MAREK ŘEZANKA

Kabinet Petra Fialy míchá občanům České republiky (sebe)vražedný koktejl. Na jednu stranu tvrdí, že nemůže zastropovat ceny pohonných hmot, na straně druhé je v Evropě nejslyšitelnější, co se týče šíleného plánu na odpojení se od ruské ropy a ruského plynu.

Aby toho nebylo málo, visí nad občany České republiky Damoklův meč v případě, že ve veřejném prostoru projeví názory, které budou označeny za „závadné“.

Jestliže by něco mělo být nekompromisně stíháno, jsou to projevy nabádající k něčí likvidaci – jako je třeba známý výrok o rozřezávání a upalování od Martina Langa či výzva k zabíjení politiků od nějakého Michala Dlouhého či výhružky smrtí panu M. Vítovi ze strany Pavla Novotného, starosty Řeporyjí. Ale co rozhodně stíhat nelze, jsou postoj k něčemu, víra a názor. Máme přece právo na svobodné vyznání. Takže mohu právem svobodně nenávidět Spojené státy americké za všechny zločiny, co ve světě napáchaly. Mám právo polemizovat s názorem, že vpád na Ukrajinu nebyl ničím vyprovokován, když jako argument uvedu občanskou válku od roku 2014 do současnosti, kterou nikdo neřešil a která započala událostmi „krvavého Majdanu“. A mám právo pochybovat o formě války, jaká je na Ukrajině vedena, pokud jsme ještě nedávno bombardování Bělehradu nazývali zvláštní vojenskou operací. Zvláště, jsou-li výsledky války posuzovány na základě potenciálně mylného posouzení celé operace a jejích cílů.

Záleží na úhlu pohledu, z jakého je na dané téma nahlíženo. Ostatně každý zločinec či podezřelý ze zločinu má právo na svého obhájce. Měli bychom tedy slyšet všechny strany konfliktu – ne jedinou písničku.

Za schvalování „ruské invaze“ může v České republice hrozit až tříletý trest odnětí svobody.

Ještě v červenci 2021 M. Pekarová Adamová na Twitteru zveřejnila následující slib (12. 7. 2021): „Nejvyšším státním zástupcem se stane bývalý komunistický prokurátor Igor Stříž, který posílal do vězení za to, že někdo nechtěl sloužit socialistické vlasti… Po volbách ho odvoláme.“

Kabinet Petra Fialy ovšem přišel na to, že přesně tak, jako komunistická kariérní minulost nevadí u generála Pavla, nevadí ani u pana Stříže. Oba totiž pochopili, jaké je jejich místo v dnešní společnosti – a co se v mládí naučili, nyní mohou v hojné míře uplatnit. Důležité zřejmě je, že jejich horlivost po moci zůstala stejná jako v osmdesátých letech.

Pan Stříž, který podle slov paní Pekarové Adamové „posílal za mříže ty, kdo nechtěli sloužit socialistické vlasti“, nyní bude obrazně posílat za mříže ty, kdo nechtějí padnout za Petra Fialu v nesmyslné válce, kterou si nepřejí.

Jestli bychom dnes měli něco stíhat, potom všechny projevy, které mohou mít tragický dopad na naši zemi a její obyvatelstvo.

Za takový typický projev pokládám například výrok bývalého velvyslance v Rusku, Petra Koláře: „Pojďme Putinovi dát přes hubu. Máme jedinou možnost, a to jít tam vojensky a zahnat ho.“

Tato věta se za daných okolností dá chápat jediným možným způsobem: Je to přímé nabádání k vyvolání třetí světové války. V této souvislosti ocituji paragraf 406 Ústavy: „Kdo připravuje útočnou válku, na které se má podílet Česká republika, a tím přivodí pro Českou republiku nebezpečí války, bude potrestán odnětím svobody na dvanáct až dvacet let nebo výjimečným trestem.“

Rusko se nechalo slyšet, že země, která by se vměšovala do jeho operace, bude zatažena do vojenského konfliktu. A pan Kolář toto moc dobře ví. Stejně, jako je mu známo, že NATO se do přímé konfrontace s Ruskem zapojit nechce. Neboť na rozdíl od českých senátorů a novinářů moc dobře ví, jakým zbrojním arzenálem a na jaké úrovni Rusko disponuje.

Pak tu máme další smutný fenomén: Podporu strachu ve společnosti posilovanou udáváním.

Exministryně spravedlnosti D. Kovářová zcela jasně a srozumitelně formulovala, k čemu povede zelená pro udavačství: „Určitý typ lidí se projevuje za všech režimů. Takoví horlivci se za každou cenu snaží prezentovat jako ti správní, jako ti lepší, jako ti uvědomělejší, jako ti, co si zaslouží ocenění. Ničí to společenské klima, vztahy, přátelství a atmosféru elementární důvěry. Jejich jednání nastoluje atmosféru strachu, opatrnosti, zalézání do svých ulit. Diskuse přestává existovat, už se smí jen fandit. A doplnila bych, že vůbec nejde o udávání kvůli údajným sympatiím s Ruskem a jeho režimem, k udání některým horlivcům stačí i nedostatečné sousedovo či kolegovo projevované nadšení z jednostranné propagandy. Nebojme se odlišných názorů. Bojme se názorové jednoty. Ta smrdí.“

Za symbolické pokládám, že v předvečer výročí bombardování Bělehradu byl Michal Klíma jmenován do nově vytvořené funkce vládního zmocněnce pro oblast médií a dezinformací – metaforicky řečeno do funkce vrchního cenzora.

Paradoxně Michal Klíma vystupoval v minulosti proti cenzuře slovy: „Vážení pánové, bylo by ostudou instituce zřízené zákonem ke studiu totalit minulého století, kdyby používala stejné metody, jaké užívaly ony totality“ (30. 8. 2020).

Souhlasím s tím, že bychom válku podporovat neměli. Ale žádnou. Kdybychom důsledně odsuzovali porušování mezinárodního práva, nebyli bychom dnes tam, kde jsme.

V čem je argument Rusů, že chtějí zabránit genocidě na Donbase jiný než argument NATO, že prý v roce 1999 šlo o to, aby se zabránilo genocidě v Kosovu? Na to i rád odpovím: V Kosovu ke genocidě došlo – genocidě srbského obyvatelstva. A umožnilo to právě bombardování ze strany NATO. A na Donbase skutečně fašistický prapor AZOV vraždí civilisty. Osm let, tedy tolik, jak dlouho byly USA vojensky přítomny v Iráku.

Z různých stran české mediální i politické scény zaznívá, že válku v Iráku a na Ukrajině nelze srovnávat. I s tímto tvrzením souhlasím. Aniž chci cokoli zlehčovat – a opravdu nechci, neboť mi je upřímně líto každého zmařeného života, musím konstatovat, že: V letech 2003-2006 mělo ve válce přijít o život cca 150 000 Iráčanů (z toho i mnoha dětí). Na Ukrajině jsou zatím stovky mrtvých civilistů včetně, bohužel, desítek dětí. Na místě je tedy se ptát, kolik ukrajinských mrtvých připadá na irácké mrtvé – a cena kterého lidského života je tedy vyšší – a proč?

Pojďme si tedy rozebrat, co konkrétně nyní tolik pobouřilo „západní svět“, respektive jeho politiky a mainstreamová média.

Jakákoli jiná než obranná válka je nepřijatelná. Z principu. S tímto postulátem se jistě mnoho z nás ztotožní. V takovém případě jsme ale měli hrozit jadernými zbraněmi USA, když bombardovaly Bělehrad či když vtrhly do Iráku. O jiných válkách ani nemluvě. To se ovšem nedělo. Proč? Protože zde panoval argument, že ospravedlnitelné je vedení války rovněž tehdy, když se tím zabrání ještě větší katastrofě. A zde je doslova zakopán pes: Kdo totiž posoudí, že použití zbraní zabrání něčemu, co by bylo ještě horší a vyžádalo si více lidských životů a více utrpení? Na základě jakého rozboru může někdo toto odhadnout? Nemůže se mýlit? Nenapáchá naopak větší utrpení on sám? Je zajímavé – a současně zarážející, že tuto otázku si Západ nekladl nikdy, když se vojensky angažoval sám či kdy vojenskou agresi podporoval.

Chceme-li porozumět současnému dění na mezinárodní scéně, nemůžeme se vyhnout bezprecedentní válce vedené proti Iráku v roce 2003. Organizace Lékaři proti jaderné válce vydala ve spolupráci s organizacemi Lékaři za sociální spravedlnost a Lékaři za globální přežití studii mapující americké válčení v Iráku, Afghánistánu a Pákistánu. Toto válčení si podle zmíněné analýzy přímo či nepřímo vyžádalo životy přinejmenším 1,3 milionu lidí.

Bez této války by pravděpodobně takzvaný Islámský stát nikdy nevznikl. Je totiž nástrojem svého druhu. Nástrojem, který USA používaly proti B. Asadovi.

Válce v roce 1999, která trvala 78 dní, jsme říkali Operace. Konkrétně „Allied Force“. Proč tedy „operací“ nenazýváme rovněž ruské počínání na Ukrajině? Ruský prezident přece rovněž svou „operaci“ obhajuje humanitárními důvody, a to konkrétně genocidou ruského obyvatelstva na výhodě Ukrajiny, která trvá od roku 2014. Nemluvilo se snad v roce 1999 o potřebě zabránit genocidě kosovských Albánců?

Wolfgang Bittner (pro různé mitrofanovy, pehe, šafry, putny, plesly či leschtiny samozřejmě představitel páté Putinový kolony), člen Mezinárodního PEN klubu, vystudovaný právník a několikrát vyznamenaný spisovatel přišel s knihou Dobytí Evropy Amerikou (Jaro, Praha 2014). Věnuje se v ní zejména selhání německých mainstreamových médií, což dodává na konkrétních případech. Poukazuje na to, co média překrucují – za mnohem nebezpečnější ale pokládá, co zamlčují: „Dokonce ani o zavraždění osmačtyřiceti proruských demonstrantů v Oděse, kde prozápadní nacionalisté zapálili Dům odborových svazů, se nezmínil ani jeden úvodník. Noviny informovaly o „protiteroristické operaci“ a „silných bojích s promoskevskými separatisty“ na Východní Ukrajině, ačkoliv v tomto okamžiku již každý věděl, že tam zuří občanská válka“.

Rusko se nezměnilo a představuje pro ostatní svět hrozbu. I s tímto tvrzením se v západním mainstreamu můžeme poslední dobou často setkat.

Pokrytectví Západu spočívá v tom, že své bohatství v minulosti založil mimo jiné na principu kolonií a posléze neokolonií. Arabský svět nevzkvétal, protože byl drancován. Protože mu nebyl dopřán rozvoj vzdělanosti. Protože v zájmu „vyspělého světa“ byl i svět vykořisťovaný.

Vynechat nemůžeme pochopitelně období studenoválečného soupeření, kdy se řada velice žhavých konfliktů odehrávala právě na Blízkém a Středním východě.

Během operace Anfál byly v letech 1987 a 1988 povražděny desetitisíce Kurdů. Některé zprávy uvádějí až 180 000 obětí. Byly masakrovány ženy i děti. Ve velkém. V této době vláda USA Husajna nesvrhávala, ale podporovala. Byl svržen v době, kdy již hrozbou pro okolí nebyl – a byl svržen na základě prokazatelně podvržených a vykonstruovaných důkazů.

Nic z tohoto často nechceme vidět. Přitom selektivnost je cesta do pekel, ať se již jedná o selektivní přístup ke koncepci lidských práv nebo k humanitě či solidaritě. Pokud se některé evropské státy, jež mají svou velmocenskou minulost (např. Francie), tváří, že jsou apoštoly míru, je to nebezpečný klam.

Masakr v Buči je neomluvitelný. Je pochopitelné, že většina lidí se ztotožní s tvrzením, že masakr civilního obyvatelstva je něčím, proti čemu by se měl celý svět spojit a odsoudit to.

Připomeňme si, že při explozi minometné střely na sarajevském tržišti Markale 5. února 1994 zahynulo 68 lidí a dalších 200 bylo zraněno. Z útoku byli tehdy obviněni bosenští Srbové. S odstupem času ale vidíme, že to nemuseli být zdaleka oni, kdo měl mrtvé na svědomí.

V roce 2011 vyšla kniha Masakr ve Srebrenici: důkazy, kontext, politika. Vydala ji Skupina pro vyšetřování událostí ve Srebrenici (Srebrenica Research Group), ve které znalci a svědci v rozjitřené Bosně znovu otevírají nejvíce si protiřečící popisy událostí doprovázející rozpad Jugoslávie. Tato kniha na základě dostupných faktů vyvrací mýtus o „nejhorším masakru v Evropě po druhé světové válce“, k němuž mělo dojít právě v Srebrenici.

V knize jsou uvedeny důkazy, že během válek v bývalé Jugoslávii tisíce Srbů bylo masakrováno, deportováno, mučeno, znásilněno a ponižováno. Mezinárodní společenství nemělo za vhodné zveřejnit tyto hrůzy s takovým zápalem, s jakým to dělalo, když se jednalo o Srebrenici. Tato jednoduchá poznámka neospravedlňuje to, co se stalo ve Srebrenici, ale vysvětluje hněv, s jakým Srbové zaútočili na Srebrenici.

Výše uvedená kniha poskytuje přesvědčivé argumenty, že počet 8000 zabitých, kterým se nejčastěji manipuluje v rámci mezinárodního společenství, je číslo neudržitelně nadsazené. Přesný údaj osciluje někde kolem hodnoty osmi set zabitých. Skutečnost, že byl počet mrtvých tak výrazně nadhodnocen, je znepokojující zejména tím, jak moc byl celý případ zpolitizován. Lidé u obrazovek měli být šokováni. O to šlo.

Hlaste ty, kdo tvrdí, že císař pán je vůl a že tuhle válku nevyhrajeme. Abychom mohli něčemu porozumět, musíme být schopni pochybností a musíme být v stavu sehnat si co nejvíce relevantních informací. Vláda P. Fialy nám bohužel v tomto základním lidském právu – ba, řekl bych spíše v povinnosti – brání. Cenzuruje a doslova vypíná weby, které přinášejí jiná než oficiální stanoviska a hrozí vězením těm, kdo mají na konflikt na Ukrajině jiný než oficiální názor. To samo o sobě není s demokracií slučitelné.

Nás má totiž v první řadě zajímat skutečný stav věcí bez ohledu na to, kdo s kým sympatizuje či kdo je čí spojenec. To je v hledání pravdy irelevantní.

Máme být především myslícími bytostmi, ne roboty, kterým naprogramují, co a kdy mají říct.

Nerezignujme na své právo pochybovat a tvořit si vlastní úsudek. Nenechme se o něj připravit.

Protestujme proti návratu do dob dobrého vojáka Josefa Švejka, kdy dnes bude obrazně řečeno za každým facebookovým bukem číhat nějaký ten Pepek Vyskoč, aby vás udal, když někde napíšete, že „císař pán je vůl“ či že „tuhle válku nevyhrajeme“.

Na Ukrajině fašisté nejsou. České mainstreamová média se mohou přetrhnout v popírání ruského argumentu o potřebě denacifikace Ukrajiny. Údajně je na Ukrajině vše v normě – a Rusko si vymýšlí. Dokonce jsme mohli zaznamenat pokusy o obhajobu fašistických praporů typu AZOV.

Faktem je, že po událostech „krvavého Majdanu“ roku 2014 kult S. Bandery na Ukrajině výrazně posílil a prorostl do nejvyšších pater ukrajinské politiky.

V dubnu 2015 ukrajinský parlament schválil zákon, který udělil příslušníkům OUN a UPA status bojovníků za svobodu Ukrajiny. Banderovci jsou dokonce považováni za „válečné veterány“, což znamená, že jsou jim poskytovány ukrajinským státem veškeré finanční výsluhy, která dosud náležely pouze skutečným bojovníkům proti německému nacismu za 2. světové války. O tomto všem český manistream cudně mlčí. Umíme si snad představit, že by Německo oslavovalo H. Hitlera a veteránům SS poskytovalo královské penze? Ve světle těchto faktů prohlášení českých médií a vládních politiků, že podpora fašismu je na Ukrajině marginálního rázu, jednoduše neobstojí. Proto rovněž Izrael ukrajinský režim nepodporuje, neboť nemůže souhlasit s obhajobou zvěrstev, jichž se Banderovci dopouštěli rovněž na židovské populaci – a jež jsou dnes na Ukrajině de facto legalizovány.

Vědomosti netřeba – v televizi nám to řeknou. Takto nějak bychom mohli shrnout postoj té části populace, jejíž historické povědomí je jinak nízké až nulové a která se aktivně o prohlubování svých vědomostí nezajímá. Tato populace je doslova závislá na všem, co se dozví z televize, tisku či internetových médií. Bohužel však málokdy mívá pokoru, aby takto nabytými poznatky šetřila v debatách. Nejhorší je, cítí-li se povolána stát se morálními arbitry. Bez znalostí totiž dospěje k rychlým a rozhodným soudům. Soudům, jež jsou z logiky věci důkazy nepodložené a scestné.

Nyní se tedy vrátím k otázce, zda ruské počínání skutečně vybočuje z toho, na co jsme historicky zvyklí a co jsme byli dosud ochotni a schopni tolerovat. Odpověď je, že válka v Iráku byla ničivější a přinesla mnohem více utrpení. Aspoň doposud.

Navrch bychom si měli přiznat selhání Evropské unie, která od roku 2014 nebyla schopna zajistit diplomacií na Ukrajině mír. Nebyl zde tlak na dodržování Minských dohod, neaplikovaly se sankce na ukrajinské vlády za legalizaci Banderovců. To vše pokládám za mimořádně špatné.

Upřímně lituji jakýchkoli civilních obětí v jakékoli válce či válečné operaci, neboť tyto oběti jsou nevratné a vytvářejí zárodek pro budoucí trauma.

Současně je třeba mít na paměti datum tragického výročí událostí v Oděse, tedy 2. 5. 2014. Jak je vůbec možné, že Západ nepožadoval vyšetření tohoto zločinu a potrestání viníků? V souvislosti s ním neuvalil na Ukrajinu žádné ekonomické sankce. Televize nikomu pach spálených těl do obýváků a ložnic domovů necpala.

Paradoxně nejsilnější argument k akceptování ruského postupu na Ukrajině dodal svými slovy Václav Havel. Ten totiž k válce v Iráku prohlásil, že ji pokládá za morálně ospravedlnitelnou. Doslova řekl: „Nedomnívám se, že důvodem k vyvolání války je snaha nalézt chemické či biologické zbraně ohrožující svět. Ty totiž mohou, ale nemusí existovat."

Ještě před tím, v roce 1999, se V. Havel vyjádřil k jinému bombardování: „Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: nálety, bomby nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu. A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů. Ale na základě své osobní zkušenosti jsem stejně silně přesvědčen, že jen čas dovolí objektivně zhodnotit to, co se děje v těchto dnech v Jugoslávii a dopad na NATO.“