a hlavně politické transformace po roce 1989), a zdaleka ne naposledy, se tak jeho osoba stala úhelným kamenem názorové orientace českých žurnalistů.

Dodejme, že velká část z těch, kdo tehdy přijali a hlásali mýtus o Klausově lvím podílu na rozdělení federace, dosud působí v médiích a pokračuje ve vyprávění svých pohádek. Někdy ale – snad i nechtěně – vyslovují soudy, které obnažují podstatu a prapůvodní smysl a cíl jejich propagandistického působení. V krystalicky čisté podobě se to podařilo svého času redaktorovi L. Palatovi v Lidových novinách (15. 1. 2007). Napsal přesně toto:

„Klaus bude v dějinách zapsán hlavně jako ten, kdo prohrál Čechům Slovensko.“ (zvýraznil PŽ).

Tomu tedy říkám věta vět. Je v ní na dřeň odhalen veškerý pokrytecký šovinismus českých rádobyfederalistů a rádobyhumanistů, kteří naoko štkali nad zánikem společného státu, kultury, hodnot, ale v podstatě jim šlo o zachování paternalistické nadřazenosti a udržení pozice staršího a tedy privilegovaného bratra. Slovensko totiž nikdo nikomu neprohrál, tím méně Klaus Čechům.

Slovensko Čechům nikdy nepatřilo, a tedy jim nebylo možno je vzít. Bylo možné jen různými způsoby narovnat nerovnosti ve vzájemných vztazích. A to Klaus nakonec, dohnán okolnostmi, učinil. Možná s chybami, ale včas a bezbolestně. Země na jihovýchodě Evropy nám v téže době ukázaly dostatečně jasně, že to jde i jinak.

Samostatnost přinesla Slovákům emancipaci

Za oněch třicet let rozdělení obou zemí jezdím na Slovensko velmi často, soukromě i pracovně. Mám tam mnoho přátel napříč spektrem, jak se říká – od socialistů po katolíky. Jsem dokonce členem tamních spisovatelských organizací, vycházejí mi tam knihy, dostal jsem tam dvě prestižní literární ceny.

Proč tolik osobního tónu? Protože jsem vždy chápal, a na tom se nic nezměnilo administrativním aktem z roku 1992, Slovensko jako svou vlast.

Byl jsem tam hned v lednu 1993, platilo se ještě federální měnou, byl to ale divný pocit, být „v zahraničí“. Ale trval jen pár chvil. Do okamžiku, než jsem se uchýlil do tehdy ještě vyloženě kultovního klubu spisovatelů v Laurinské ulici a viděl tam literáty, filmaře, muzikanty, všechny ty, s nimiž jsem strávil tolik společných věcí před rokem 1992. Byl jsem prostě doma.

Vyptával jsem se mnoha z nich, kdo tehdy nebyli pro rozdělení federace, jak se cítí po třech dekádách samostatného státu. A všichni – odleva doprava – se shodli na tom, že by už neměnili. Samostatnost jim zvedla sebevědomí, přestali se cítit jako levobočci, a to přineslo i jeden zdánlivě nečekaný efekt: vztahy mezi Slováky a Čechy, a zejména z té slovenské strany, jsou určitě mnohem lepší, než kdy předtím.

V Bratislavě v kterémkoli knihkupectví najdete horu českých knih, na slovenských televizích spatříte české filmy a hry, slovenští studenti se učí z českých učebnic, jsou-li dobré.

Zkuste si to překlopit: kdy jste viděli v Praze slovenskou knihu, v televizi slovenský film a na vysokých školách slovenské skriptum? A to je pointa celého toho výše sepsaného líčení dobových událostí.

Poraď si s ní každý sám dle svého.