MARTA FRANCOVÁ
Golgota 21
Z obou stran trati do Vysočan
cení zuby střepů
okna zchátralých továren
jak tlamy žraloků
na zchátralý svět
železná pata trhu drtí Zem,
až cedí krev
zní velká slova z tribun
a z dáli tanků řev
jen stále vpřed!
v tavírnách krve
ďábel míchá zlato
žluté, černé i bílé
ve smrtící jed
vyzáblé děti tiše umírají
jež dračí modlu střeží
žebráci klečí v blátě
s hlavou sraženou
až na dno bytí –
chcípáš tu jako pes,
jejž nikdo nechce
ani na pokusy,
a rudý měsíc svítí
na favely a slumy,
průmyslové zóny,
kde tmavooké ženy
nad šicími stroji
se sklánějí
jak mrtvé květy –
ne Bůh, dnes člověk
byl ukřižován
Achnaton
Jediného boha
chtěl uctívat –
životadárné Slunce –
byl jeho bratrem
ve své osamělé slávě
pak rebel proti vůli kněží
i zlovolného davu –
pohřbívat jejich bohy
nese s sebou trest
a pomstu těch,
jimž ušel tučný zisk –
i jeho jméno
ze stél vyškrabali
však slunce září dál
na cestu odvážným,
již nebojí se činu
Čas
Je v nás i mimo nás
ten nelítostný, milosrdný čas
jenž měří spravedlivě
odnáší štěstí bez ohledu na to,
že prosíme je
vrať se, vrať se zas
umí být přítelem,
vždyť hojí zapomněním
rozluky, bolest, strach
a někdy zahraje si s námi na honěnou
jak klučík rozverný
nám provede i špás,
když minem správnou chvíli
prý lze jej oklamat
při letu rychlejším než světlo
i svinout z bodu A
do bodu A
a podívat se,
co již bylo, bude –
netřeba bát se
modrých křídel času
kdo tvoří svoje dílo,
přidá jim lesk a krásu
Ticho
Je stále vzácnější
v té dnešní rozeřvané,
rozervané době,
jež téměř zapomněla,
co je to lidsky žít,
řev ze všech stran
nám ducha otupuje
reklama křičí:
toto musíš mít! –
čím více hluku,
tím víc vyhoření
ticho je dar,
za nějž se třeba bít,
a zastavit ten žernov,
jenž nás drtí,
najít si znovu
vlastní duše klid –
kdo takto zvítězil,
směje se zlu i smrti
Neposmívej se…
Neposmívej se čisté, ideální lásce
neposmívej se duši Cyranově
je velká láska silnější než smrt
proto se perlí rosa na květině
a východ slunce rudým zlatem hoří
kdo hledá velikost,
zázraky světa tvoří,
bez výšin ideálů život je jen rmut
a svrab, jenž po kůži se plazí,
jen každodenní ploché přežívání
povrchní požitky
luxusní bída ducha –
a odlidštěný tvor
se potácí jak třtina
ve víru plytkých frází
a degradačních jevů
až tam, kde propast zeje –
ač z její hloubky mrazí,
s radostí skoč!
tak si to ďábel přeje,
a na tebe tam čeká
jen peklo beznaděje
Kleopatra
Poslední svého rodu
prý chladná, vychytralá
i znalá mnohých věd
též měla velký sen
o svazku Egypta a Říma
je spojit v jeden svět
snad byla krásná
jako božská Isis,
stvořena k lásce,
harmonii, míru
nestoudná, krutá,
strůjce intrik, běd,
vždyť dala zavraždit
svou sestru Arsinoé –
těžký je úděl vládců
ať v kterémkoli čase –
kým vlastně byla
v tragické své kráse?
Dějiny mnohdy lžou
pravda jak mýtus zdá se
Verdi
Pán božských not
a božských zpěvů,
jenž obdaroval lidstvo
jako bůh,
jak Apollón moderní doby,
tak jeho lyra
stále bude znít,
a dokonce i potom,
až Země půjde do temnoty spát –
leč hudba sfér
i harmonie planet
se budou jeho tóny
inspirovat
Něžná a půvabná
jak tanečnice z chrámu
bohyně Bastet
na břehu Nilu
na břehu věků
přišla jsi ke mně
s hebkým pohlazením
posvátný Sirius
svítí ti v očích
a houslový hlas
tiší vřavu světa