CAITLIN JOHNSTONEOVÁ

Západní civilizace je příběhem plných břich a hladovějících srdcí. O svátku informací a hladu pravdy. O dopravníkových pásech chrlících zpracované potraviny, konformních médiích a kultuře sloužící moci. Dost jídla na to, abychom zůstali naživu, ale ne dost výživy na to, abychom žili.

Udržují nás naživu, ale nenechávají nás žít. Dávají nám dost sacharidů na to, abychom roztočili kola průmyslu, ale nechávají nás příliš zaměstnané, chudé, propagandou zmatené a šílené na to, abychom skutečně pili z vod života. Abychom skutečně poznali krásu tohoto světa. Abychom nechali praskající potenciál vyspělého pozemského života rozkvést k naplnění v nás.

Současné impérium nám vládne tím, že plní naše trhy zázračným chlebem a naše školy a sdělovací prostředky lží. Tím, že plní naše břicha a hladovějí naše duše. Tím, že chrlí hory zbytečného odpadu, aniž by kdy vyprodukovalo něco, co má skutečnou hodnotu. Tím, že vydělává více, zatímco poskytuje méně.

Zvyšuje produkci potravin a léčiv jen natolik, aby prodloužilo délku našeho života, jen proto, aby mělo více života, jejž by nám vysálo. Nechá nás zalidnit Zemi více lidmi jen proto, aby nás vysálo z naší lidskosti.

Nejsme pro ně lidé. Jsme baterie. Jsme palivo.

Tohle není žádná civilizace. To jsou jatka. Falešné plastické představení uspořádané tak, aby nasměrovalo lidský život do soukolí nenasytného stroje. Falešná plastická kultura navržená tak, aby nás udržela na dopravním pásu, aby naše životní síla mohla být přeměněna na palivo pro bezduché impérium. Falešná plastická společnost postavená tak, aby nás udržela v pochodu do procesoru jídla.

Je nás mnohem víc než jich. Mohli bychom je rozdrtit jako hmyz ve chvíli, kdy bychom se rozhodli. Ale vymývání mozků je tak velmi, velmi účinné a matrixová halucinace se zdá tak velmi, velmi reálná. Naše propagandou vyvolané kóma nás nutí pohánět stroj.

Dokud se neprobudíme z kómatu, naše dobrodružství na této planetě opravdu nezačne. Ne, dokud nebudeme moci odpojit svou mysl od řídících mechanismů impéria vysávajících život, můžeme začít skutečně žít.

Buď se navzájem probudíme, nebo zůstaneme uvězněni na jatkách.

Přeložil VLADIMÍR SEDLÁČEK