JAROSLAV VÁŇA
Rozlehlým obývacím pokojem, do kterého se pohodlně vešlo více než 2000 knih, 80 džbánů slovenské lidové keramiky, řada soch z dílny olomouckých výtvarníků, desítky obrazů, nespočetná pečlivě zarámovaná grafická díla, se nesla neméně krásná slova v interpretaci skvostného bas barytonu Eduarda Hakena:
Kdo v zlaté struny zahrát zná,
jej ctěte víc než sebe,
neboť vás tak Bůh miloval,
že poslal vám ho s nebe!
Hrozné, když Bůh neúrodou
a morem trestá přísně;
však ze všech trestů největší,
když národ nemá písně.
Ten národ ještě nezhynul,
dokud mu věštec zpívá,
jeť píseň v nebi zrozena
a ve smrť život vlívá.
Autorem je Vítězslav Hálek, zhudebnil ji sám Bedřich Smetana v cyklu Večerní písně. Je tedy ryze česká.
Seděl jsem v pohodlném křesle a zbožně naslouchal slovům, ke kterým jsem cítil více než porozumění. Zotavoval jsem se z kolapsu a následného pádu na ostrý štěrk, o který jsem se citelně zranil. Kolem mne bezradně postávalo asi dvacet zvědavců, ti, co mne znali, se pokoušeli o mé zvednutí a správce areálu, kde se mi to přihodilo, iniciativně přivolal rychlou sanitku. Položili mne na nosítka a zasunuli do prostor, která si pro svou vybavenost zaslouží obdiv. I s hlučným houkáním mne předali nedaleké nemocnici. Na celé čtyři dny jsem byl připojen ke kapačkám, brali mi krev na vše, co považovali za nezbytné k určení diagnózy. Seznámili mne s technikou, kterou jsem před tím ještě nikdy neviděl. „Nic mi nebylo“, byl jsem nemocný snad jen pokročilým věkem. Tak tedy hurá domů, přesto, že mnohé venku obtěžovala metla současnosti, koronavirus.
Do pohody meditačního přemítání a kladení si komplikovaných otázek ke složitému dnešku se ozval bezdrátový zvonek, další technická novinka. Opatrně, jak mne o to žádali lékaři, jsem vstal, srovnal krevní tlak v celém těle a za stíněným oknem jsem viděl přicházet rychlý stín.
Některý z mnoha přátel mi jde „blahopřát“ k přežití, říkal jsem si v souznění s oblíbeným černým humorem. Musím odemknout. Ve dveřích stál neznámý snědý muž a ihned překotně spustil: „Pánko, váš sused mi povedal, že mátě husle, na ktoré nehrajete. Také husle skoro ohluchnů, mohlo by som sa na ně pozreť?“
S neochotou, zcela jistě čitelnou ve tváři, jsem housle donesl ke vchodovým dveřím, otevřel obal s opatrnou úctou a podal je nezvanému hostu. Se sousedem si jeho iniciativu rozebereme, až bude čas a příležitost, brumlal jsem si pod vousy, které nemám.
„Ojoj“, povídal úsporně, přetáhl smyčec lehce kalafunou a aniž by se pokoušel housle naladit, začal skřípavě hrát píseň, kterou jsem znal z jiné, již zapomenuté interpretace, Cikánský pláč.
„Ríkal jsem to, ty husle su už hluché jak moje stará. Jejich hmatník je z laciného měkkého dřeva, dá sa to opravit, ale za moc peňazí.
Do vedlejšího pokoje, který jsem popsal úvodem, volal někdo naléhavě již podruhé na mé telefonní číslo. Omluvil jsem se a šel to zvednout. Byl to kamarád, který mne zval na koncert kapely Laca Décziho. Odmítnout jsem neměl v úmyslu ani na okamžik. Po několika minutovém domlouvání jsem se vrátil do místnosti, ve které jsem zanechal svého muziky chtivého hosta. Nebyl tam, zmizel i s houslemi. Na stole leželo sto korun a to bylo vše.
Ty housle byly pro mne velkou morální hodnotou a závazkem správce rodinného dědictví. Otec je zakoupil dávno před mým narozením, nevím kde a od koho, kam se pohnul, všude byly s ním. Vezl je i do Francie, kde hledal obživu a ochranu před prvorepublikovým modelem kapitalismu. Po otrocké robotě ve slévárně, když se vrátil „domů“, otevřel okno a vypustil do vlahého večera melodie, které mu připomínaly domov. Dvořákovu Homoresko (nevím proč ji nadepsal v dialektu Hanáka), ale asi k tomu měl svoje důvody. Pod jeho oknem postávali lidé a s dojetím naslouchali. Otec to věděl, a tak rozdával českou muziku daleko od domova, po tváři nu stékalo dojetí, nejen jemu. Podmínky, ve kterých prodával své zdraví, od rána do pozdního večera, vydržel snášet asi rok. Byl jediný z rodiny, kdo měl práci. Bylo jich sedm. Kapitalismus, tak jako dnes, se s nikým nemazlí. Jedinou ochranou před jedovatými podmínkami bylo, že dostávali zdarma hrnek mléka. Měl však své housle, českou muziku a vzpomínky na domov.
A já jsem tento odkaz neuhlídal. Kladu si to za vinu a vyhledávám pro sebe omluvu, marně. Téměř v pravidelných nočních intervalech, když špatně spím, se stále a znovu obviňuji a marně se snažím z té promarněné odpovědnosti vyvléknout. Kdysi dávno jsem se pokusil hrou na housle otce napodobit. To však byla již jiná doba a mně uchvátila produkce swingové hry na trumpetu. A tak jsem neslavně housle odložil a snažil se zapomenout. Nejde to. Miluji je a naslouchám jim s posvátnou úctou. Pochopil jsem, že ze všech uměleckých profesí má hudba nezadatelný primát. Je to v okamžitém souznění různorodosti vždy následně rozehraného kontrapunktu, překotným zazněním nového tónu, je tím, co se nazývá absolutním uměním, něčím, co lidi stmeluje a dává jim zapomenout na svět, který ani zdaleka není jen citlivou doménou básníků a filozofů. Pokud zanikne hudba, zanikne i svět lásky a porozumění. To vše jsem svou nepozorností a naivitou zradil.
Moje kritičnost vyšla vstříc averzi, kterou hlásá většinová společnost vůči etniku, které je schopné ukrást posvátnou věc. Omlouvá je jejich vrozená dispozice v lásce k muzice, ve které čas od času vyniknou. Že mají folklor, který si klade jako doprovodnou podmínku hudbu, jež překypuje nostalgií po něčem, co neumíme my, většinová společnost, definovat. A tak si říkám: Jen hrajte, husličky, hrajte, rozdávejte radost i smutek a vytrvejte v tradici, kterou si u vás uložil i můj otec, Čech a muzikant celým tělem i duchem. Člověk, který pochopil, že největší katastrofou je, když národ zapomíná na svou hudbu, nahradí ji novou, cizí, když nepochopí, že je vůdkyní v lásce i míru, že je jazykem, kterému rozumí všichni stejně, jakýmsi melodickým esperantem po sobě následujících tónů. Tam jsou doma i texty básníků, jejich emoce, které nejde vyslovit jinak než poezií.
Snad jednou najdu pochopení i pro ty, co hudbu kradou ve všech jejích podobách. Dělají to přece z lásky k ní, snaží se své děti učit milovat to, co Čechům v těžkých chvílích vždy pomáhalo přežít, bylo heroizováno i zatracováno, vyzvedáváno i ponižováno. Konečně i naše hymna se nehraje jen při hře ke cti vítězům, ale i k pohřbům těch, kterých si vážíme a ctíme, kterým vzdáváme hold za to, že nás něčím obohatili, že nám to tu navždy ponechají.
Hudba tak dostává nový smysl, nadčasový. Struny nástroje vydávají slastný sten a promlouvají k dějinám. Nestávají se hudbou pro hudbu, ale pro člověka samotného, jeho emoce a jsme na ně právem hrdí. Taková hudba nepotřebuje ani velká slova, velké myšlenky, protože je sama umí nahradit. Věděli to již husité, když vítali nepřátele svým zpěvem, hrůzu nahánějícím: Kdož sú boží bojovníci. Činí, obzvláště když je doprovázena slovy básníka, člověka velkým. Přispívá k jejímu chápání, jako fenoménu krásy, svobody, souladu, štěstí a vlastenectví.
Najednou jsem pocítil hrdost na svého otce, na jeho generaci, která prošla mnohými nejistotami, hledáním nových souznění a cílů, který se svým amatérským projevem dokázal zaujmout francouzskou veřejnost ulice, kde žil a toužil po lepším světě. Skrýval se před nimi ve svém studu, ale nemohl přestat. Hrál Dvořáka, Smetanu a mnohé další i lidové písně, které jsme si zvykli doma poslouchat i zpívat při všech možných příležitostech. Ukradené housle se pro mne staly synonymem Horníčkových Dobře utajených houslí a moje zloba postupně upadala. Namluvil jsem si, že u mne by ležely zcela nevyužité, a tam, kde jsou nyní, možná rozdávají radost, tak jako kdysi v daleké Francii. Hlavně že jsou doma a nesdílejí smutný osud emigrantů, kteří se české hudby a nejen hudby dobrovolně zřekli.