MILAN HODÁL
Šachy
Tak nevím…
Nenacházím slova…
Svět zase stojí
na hliněných nohách
Marně si nalháváme:
Jen žádné strachy!
Zas kdosi rozehrál
šílené šachy
Ztrácejí význam
humánní pojmy
Za rohem už jsou
skutečné vojny
Násilí je fuk
jakou máš barvu pleti
To ve jménu života
a též ve jménu smrti
zabíjí stejně
bílé
černé
žluté…
Bombový nálet
ten to nespraví…
Radši si sypme
popel na hlavy!
Tak nevím…
Nenacházím slova…
Jen tupě zírám na zprávy…
Šílené šachy!
Kdo je zastaví?
Pohyb
Život
To je pohyb!
O tom není pochyb
I když?
Člověk víckrát
Pochybil
A postály dějiny
Také způsobil hrůzu
Tehdy se zastavil rozum
I proto dnes křičím:
Nedělejme chybu!
Aby svět nezůstal
navždy bez pohybu…
LÝDIA ŽÁKOVÁ
Listí
Připlete se ve větru pod nohy
nalačno bez pozdravu jako děti
jako rozvařené řeči
pupeční šňůry života
místní si jich nevšímají
kdo by četl všechna ta poselství?
Radši je pálí zaživa
Jak mám vědět co si myslí?
Jejich řád je tajný
Spadané ideály pravda ve víně
nikdy nebyla nikdy se nenašla,neexistuje
celý svět je zavřený
v jednom malém čtverci
jen ty jsi někde mezi deštěm
a šamanskou extází
polepená vzpomínka…
KLAUDIA ŠPROCHOVÁ
Lavička
Snažím se k ní vydláždit
cestu
úsměvy a dobrými skutky
obsadit alespoň maličkou část
jejího dřevěného srdce
den co den natírám rýhy
krásnými slovy
splynuly s mými jizvami
vždy má pro mě
prokřehlou od zimy
místo
tvrdé dřevo se mění
na něhu
Světlem tmavé cesty je naděje
hledám klíč
od zamknuté svobody
vzala objetí
ukradla úsměvy
skryla je pod roušky
bez ohlášení
světlo jí nedáme
VOJTECH MIHÁLIK
Popis nočního zápasu
Dnes jsem si koupil psací stůl. Poprvé v životě.
Vždyť to už byla ostuda: spisovatel a píše na koleně.
Přinesli mi dva balíky, žena říká: Je třeba to poskládat,
zítra zavolej někoho, kdo se v takových věcech vyzná,
bude to těžké, na to byste měli být dva.
Nechtělo se mi čekat, vychloubal jsem se, že si poradím sám.
V noci jsem vybalil desky a prostudoval nákres. Nebyl
problém zjistit, který kus dřeva kam patří, které kolíčky
do kterých dírek. Jak ale udržet kolíčky v dírkách,
když mám jen dvě ruce a desek je deset? Ostatně
se mi vždy všechno rozsypalo, drásalo mi prsty –
a taková deska věru něco váží. Usoudil jsem, že nemohu začínat
spodní příčnou latí, protože ve výsledku nebude
ležet na zemi. Zkusil jsem obrátit stůl vzhůru nohami
(které neměl) a do největší desky zespodu natlačit,
co tam patří. Potom jsem volně přišrouboval boky, spojil jsem je
o něco užší příčnou latí a takto smontovaný skelet
jsem s vypětím sil vrátil do správné polohy. Ukázalo se,
že když chci zásuvky mít po ruce, nemám kam položit nohy.
Proto jsem odtrhl horní desku a zásuvky otočil naopak,
tím jsem přijal i nápad, že musím sedávat z druhé strany.
Ech, to jsem si dal! Vždyť položit desku na původní místo
Znamenalo trefit se najednou do dvaceti čtyř dírek,
které jsem mohl nahmatat jen prstem. Znovu se celá
ta konstrukce rozkývala, odmítala se držet dohromady.
Sakroval jsem, potil jsem se, chvílemi jsem chtěl všechno i vzdát,
ale jsem tvrdohlavec první třídy, naštěstí. Trpělivě
jsem hledal jediný přesný dotyk výstupků a prohlubin,
se zaťatými zuby jsem poslouchal řeč dřeva, jeho odpor,
až po hodině mučení ta deska souhlasně zavrzala, sedla.
Vnutil jsem jí šrouby, přitáhl bočnice a cítil jsem,
jak se části stolu sdružují do jednolitého tvaru,
jak se všechno vnitřně zpevňuje. Myslel jsem na truhláře,
kteří mi umožnili účast na své krásné práci,
dali mi vědomí soudržnosti a úcty. A byl jsem velmi šťastný,
že jsem si připravil pevný, spolehlivý stůl. Už svítalo,
ze stromů vybuchly ptačí písně. Sedl jsem si ke svému
novému nástroji a napsal jsem tento záznam o noční práci,
kterou jsem nikoho nevzbudil, vždyť jsem nepotřeboval kladivo.
Přesvědčil jsem se totiž, že s tím samým soustředěním, hněvem,
námahou, bezmocností a bolestí, s jakým jsem skládal stůl,
se skládá i báseň. A možná přináší i stejnou radost.
(Účast, 1983)
MIROSLAV VÁLEK
Slunce
Obilí žloutne.
Sláma na klobouky
krásně dozrává.
Den jako stvořený je na čtení z ruky.
Ospalí datlové klepou do dřeva.
Všude na světě to znamená SOS.
V blankytném vzduchu utopil se les.
Milenci v něm sedí s bledou tváří,
pijí slunce s octem,
jedí kyselá jablka,
počítají si prsty na nohou i na rukou,
mají radost, že k životu to stačí.
Modrý les. Nad lesem se mračí.
Z mračen náhle odlomil se blesk.
Zem se nahnula.
Sosny narazily čelem o čelo.
Tak se lekla, až se setmělo.
A já jsem ti koupil
krotký blesk, který by se v nich pásl.
Kdybych neměl na chleba a na sůl,
na kousek slunce bych měl.
Já ti nic nevyčítám.
Má tě každý rád.
Tobě to všichni čtou z ruky:
Když se usměješ
vycházejí duhy pávů
a tam, kde stoupáš, řeky pramení.
Obilí žloutne.
Sláma na klobouky
právě dozrává.
Ale já stále chodím s nepokrytou hlavou,
plnou trápení.
(Přitažlivost, 1961)
Přeložila EVA FRANTINOVÁ