LUDVÍK DIVIŠ
Kdo chce vidět všechno, neuvidí nic,
marně překračuješ všechny rovnoběžky.
Lepší kupka sena nežli hotel Ritz.
Nejvíc vidí ti, co chodí pěšky.
Jiří Žáček, báseň psaná na letenku
Všechno to začalo malým sloupkem od Moniky Hoření na jaře roku 2020 (Jedinečné vítězné jaro). Karanténní opatření první vlny byla tehdy na svém vrcholu, shromáždění omezená na několik málo osob a celá vzpomínka na naše osvoboditele se hrozila rozplynout v bezvýznamnosti. V tomto kontextu Monika navrhla, aby tedy každý (komu na tom záleží) vyrazil na malou procházku k některému z blízkých pomníčků sám za sebe.
Moničinu myšlenku jsem pojal trochu po svém, z malých procházek se stala řada celodenních túr a své dojmy jsem pak shrnul v článku Cestičky k pomníčkům (LUK 1/2021). Na konci uvedeného článku jsem nastínil řadu otázek, například zda by se ještě podařilo oživit některé příběhy, s těmito pomníčky spjaté, nebo kontaktovat vnoučata a pravnoučata těch, kteří tam odpočívají.
Náhodné setkání na konci loňského října mi naznačilo, že taková snaha není úplně beznadějná ani pro naprostého amatéra a skoro 80 let po Stalingradské bitvě – a hlavně o tom bude toto pokračování Cestiček.
Stane se to nejspíš každému, kdo se něčím začne zabývat detailněji. Studujete motýly a ze všeho nejvíc vás chytnou otakárci. Přečtete si, co se dá od Gorkého, ale co vám prostě nejde z hlavy, je malá povídka Dvacet šest a jedna. A tak dál. Stejně se to přihodilo i mně s pomníčky Rudoarmějců v okolí Brna – ke dvěma z nich se zvláštním géniem loci jsem se už vrátil několikrát.
Lesní hřbitov Olomučany
Olomučanský lesní hřbitov se nachází nedaleko od známé vyhlídky Máchův památník.
Z rozcestí Pod Máchovým památníkem na „Lesní hradské“ se vydáte dále po červené směr Rudice, cesta po chvíli vyjde z lesa a po dalších několika stech metrech vás březová alej dovede ke konečné regionálního autobusu 230 u silnice. Po té je to pak už jen kousíček doprava.
K samotnému Máchovu památníku je možné dojít buď po žluté značce z Adamova (cca 2 km ostřejšího stoupání) nebo po červené značce od Vranova a Nového hradu.
Samotný válečný hrob se nachází v zadní části lesního hřbitova a najdeme jej nalevo od hlavní cesty až u hřbitovní zídky. Je vymezen čtvercem neopracovaných kamenů a označen bílým kvádrem s rudou hvězdou a dvojjazyčným nápisem. Za ním se nachází ještě hrubá kamenná deska s hvězdou kovovou, dříve tam býval i srp s kladivem. Uloženy jsou zde ostatky dvou neznámých sovětských vojáků, kteří v okolí zahynuli.
Ještě předloni zdobil hrob také keřík žluté magnólie, ten byl ale při posledních úpravách hrobu někdy na přelomu let 2020/2021 bohužel odstraněn. Nechápu vůbec proč, keřík tvořil spolu s leštěným kvádrem a s mechem porostlými kameny kouzelný kontrast (viz skica). Trochu to celé připomínalo nestrojenou přírodní krásu zahrad v japonských buddhistických klášterech, pravý opak přehnaného patosu některých pomníků z 50. let. Jak jen může někdo něco takového prostě „popíliť“?
A už jsme u výše zmíněného náhodného setkání. Zeptal jsem se na keřík paní, která právě čistila sousední hrob, dali jsme se do řeči a dozvěděl jsem se od ní spoustu věcí.
Tak předně, ten keřík byl zasazen zcela úmyslně, rostl na pomníčku dlouhá léta a každý rok překrásně kvetl. Těla zde pohřbených padlých byla nalezena ve svahu u sousední obce Klepačov (směr Blansko) v posledních dnech bojů a po válce byly jejich ostatky přeneseny sem na lesní hřbitov. Jejich totožnost se nikdy zjistit nepovedlo.
Za zmínku rozhodně stojí další osud, spojený právě se sousedním hrobem. Je v něm mj. pohřben Arthur Ševčík (*1920 +1956), který za druhé světové války bojoval ve Svobodově armádě. Prošel si s nimi skoro celou cestu z Buzuluku až do Prahy a v bojích na Slovensku byl vážně raněn (průstřel plic).
Zajímavé je rovněž, jak se dostal do Sovětského svazu. Olomučany byla totiž za První republiky hodně „rudá“ vesnice, většinu obyvatel ostatně živil průmysl blízkého Blanska. Za hospodářské krize ve 30. létech to pak těm, kteří se angažovali nalevo, místní továrníci pěkně spočítali a mnozí museli hledat štěstí jinde. Arthur Ševčík se za prací vydal právě do SSSR podobně, jako to učinili Ondřej Urban nebo Toník a Helenka Skřivánkovi ze slavné románové trilogie Marie Pujmanové.
Třetí příběh, který jsem se dozvěděl, je svázán s hrobem č. 16, ležícím v dolní části hřbitova, vpravo u hlavní cesty.
Vincenc Kocman (*1917 +1968) byl člověkem pohnutých osudů. Ve druhé polovině 30. let odešel bojovat za Španělskou republiku v řadách Mezinárodních brigád, odkud se po porážce republikánů dostal přes Pyreneje do Francie. Prošel si internačními tábory v Angeles sur Mer a v Gurs, v roce 1940 narukoval do 1. čsl. pluku v Agdes a po praktické kapitulaci Francie 25. 6. 1940 odešel do Velké Británie, kde se za naši svobodu bil na křídlech 311. bombardovací peruti RAF. Jeho vyznamenáními bych naplnil celý další odstavec.
Po válce se vrátil do ČSR, kam si z Velké Británie přivedl manželku Jessie, rozenou Scottovou, komunistku jako on sám. Ta pak působila dlouhá desetiletí na FF MU v Brně jako řádná docentka katedry anglistiky a amerikanistky a jako překladatelka, ve volném čase pracovala také pro Československý Červený kříž.
Jejich rodinný hrob zdobí motto Per ardua ad astra (Přes překážky ke hvězdám), což je motto RAF a také součást znaku univerzity v Birminghamu.
Když jsem tam byl naposledy, zdobil jej také čerstvý dušičkový věnec od vděčných kolegů a studentů z katedry anglistiky. Alespoň někde nevadí, když ten, kdo odvedl kus dobré práce, byl náhodou taky komunista.
Takový nenápadný hřbitůvek a tolik příběhů. Prozatím se s ním rozloučím klasickým rispetem a studií tužkou (dost neumělou, nejsem žádný malíř, jen nadšený amatér, ale neměl jsem už nic lepšího, jak se tématu lépe přiblížit srdcem, neboť rozum tady prostě nestačí). Je na ní ještě i ta magnólie, kterou loni odstranili, kreslil jsem to podle fotografie z předloňského podzimu v zimě 2020. Pro srovnání připojuji i fotografii aktuální.
Lesní hřbitov
Tam u hřbitovní zídky sní,
pod mechem, pod kameny,
dva ruští chlapci neznámí
sen věčný v naší zemi.
Pomníček prostý, lípy stín,
lampička, váza od květin…
Daleko, dávno tušíš jen
zármutek matek, hoře žen.
Kaplička ve Šmelcovně
Druhý pomníček se nachází vedle kapličky v osadě Šmelcovna (obec Jabůrek) v údolí Bílého potoka. Dostanete se sem buď po modré z Veverské Bitýšky, nebo po červené z nedalekého Domašova. Komu je to málo, může si vlakem dojet až do Zastávky u Brna a pak se vydat do Domašova po modré Chroustovským údolím po stopách Petra Bezruče.
Ten se svými uměleckými přáteli chodíval do Šmelcovny dlouhá desetiletí každé jaro právě po této trase. „Vítání jara“ tomu tehdy říkali a za první světové války je pro to i předvolali četníci ve Veverské Bitýšce k podání vysvětlení pro „paktování táboru lidu a pochodu neohlášeného“.
S údolím Bílého potoka je, mimochodem, svázána i Labutinka, lyrický subjekt některých Bezručových básní, jejíž předlohou byla dcera jednoho z místních mlynářů.
Ale zpět k pomníčku. Je v něm pohřben rudoarmějec Konstantin Ivanovič Grinik, který na tomto místě padl 9. 5. 1945, tedy vlastně již několik hodin po oficiální kapitulaci nacistů. Na desce hrobu je vyveden epitaf:
Položil jsem život za mír mezi národy.
Přijměte můj pozdrav. Važte si své svobody.
Na pomníku je uveden i jeho rok narození. Lze z něj usuzovat, že ve své daleké domovině nejspíše zanechal nejen ženu, ale také skoro odrostlé děti – bylo mu již 41 let, když zahynul v tomto malebném údolíčku. Zkuste si ten příběh domyslet, vždyť to je námět na baladu! Zpráva o kapitulaci Německa se rozletěla éterem rychlostí světla a druhý den byla ve všech novinách, jak dlouho ale asi v oněch pohnutých časech chodila oficiální polní pošta? Jak dlouho se jeho žena ze srdce těšila, že je už mír a že se jí muž vrátí, než její radost z vítězství zakalil dopis s vojenskými razítky? Když se mi tohle pospojovalo, bylo mi doopravdy do pláče.
A kolik vůbec mohlo být takových dívek a žen v tehdejší šestině souše, které ztratily milovanou bytost v posledních dnech války v dalekém Československu? Vždyť právě my jsme byli tou zemí v Evropě, kde se bojovalo nejdéle. Pokud si dobře vzpomínám, vzdaly se poslední jednotky Schörnerovy armády až 11. 5. někde u Příbramě.
Možná by nebylo od věci vytvořit ve slavném „Nesmrtelném pluku“ jednu menší jednotku právě z takovýchto osudů. Země, kde se stalo málem módou plivat na pomníky a znevažovat osvoboditele, velmi potřebuje připomenout cenu, za kterou byl vykoupen dnešní mír. Cenu i se všemi úroky v zármutku matek a hoři žen.
Za sebe se rozhodně chystám zapátrat, zda nebude možné zjistit něco konkrétnějšího alespoň o tom jednom pomníčku v malebném údolí Bílého potoka. Snad budu mít ještě jednou trochu štěstí, jako na tom lesním hřbitově v Olomučanech. Vlastně bych ho potřeboval ještě o trošku víc.
Trocha statistiky na závěr
Za dvě sezóny (2020 a 2021) jsem po svých navštívil 30 válečných hrobů, čestným pohřebištěm Rudé armády na Ústředním hřbitově v Brně počínaje a malými pomníčky, jako ty dva z dnešního článku, konče. Celkem jsem takto vzdal čest 5984 padlým rudoarmějcům, z čehož je 5276 známých jménem a 708 neznámých. Těch 5984 je jen něco málo přes polovinu všech padlých při osvobozování Jižní Moravy (10391).
Na cestách k těmto pomníčkům jsem za obě sezóny ušel dohromady něco přes 600 kilometrů. Většina túr byla kolem 20 km, u vzdálenějších pomníčků jsem ovšem ve druhém roce začínal u některého z předchozích. Na některá místa jsem se naopak vracel či dokonce zkoušel alternativní trasy, vhodnější pro případné pokračovatele mých výprav se slabší kondicí. Na každého padlého rudoarmějce mi nakonec vychází kolem sta třiceti kroků vzpomínkové procházky. To není moc a na závěr řeknu jen, že mi to s každým dalším krokem na cestičkách k pomníčkům připadá žalostně málo.
Snad mi bude dopřáno, abych takto obešel alespoň všechny ty pomníčky jihomoravské. Zaslouží si to.
Dovětek po 1. 3. 2022
Než mohl tento článek vyjít, vypukla válka. Je to horší, není to žádná ojedinělá válka. Pouze za poslední čtvrtstoletí a z těch mediálně nejsledovanějších napočítáme bývalou Jugoslávii, Afghánistán, Irák, Gruzii, Libyi, Sýrii, Jemen a Arménii. Je to ještě horší, bojím se, že vůbec nebude válkou poslední. Dřív se to tak nebralo, ale už dobrých sto let se politici po každé válce sejdou na konferenci, roní krokodýlí slzy, bijí se v hruď, že nikdy více – a by pak zanedlouho rozpoutali další a horší války, pod ještě patetičtějšími záminkami než minule. V tomhle už musí být nějaká systematická chyba. A je to ještě o kus horší. Tentokrát spolu válčí dva slovanské národy, blízké vírou i staletími společných dějin – proti Turkovi, proti Napoleonovi a větším dílem i proti Hitlerovi… Za ty dva roky jsem prošel tolik válečných pomníčků, kde ruští a ukrajinští chlapci odpočívají vedle sebe, že mě to všechno opravdu bolí u srdce.
Co naplat. Nezahodil jsem Jacka Londona, ani nerozdupal kazety s Beatles, když Amíci a Angláni bez mandátu RB OSN vtrhli do Iráku. Nebudu tedy ani teď rozdupávat cédéčka od Čajkovského a Nohavici, či pálit knihy Tolstého a Dostojevského. Nu, a když už jsem zmínil ten Irák, dovolím si jednu hypotézu. Podle mě najdou Rusové na Ukrajině rozhodně víc pohrobků nacismu, než našli tehdy Amíci v Iráku chemických zbraní. Ledaže by se ruskými trolly nechala oblbnout i celá řada seriózních zahraničních médii, včetně jejich fotografů a kameramanů. Na základní pravdě, že válka je ohavná a normální je mír, to samozřejmě nic nemění.