aneb

Šibal Shakespeare

MILAN BLAHYNKA

Jako každým rokem i letos šel v televizi o Silvestru Mrazík, ruská, vlastně ještě sovětská pohádka o tom, jak se krásný, leč narcisistní Ivan a krásná dívenka Nastěnka potkali, jak se Nastěnce Ivan sice zalíbil, ale než se jí stal hoden, musel se proměnit v dobrého člověka, ale stejně jako v pohádce o Popelce jim zprvu štěstí nepřálo. Nastěnka stejně jako Popelka měla zlou macechu a zlou nevlastní sestru Marfušu, a obě ji trápily, udělaly si z ní ubohou služtičku. Macecha dělala všecko pro to, aby si krásný Ivan vzal za ženu její zhýčkanou, zkaženou, protivnou vlastní dceru. A jak už to netoliko v pohádkách i v realitě celého světa bývá, proti Ivanovi a Nastěnce se spikly všecky možné mocné síly. Jak Ivan trestaný nadmíru oprávněně, tak Nastěnka nespravedlivě trestaná macechou, museli oba překonat mnohé nástrahy a smrtelná nebezpečí, nakonec však se přece jen dobrali ke štěstí jménem svatba.

Celé generace dětských až dospívajících televizních diváků v reálném světě Popelku i její ruskou variantu doslova hltaly a hltají. A není divu. Opravdu podmanivé pohádky, umocněné líbeznými představitelkami, v československo-německé koprodukční filmové verzi (Tři oříšky pro Popelku, 1973) Libuší Šafránkovou, v ruské (Morozko, Mrazík, 1964) mladičkou studentkou baletu Natalií Sedych a krasavcem Eduardem Izotovem, uspokojují naši touhu po šťastném konci; potřebu naděje, že dobro a láska nakonec přece jen zvítězí nad zlem a nenávistí.

Některým pohádkám se neříká pohádky, ale také politika, předvolební kampaně i romány a hry, opery romantické i realistické až socialisticko-realistické, a zvláště operety a muzikály; v nich milenci narážejí na nepřízeň osudu, totiž nepřejného okolí. Je tomu tak jak v konzumním čtivu a podbízivé podívané filmové a televizní – tak kupodivu však i v části tvorby vysoce umělecké, už klasické.

Zakladatelka a smyslem celoživotního díla odvážně nekonvenční osobnost, jakou byla Božena Němcová, celou řadu svých příběhů končí šťastnou svatbou. Jak se ještě v polovině minulého století četla její próza, to dobře dokládá zjednodušující „praktická příručka“ Česká literatura v kostce s obsahy význačných děl, díl II, nákladem Studia, vydavatelského družstva profesorů a učitelů v Brně 1946. Její autoři Jandásek-Zátopek takto představují povídku Baruška:

„Sličná dcera zámožného hospodáře vdovce Bartoše“, poslaná do města na zkušenou, prožije tam očistec, ze zoufalství se vrhá do řeky, je však zachráněna a malíř Jesenský, který se s ní chtěl jen pobavit, ale ve srážce s policií bránil její dobrou pověst a dostal se proto do vězení, kde „se naučil poctivé, pilné práci“, prosí o Baruščinu ruku, a „jsa malířsky nadán, tvoří obdivuhodná díla, jimiž nabývá jména i bohatství“, stává se přijatelný pro Baruščina otce a „těžce zkoušení snoubenci slaví hlučnou svatbu“.

Titulní postava povídky Rozárka na konci „umírá ve své nuzné světničce“. Zato v povídce Karla (za dívku Karlu se vydává chlapec Karel, aby nemusel na vojnu, které však stejně neujde) ale šlechetný „rychtář vidí, jak jeho Hanička touží po švarném hochu a přimluví se zaň; Karel se vrací z vojny a žení se s Hanou“.

V povídce Divá Bára končí sňatkem příběhy hned dvou přítelkyň. Odvážná dívka přezdívaná „divá Bára“ zachránila nejen svou přítelkyni Elišku před vnucovaným mstivcem, ale také myslivce před rozzuřeným býkem. Ten myslí stále na ni, „vyzná jí lásku a brzy ji odvádí do myslivny jako svou ženu“. Štěstí dojde i farářova schovanka Eliška. Její teta jí slíbí značné jmění, „provdá-li se za milovaného lékaře. Pan farář je spokojen a souhlasí s Eliščiným sňatkem“ a spokojeni jsou i čtenáři tímto tuplovaným šťastným koncem, s jakým se ještě nejednou setkáme.

Šťastná pointa slavné Babičky je předznamenána dvojí šťastnou svatbou, v obou má moudrá babička prsty. To ona se „u kněžny přimluvila za švarného Mílu, kterého odvedli na čtrnáct let k vojsku. K velké nevoli záletného správce je Míla z vojny propuštěn a slaví sňatek s Kristlou. A komtesa Hortensie? Jen babiččina nápověď umožnila její sňatek s milovaným florentským malířem“.

V „realistické povídce“ Dobrý člověk titulní postava zachraňuje českou služtičku Madlu ve Vídni, kam utekla před svatbou se surovým mlynářem; „a brzy mladí lidé slaví veselou svatbu.“

V Chýši pod horami právník Bohuš, který se zamiloval do mladé Katušky, sirotka, „dostuduje, zdědí po strýci statek, do něhož uvedl svou šťastnou Katušku“.

Spokojení čtenáři, diváci a posluchači pohádkových příběhů končících šťastným závěrem v v podobě svatby často převeselé, nekladou si zpravidla otázku „a co bylo dál“, jako by svatba nebyla smrtí příběhu; jako by se lidstvo snad po celou dobu své existence neptalo, co je po smrti.

Počínaje samizdatovým vydáním v osmdesátých letech stala se (i?) u nás bestselerem kniha Raymonda A. Moodyho Život po životě, vydávaná pak pod tímto titulem spolu se Světlem po životě Raymonda A. Moodyho jr. Česky vyšla v letech 1990-1999 podle záznamů v olomoucké Vědecké knihovně šestkrát. Česká poezie zareagovala na Život po životě stejnojmenným sonetem Miroslava Floriana ironicky: „Skon – plnokvětá, nejkrásnější slabika!“ „I jíva přes plot skočí pro rubáš. / Naštěstí je zde moudrý doktor Moody: / vysvětlí v kostce co a jak A kudy / klenutým stínem k světlu brát se máš.“

Na otázku co „potom“, co po smrti, odpovídají snad všecka náboženství; odpověď se ovšem liší podle vyznání. Křesťanské hrozí peklem a očistcem, spravedlivé odměňuje nebem, islámské slibuje aktivně věrným věřícím velké požitky včetně hurisek; slovenský prozaik, esejista a básník Ján Lenčo rád provokoval, že prý kvůli nim přestoupí na islám.

Filmoví a televizní diváci pohádek se šťastnou svatbou na konci, kteří naivně ztotožňují osud milenců v pohádce s životem jejich ztělesnitelů před kamerami, zajímají se o to, jak žila a předčasně zemřela představitelka Popelky Šafránková a jaké byly osudy herců po premiéře a během desetiletí repríz Mrazíka. Bulvární Super.cz na Internetu nešetří podrobnostmi pod názvem Pestré osudy hvězd Mrazíka. Ivánka zlomil žalář, Nastěnku málem uškrtil žárlivý přítel. A jak dopadla Marfuša?

„…Happy endem ale ve skutečnosti skončil jen život představitelky podlé Marfuši. (…) Ivánka ztvárnil herec Eduard Izotov, jehož osud skončil tragicky. Jeho životní příběh přitom začal jako pohádka. Talentovaný herec byl krásný, urostlý, mladý muž, který navíc hezky zpíval, role se tedy jen hrnuly. V roce 1964 pak přišla Eduardova životní role – Ivánek z Mrazíka z něj udělal hvězdu první velikosti. Dokonce o něm psali i v USA. V Sovětském svazu ale byla sláva velmi pomíjivá. Herce jednoho dne přímo na ulici zatkli milicionáři. A to i s jeho přítelkyní Irinou. Izotov vyfasoval tři roky vězení za to, že se na černém trhu pokusil vyměnit zlato a valuty za rubly. Soud navíc herecké hvězdě zkonfiskoval veškerý majetek, a tak byl rázem na úplném dně. Úspěšného a pohledného muže žalář zlomil. Jen krátce poté, co byl propuštěn z vězení, ho bohužel postihla mozková příhoda. Chřadnoucí padesátník byl bez práce a měl problémy s pamětí, brzy nato ho navíc postihly další mrtvice. Následky byly hrozivé – přidaly se problémy s rovnováhou, paměť se nadále zhoršovala a herec skončil na invalidním vozíku. Nakonec dožil v léčebně dlouhodobě nemocných. – Představitelka Nastěnky Natalja Sedych (73) se na konkurz vypravila v necelých 15 letech bez vědomí rodičů. Roli nakonec dostala a díky ní se proslavila. V dalších filmech už ale díru do světa neudělala. Diváci ji mají možnost vidět v moskevském divadle, občas se mihne v nějaké menší filmové roli. V lásce se jí bohužel moc nedařilo. Manžel se s ní rozvedl a jediný syn zůstal u něj. A jeden z jejích milenců se ji pokoušel uškrtit a pak na ni ještě vytáhl nůž. Naštěstí přežila. Mnohem úspěšnější než ona byla její nevlastní sestra z Mrazíka Marfuša. – Roli Marfuši získala herečka Inna Čurikovová (78), která režiséra Mrazíka Alexandra Roua zaujala tím, jak louskala ořechy, což patří k nejznámějším scénám z populární pohádky. Čurikovová, která byla ve skutečnosti pohledná, měla z role ošklivé Marfuši velký mindrák. Dokonce prý uvažovala, že odejde od filmu. Naštěstí to neudělala a v Rusku dnes patří k hereckým legendám. Na rozdíl od ošklivé Marfuši, která skončila v Mrazíkovi neslavně, se jí na filmovém plátně nebývale dařilo.“

Ještě šťavnatěji píše o představitelce Nastěnky na Internetu jiný bulvár: „Nataliji, která se vedle herectví věnovala také baletu a krasobruslení, v mládí věrnost nic moc neříkala. Seznámení s jejím prvním manželem ruským skladatelem Viktorem Lebeděvem neprobíhalo zrovna podle společenských etiket. Oba byli v té době zadaní. Lebeděv byl ženatý a také ona měla vážnou známost. Ani to jim ovšem nebránilo v tom, aby se s hudebníkem tajně scházela…“

Smutné osudy představitelů Nastěnky a Ivana po šťastné svatbě kupodivu marně upozorňují vděčné diváky a posluchače i čtenáře pohádek, že v reálném životě šťastná zakončení trnité cesty k vysněné metě, ať už jí je svatba, ať vítězství jiného druhu, nejsou definitivním koncem, pokud nestihne milence nebo vítěze smrt. (A to pak už je pohádce konec, v milosrdnější vznešené verzi zvrací se pohádkový konec v tragédii, v obyčejné verzi v neúprosně trapné mučivé drama.)

Božena Němcová byla osobností reálným životem příliš zkoušenou, příliš zkušenou, než aby příběhy s pohádkově šťastnými konci měly být jejím posledním slovem. Zamýšlela napsat román Neveselá svatba, z níž se zachoval jen rukopisný fragment Urozený a neurozený. Její příběhy se šťastným zakončením měly však velmi pozitivní oprávnění, dodávaly české nikoli kávové společnosti ničím nenahraditelné povzbuzení k překonávání překážek na cestě k národní emancipaci.

V pohádkách a v představách zamilovaných se veselá svatba jeví jako dosažení a snad i záruka štěstí. Spokojení čtenáři po zaklapnutí knihy, okouzlení diváci televize a filmu po titulcích na konci a potěšené divadelní obecenstvo si u šatny ani pak venku neklade otázku, co potom, co po happy endu.

Položil si ji zřejmě Wiliam Shakespeare, a nejlepším, nejmyslivějším divákům napověděl co potom svou komedií Zkrocení zlé ženy. V ní veronský šlechtic Petruchio vyhraje sázku, že zkrotí zlou ženu (shrew), hubatou a násilnickou Kateřinu, a v té hře dochází dokonce ke třem svatbám. Petruchia s Kateřinou, její mladší sestra Bianca se vdává za Lucentia a mladá vdova za Hortensia. Petruchio je pěkný šibal. Sázku uzavírá, až už se Kateřina, kterou si vzal za ženu bez ohledu na její pověst a za její řádění ji týral lichocením, hrubým chováním, hladem a přinutil chodit v hadrech, jeví jako zkrocená a v dlouhém monologu vychválí pak „poslušnou skromnost“, ta prý „spíš je hodna ženy“. Poslední verše hry (říká je Petruchiův starý přítel Hortensio a přitakává mu Lucentio), podle Martina Hilského z nejkontroverznějších autorových komedií, znějí v Hilského překladu „Zkrotil svou ženu. Ať je dlouho živ! / Že dokázal to, divoucí je div!“ František Chudoba ve druhém díle své obsáhlé Knihy o Shakespearovi (1943) konstatuje, že „tak náhlá a veliká změna“ (Kateřininy povahy) „v době velice krátké je opravdu zázrak“, a ten odbývá slovy: „Ale co záleželo Shakespearovi na pravděpodobnosti ve hře, kde běželo o jiné věci? O veselou zábavu širokých vrstev…“

Je to jediné vysvětlení divu divoucího? Nebyl na stopě jiného pochopení náhlé a rychlé proměny Xantypy úctyhodného rodokmenu, sahajícího až do antiky, proměny v pokornou puťku hlásající ženskou poddanost muži, už J. V. Sládek, když poslední dva verše Zkrocení, následující po triumfálním a blahosklonném odchodu Petruchia se zkrotlou Katuškou („Já vyhrál jsem; / a že jsem vyhrál, dobrou noc vám všem“), přeložil: „Nu, jdi si, jdi! – Byl tebou zkrocen drak! / A zázrak, prosím – zůstane-li tak.“

V tom „zůstane-li tak“ je záblesk jasnozřivé pochybnosti: co když Kateřina, která není vůbec hloupá a do pánovitých, nad ženy se povyšujících mužů vidí a jejich sprosté chování jim jen oplácí, co když se Petruchiovi, který ani nepomyslí, že by toho byla schopna, svou rychlou (ve skutečnosti jen hranou) proměnou v poslušnou putičku mstí za brutální nakládání, jemuž ji vystavil, a sice vyhrál sázku se stejně pitomými kamarády, ale netuší, co bude zítra.

Petruchio v zastoupení autora znevažuje, přímo zesměšňuje šaškovským oděvem a také skandálním vystupováním před oltářem akt svatby Biancy a vdovy. Shakespeare pak v chování už provdané, původně způsobné dívky Biancy a vdovy k jejich manželům (jsouce už pod čepcem nemají na své muže čas) demonstruje, co také často následuje po vysněné svatbě.

Nebude bohatý vypočítavý šibal Petruchio, který si bere za manželku výslovně zlou ženu, jen aby rozmnožil své bohatství, a krotí ji, aby podal důkaz o své chlubivé svrchovanosti, nakonec potrestán tím, co přijde po jenom domnělém zkrocení ženy a vyhrané sázce?

Je tu samozřejmě námitka. Shakespeare napsal Zkrocení zlé ženy v souladu s dobovým nazíráním na jedině správné postavení a chování muže a ženy – a byl by anachronismus do výkladu hry vkládat pojetí, které se – a ještě ne ve všech kulturách a pomalu – prosazuje až dnes. Ale co když byl velký alžbětinec geniální i v tom, že se vymykal dobové normě myšlení a cítění – a ve skutečnosti ženskou moudrost, vtip, invenci obdivoval?

Nejsem sám, kdo rád nahlíží do Slovníku citátů z díla Wiliama Shakespeara, do něhož vybral Martin Hilský 32 výroků o ženách. Jsou to výroky převážně ženu tupící, protože si dovoluje mluvit a jednat v drsné době jako drsní muži. Smýšlel tak o ženách sám Shakespeare? Vkládal do monologů a dialogů postav svých her své vlastní mínění? Hned šest žalob na ženy je z úst Jaga, podle něhož jsou ženy klepny, saně, ďáblice, chytračky, které se vyznají: „Krásná a hloupá bere život lehce, / svede i to, co chytrá dělat nechce,“ „Hloupá a ošklivá to taky umí / proč k chytré krásce chodit pro rozumy?“ Nejsou to vlastně pouhé zlovolné pomluvy z úst jedné z nejodpornějších postav ve světové dramatice? Následující citát z komedie Jak se vám líbí, citát o nepolapitelné mazanosti žen, které nelze uvěznit, přece nesvědčí proti ženám, které se jen umí bránit. Jsou to slova Rosalindy, která se podle Hilského „zbavuje ženské role, aby se osvobodila od konvencí s touto rolí spjatých, a osvobozuje se i od své role společenské“.

V komedii Jak se vám líbí Rosalinda vlastně odpovídá na otázku, co by nutně muselo následovat po happy endu Zkrocení zlé ženy, že k žádnému skutečnému zkrocení nedošlo, že to jen namyšlený hlupák Petruchio naletěl chytré Kateřině. Rosalinda, která miluje Orlanda a jejíž láska k němu, zdaleka ne ideálu, „má hluboké, neprobádané dno“, přiměla ho, aby řekl, že si ji bere za ženu a položí mu otázku: „A teď mi řekněte, jak dlouho si ji necháte, až ji budete mít?“ Orlando na to: „Na věky a na den.“ A zkušená Rosalinda ho usadí: „Vynechte na věky a říkejte na den. Ne, ne, Orlando. Muži jsou apríl, když jdou na námluvy, a prosinec, když se žení: dívky jsou před svatbou jak májové sluníčko, ale jakmile jsou z nich manželky, začne se měnit počasí. Budu na tebe žárlit víc než berberský holub na svou holubičku, křičet na tebe víc než papoušek, když se chystá k dešti, za každou módou se budu honit jako opice a ty moje launy nechtěj ani vidět (…)“

Shakespeare zkrátka věděl, jak to ve skutečném životě chodí, jací jsou muži i ženy. A to nevepsal jen do komedií, ale i do tragédií a historických her. Jak neexistuje vůbec happy end, ke kterému se užuž schyluje, o tom vypovídá Romeo a Julie. Jak happy svazek milujících není

odolný rozvrácení, dokazuje tragédie Othello (ač důkaz o nevěře Desdemony, o který žádá, titulní postava nedostává). A jak cejch vypálený ženě ulpívá na ní po staletí, to se ukazuje na postavě královny Markéty, manželky Jindřicha VI., který jako titulní postava třetí hry po něm pojmenované nazývá ji „nelidskou a krutou zrůdou, krutější než tygr hyrkánský“, „bezcitnou královnou“, která je „odporná až hrůza“. Tak se nutně jevila Jindřichu VI., který ve hře, jak konstatuje Martin Hilský, „pronáší nejpůsobivější řeč celé hry o nesmyslnosti války“, a to konkrétně jedné ze série Válek dvou růží. André Maurois ve své Historii Anglie praví, že nešťastný král Jindřich VI. „nebyl zrozen pro dobu tak tvrdou. Naprosto ne hlupák, ale také naprosto ne Král, byl světec a ve věcech tohoto světa dítě. (…). Žil mezi lidmi, kteří se nenáviděli, a nemyslel na nic než na jejich usmíření. Sezdán s furií, Markétou z Anjou, bral to jako úděl a zanícení. Jeho jediné blaho bylo naslouchat mši a věnovat se dějinám a teologii.“ Podle Martina Hilského byla královna Markéta „po Janě z Arku druhá žena, která zaujímá mocenskou a vojenskou pozici tradičně vyhrazenou mužům“, a dovoluji si dodat, že právě to se jí má za zlé. Byla-li skutečně tak krutá, jak soudí Maurois (ne podle Jindřichových výroků ve hře?), nebyla o nic horší, nelítostnější a ukrutnější než soudobí (a také dlouho i pozdější) panovníci, požívající obdiv a úctu historiků.

Shakespeare věděl, jak jsou ženy stejně jako muži dobré i zlé (ty nejen neidealizoval, takové nešetřil), fikané i naivní, ale často dokonce moudřejší a silnější než muži. A věděl, co zákonitě přichází po svatebních i všech jiných happy endech.