LADISLAVA CHATEAU

Francouzská spisovatelka Marguerite Durasová, vlastním jménem Marguerite, Germaine, Marie Donnadieu přišla na svět 4. dubna 1914 ve francouzské Končičíně, dnešním Vietnamu, a zemřela 3. března 1996 v Paříži; pochována je na Montparnassu, nedaleko Baudelaira, Sartra, Beauvoirové, Maupassanta a Tristana Tzary.

Durasová, nositelka Goncourtovy ceny, kterou ji v roce 1984 vynesl skandální autobiografický román Milenec, je známá především jako představitelka „nového románu“ ze šedesátých let, proslavila se však mnohem dříve. Zájem čtenářské i odborné veřejnosti vyvolal už její román Hráz proti Pacifiku z roku 1950, rovněž inspirovaný vlastním dětstvím, následují pozdější známé prózy Vytržení Lol V. Steinové, Vicekonzul a Je léto, půl jedenácté večer.

Spisovatelka se však také věnovala dramaturgii, režii a byla i vynikající scenáristkou. Právě šedesátá léta pro ni znamenají filmovou tvorbu. Durasová, Cocteau, Guitry, Pagnol, jinak Bande des quatre, Banda čtyř, jak nazval toto kvarteto režisér Jean-Luc Godard v rozhovoru s Durasovou, (Entretien entre Duras et Godard, TV FR3 Emission Océanique du 28 décembre 1987), přivedla na svět vrcholná díla francouzské kinematografie, jmenuji jen namátkou Žena od Gangu, India song nebo Její benátské jméno v pusté Kalkatě a další a další.

A Francie si právě letos filmové dílo Marguerite Durasové připomíná v celé šíři. V tomto kontextu vydalo pařížské nakladatelství Plon už loni na podzim obsáhlou knihu s názvem Marguerite Duras, Le cinéma que je fais. Écrits et entretiens, Marguerite Duras, film, který tvořím. Psaní a rozhovory. Knihu k vydání připravil François Bovier, filmový historik působící na univerzitě v Lausanne, a Serge Margel, vědecký pracovník a univerzitní profesor v Neuchâtel. Kniha zachycuje filmovou tvorbu slavné autorky. Jen v letech 1966 až 1985 byla podle jejích scénářů natočena snad dvacítka filmů, počínaje filmem Musica z roku 1966.

Marguerite Durasová proslula ve filmovém světě už dříve, hned svým prvním scénářem k celovečernímu filmu Hirošima, má láska, který v roce 1959 uvedl do kin známý režisér Alain Resnais. V hlavních rolích zazářila dvojice Emmanuella Riva a Eidži Okada. Durasová svůj scénář a dialogy napsala v létě 1958, na prázdninách v Saint-Tropez. Dílo nevelkého rozsahu vyšlo v roce 1960 knižně u Gallimarda. Francouzsko-japonský film je příběhem krátkého milostného setkání. Zdánlivě banální aventure, příběh, který v životě prožije kdekdo, se ve filmu postupně změní v zasahující drama. Francouzská herečka přijíždí do Japonska, účinkuje ve filmu s protiválečnou tematikou, který se zde natáčí. A při té příležitosti se setká s japonským architektem (Eidži Okada), jehož rodina se stala obětí atomového útoku, který 6. srpna 1945 provedlo americké vojenské letectvo na toto město, tehdy zahynula většina civilistů.

Francouzka a Japonec spolu prožijí vášnivé milostné vzplanutí. I ona, podobně jako on, si z války nese bolestnou zkušenost. V průběhu jedné noci oba rekonstruují svoji minulost, svoji paměť. Absurdní a tragickou historii. Minulý i přítomný čas se vzájemně prolíná. A podobně jako ve svém díle literárním, tak i filmovém používá Marguerite Durasová naléhavý a intenzivní jazyk, jako by v každém okamžiku šlo o všechno, mistrně ve svém scénáři spojuje obrazy, zvuk i ticho. Jazyk, který je dnes považován za „écriture durasienne“.

Francouzka vypráví svůj příběh v retrospektivních záběrech. Náhlý láskyplný vztah jí připomene její první lásku, její crime, zločin. Za okupace, jako sedmnáctiletá dívka, se v rodném městě Nevers zamilovala do vojáka německé armády, jeho smrt v okamžiku osvobození a následná pomstychtivost obyvatel města na ni těžce dopadla. Postihl ji trest, veřejné oholení hlavy… V této obscénní scéně učiní hlavní představitelka Emmanuella Riva zvláštní jemné gesto, které se mnohým divákům vrylo do paměti: na židli, už holohlavá, na několik sekund zcela znehybní a mírně předkloní hlavu, jako by čekala, že rozzuřený dav ji o ni připraví. Durasová, která se natáčení zúčastnila, údajně ten záběr neunesla a omdlela. Nutno podotknout, že scénář je neodmyslitelně spojen s tím, co sama Durasová za války prožila, odboj, deportaci manžela, osvobození; její přítelkyni, Betty Fernandezovou, bydlící s ní ve stejném domě v pařížské rue Saint-Benoît 5, manželku Ramona Fernandeze, spisovatele-kolaboranta, za jehož vinu byla i po jeho smrti vláčena polonahá a holohlavá pařížskými ulicemi… V Hirošimě zní město Nevers jako ozvěna hrůzných událostí ve Francii.

Na jednom místě vzpomíná představitelka své role na útěk z rodného města: Jela jsem na kole do Paříže. Cesta byla dlouhá, bylo horko. Nazítří ráno jsem byla v Paříži, slovo Hirošima bylo ve všech novinách. Hirošima a láska. A Nevers. Ve filmovém dialogu, který inspiruje k citování, zpočátku děje japonský herec často opakuje: Nic jsi v Hirošimě neviděla. Nic. Beznohé psy. Lidi, děti. Ona: Všechno jsem viděla. V knize Laury Adlerové Marguerite Duras (Gallimard, 1998) její protagonistka říká: O Hirošimě nelze mluvit. Jediné, co jsme mohli udělat, je ukázat, jak nemožné je mluvit o Hirošimě.

Režisér Resnais původně zamýšlel natočit dokumentární film o svržení atomové bomby na Hirošimu. Posléze ale ten záměr zavrhl a rozhodl se pro celovečerní hraný film. K tomu ve zmíněné knize Laury Adlerové Durasová podotýká: Chtěli jsme natočit film o lásce, o lásce v těch nejhorších podmínkách, za naprosto nepřijatelných okolností. A proto vymyslela epizodu mezi mladičkou Francouzkou z Nevers a vojákem okupační armády. Lásku mezi nepřítelem a obětí. V jedné filmové scéně říká Francouzka s úsměvem: Jsem pochybné morálky. On: Co myslíš pochybnou morálkou? Ona: Pochybovat o morálce těch druhých.

V další části filmu se Francouzka zamyšleně obrací ke svému japonskému milenci se slovy: Nevers je město, které mi ublížilo. Nevers je město, které nechci už nikdy vidět. Nevers je město, které mi nahání strach. On: Tak mladá -v-Ne-vers. Ona: Ano. Mladá v Nevers. A šílená v Nevers. V závěru jí scénář předepisuje následující slova, která opět vyslovuje zřetelně a důrazně: Hi-ro-ši-ma, má láska, tak se jmenuješ. Odpověď zní lapidárně: A ty se jmenuješ Ne-vers- ve- Fran-cii, má lásko.

Citlivý a křehký děj, film o lásce, zapomnění i paměti, působí na diváka téměř magicky. Pro úplnost ještě dodávám, že na scénáři s Durasovou v té době spolupracoval i její literární poradce Gérard Jarlot, se kterým právě prožívala bouřlivý partnerský vztah. I tato skutečnost se nepochybně ve scénáři promítla.

K úspěchu filmu Hirošima, má láska přispěla i filmová hudba. Autory jsou Georges Delerue a Giovanni Fusco.

A snad stojí ještě za zmínku, že Emmanuela Riva byla nejen herečkou, ale i básnířkou a spisovatelkou, získala Césara za nejlepší herecký výkon i Komandéra Řádu umění a literatury. Čeští diváci si ji nepochybně vybaví i v jejím posledním filmu Láska (2012), kde si zahrála s Jeanem-Louisem Trintignanem. Riva zemřela v lednu 2017, dožila se devadesáti let, je pochována na pařížském hřbitově Charonne.

Hirošima, má láska přinesla svým tvůrcům obrovský úspěch, scénář tehdy získal i nominaci na Oscara. V roce 1959 byl film uveden na festivalu v Cannes, avšak pouze mimo soutěž z obavy, aby prý Američany příliš nešokoval. Přesto získal Prix des écrivains de cinéma et de télévision.

Od smrti Durasové už uběhlo skoro šestadvacet let. A při té příležitosti 21. dubna letošního roku se na Universitě Jeana Moulina uskuteční celodenní konference Journée d’étude, která se bude zabývat její filmovou tvorbou. Na podzim 7. října pak proběhne na Universitě v Lille obdobný program, Marguerite Duras et la culture populaire. A nejen to, i v Glasgow letos proběhne ve dnech 13. a 14. června velký seminář, který se bude zabývat literární a filmovou tvorbou Durasové, zejména tím, jakým způsobem ve svém díle reflektuje násilí. Seminář se uskuteční ve spolupráci se Société Internationale Marguerite Duras (SIMD).

Škoda, že česká televize a kina toto dílo tak přehlížejí, její filmy se jen výjimečně objevují na programech. Aktuální jsou však stále.