FRANTIŠEK MAREŠ
Pravda je jako zvon.
I nerozhoupán
chvěje se pnutím vnitřního hlasu.
Napíná struktury kovu.
Je cítit pod prsty.
I němý je slyšet.
A pak už stačí málo
a vše je v pohybu.
Unisono jsou lidé slovy
a slova lidmi.
Bolest a zklamání
rodí naději a štěstí
a z prachu zvedá obrys člověka
a vrací mu jeho já.
To je čas naší katarze,
do které musíme vstoupit
jak do proudu řeky –
aniž víme, co s námi bude,
aniž víme, jací vystoupíme z proudu.
Jen jediné nám zbývá,
víra v znovunalezení souvislostí
s lidem této země, který jsme opustili.
A tak on opustil nás.
Rudé právo, 7. 12. 1989