VÁCLAV PELCMAN
My, kteří jsme stoupenci materialistického názoru na vše, čemu se říká Svět, a kteří sledují sekundární vesmírné projevy, jsme vypozorovali, že zřejmě tak, jak se pohybuje Země spolu s celou sluneční soustavou vesmírem, putuje i místy, které mají jiné vlastnosti. Tím se stává, že jiné vesmírné parametry, např. síla elektromagnetického pole a jiné veličiny, působí jinak na celou přírodu. Některé druhy živočichů pak vymírají, jiné vznikají, a jiné, zejména mentálně labilní, zmatkují (třeba i migrují), a tomu se neubrání samozřejmě ani vládce této přírody – člověk.
Jak jinak si lze vysvětlit, že na celém světě vznikají takové přeměny nejen v přírodních procesech, tak říkajíc zjevných, ale i v procesech zastřených, myšlenkových, které jsou rovněž původu materiálního. Tyto změny tedy vyvolávají i evoluci. Lidé se začínají postupně měnit, jejich pohled na svět kolem sebe je korigován, přehodnocují jej, a také hledají jiné cesty životem, žel ne vždy a všude směrem k lepšímu.
Nejprve se tento pohyb projeví v tzv. politickém smýšlení, kdy se na většině míst lidského výskytu dostávají do popředí lidé jiní, slabší ve schopnostech, ale s větším sebevědomím. To se projeví pochopitelně nejprve ve velmocenském měřítku, pak zasáhnou nižší organizační celky, až po ty nejnižší, základní a hlavní. To je pak tragédie pro současníky takového období. Tedy opravdu působením „nadpřirozených“ sil vznikají jak celosvětové, tak i místní kotrmelce. To přece nelze přisoudit pouze jednotlivcům, ale jen nějakému globálnímu působení.
Takovéto zvraty se projevují v určitých nepravidelných cyklech, které geniálně prozkoumali dva inteligentní muži (obdaření mohutnými vousy), kteří vědecky dokázali a popsali, že se nejen po hospodářské stránce, ale i politické, asi každých sedm až deset let, podle dílčích okolností, zhroutí ekonomika a veškeré pozemské dění. Pak se zvolna vzchopí, a zase
hroutí – pohybuje se jako v bludném kruhu; nazývají to krize. To se bude stále opakovat, dokud se lidstvo z historie nepoučí. Takové pohromy postihují i Česko. Zatím poslední pohroma postihla pracující lid, když se na přelomu desátých a dvacátých let tohoto století chopila výkonné moci fialková vláda hrající mnoha barvami, již méně červeně, ale více žlutě a černě, mnohdy i do hněda.
Dostatek dokladů nám poskytuje historie, matka moudrosti, která, ač by měla sloužit pro poučení, je vnímána mnohdy pouze jako námět pro filmy sloužící k pobavení. V minulosti to vždy byli, aspoň v české kotlině, převážně umělci, kdo varovali a odhalovali různé i nastávající nešvary. Mohu posloužit citáty:
Karel Havlíček Borovský ve své Demonstratio miraculorum napsal: „Div-li že pět chlebů, dvě rybice / nasytili lidstva na tisíce: / vždyť pak podnes ještě tyto divy / tolik tisíc černých pánů živí.“
Josef Svatopluk Machar: „Špekulanti, taškáři / žití jeho řídí / nenasytná držka armády.“
Antonín Sova: „Zde Čechy – nejsou už Čechy, zem tato není zemí naší. / Zde dobrodružné výdělkářství pohodlím se zahnízdilo. / Svým nátěrem vznešeným, mezinárodním / poskakuje podnikatel, peněžník – kavalír, / poskakuje služebná, ochočená havěť, / poskakuje hoteliér slovy sebevědomými, / sklepník pod verandou hotelu, paštičkář v nárožích ulic, / prodavačka květin, mandolinář vychrtlý. / Nevěstka mezinárodní se drze usmívá, / švadroní kupec úlisný. Mezinárodní kněz…“
Vítězslav Nezval: Balada šestnáctá, o naději a zmoudření: „Přátelé souhvězdí vah, / nevíte, že se země točí? / Už brzy přijde velký krach / a lidem otevrou se oči.“ To není šíření poplašných zpráv, protože to napsal před asi sto lety.
A ne jako nyní, že ti, co ví, by měli poučit ty, co neví, ale jen podobné trpí a zbaběle mlčí, a někteří na nepořádcích i participují. Zato se však projevují živly, většinou z politické spodiny společnosti, které tvoří všelijaké skupiny (např. Sto hoven – je jich však více, např. Chcíplí psi a Stovky hodin pro demagogii). Ale to jen v obdobích, kdy se najde vláda snažící se z nějakého toho marasmu vybřednout.
Já jsem s povděkem kvitoval v tomto smyslu pouze knížky Karla Sýse, zejména však jeho Tři vzkazy spáčům, kde se odvážil naznačovat a odkrývat nedobré jevy satirou. Jinak se většinou autoři, a nejen oni, živí nic neřešícími sebezpytnými projevy jako sex, zahálka a plné břicho. Přední český kritik F. X. Šalda napsal: „Politiku není možno jen tak beze všeho vylučovat z poezie, jako z ní není možno vylučovat nic, co vzrušuje a vybuřuje lidi v životě.“
A tak zbývá dodat zase jen něco z historie, od KHB: Cui simile est (austriacum) regimen? / Čemu se podobá (rakouská) vláda? / Missae de reqiem – černé mši / Nullum Gloria – žádný je nechválí, / nullum Credo – žádný jim nevěří, / longum Offertorium – pořád abysme dávali / et in fine nulla Benedictio – a ku konci to všechno čert vezme.“. To je poučné, ale asi neopakovatelné.
Abych se jen neoháněl citáty slavných, dovolím si napsat, jako jeden z těch, co vstup ČR do EU v referendu odmítli a trvale odmítají, že je to kuratorium pro Evropu, ale, žel, hlavně i pro Protektorát Česko (pod taktovkou SRN i Francie).
A tak jen dál – třeba dovážet sušenky až z Litvy a ne z Děčína (bývalá čokoládovna Diana- Rügger)! Etc.