SIGI BIGSTAIN

Ráno Švejka probudily paprsky vycházejícího slunce, které se do pokoje draly skrz mléčně bílé a diskrétně neprůhledné okenní sklo. Posadil se, chvíli se kochal pohledem na nahé rameno své zákonité manželky, která vedle něj spala stočená do klubíčka jako vlčice z polonin, načež rozpažil své dlouhé a svalnaté paže, protože v nich pocítil nezvyklou sílu. V tu chvíli by si byl troufl napsat televizní seriál, přeplavat kanál La Manche, nebo se pustit jako don Quijote de la Mancha do boje s větrnými mlýny.

Po chvíli přemýšlení si vybral tu poslední možnost. Když svou probuzenou, vysprchovanou, oblečenou a narychlo nalíčenou Dulcineu vysadil na kladenském autobusovém nádraží u nástupiště linky do Kotvovic a Kralup nad Vltavou, vyrazil na své hybridní Rosinantě do místní pobočky největší české banky rakouské provenience.

Na automatu si navolil bezhotovostní služby, odebral si lístek s číslem šedesát devět, který mu z něj vyjel, posadil se do křesla a zadíval se na svítící monitor pohledem macaráta jeskynního zírajícího na otvor své sluje. Naštěstí nevisel hlavou dolů jako netopýr nebo kůň knížete Václava v pasáži pražského paláce Lucerna bratří Havlů, a tak neviděl žádný obrácený negativ z jejich dob, ale veskrze pozitivní obraz naší doby.

Kromě něj tam sedělo a odevzdaně čekalo jen pár starších klientů, protože platební karty a interbanking už dávno odbouraly nekonečné fronty před bankovními přepážkami. Nedávné zvýšení úroků navíc citelně snížilo zájem o hypoteční úvěry. To všechno pak zvedlo věkový průměr těch, kteří do banky přicházeli osobně, ať už proto, že museli, anebo proto, že dávali přednost vřelému a veskrze předvídatelnému kontaktu s pracovníky pobočky před komunikací s neosobním a nevypočitatelným počítačem.

Když se na monitoru objevilo magické číslo šedesát devět, Švejk se zvedl ze židle a o svých francouzských holích se vydal ke kontaktnímu místu, nad kterým svítilo jeho slibné dvojče. Avšak bankovní úřednice, sotva že ho spatřila, vyskočila ze židle a chvátala mu naproti se slovy: „Můžu vám nějak pomoci?“ Ve tváři přitom měla úzkostlivý výraz a nejistě k němu vztahovala ruce s růžově nalakovanými nehty.

„Můžete,“ odpověděl jí Švejk. „Nejvíc tím, když mi uhnete z cesty a vrátíte se na svý místo. Já si k vám dojdu sám.“

A taky že došel. Posadil se do jednoho ze dvou křesel pro klienty a úřednice se chytla záchranného lana další naučené otázky: „Co pro vás mohu udělat?“

„Můžete mi poradit, jak se dá získat novomanželská půjčka.“

„Novomanželská?“ podivila se úřednice. „A pro koho by ta půjčka měla být? Pro některé z vašich dětí? A za jakým účelem? Na pořízení domu nebo bytu? Nebo jen na bytové zařízení.“

„Měla by bejt pro mě a pro mou ženu. My jsme se totiž předevčírem vzali. Kde bydlet naštěstí máme, ale náš dům by potřeboval totální rekonstrukci, kterou odhaduju tak na půl milionu korun anebo dvacet tisíc euro. Na měně nám až tak nezáleží, ale bez půjčky to asi nezvládnem.“

„V tom případě vám můžu nabídnout půjčku až tři sta tisíc korun na pět let a s úrokovou sazbou pět celých devět procent.“

„Ne,“ zavrtěl Švejk hlavou, „já nestojím o žádnou půjčku, ze který bych vám měl platit úroky. To je jako byste si na dovolenou sama navařila, v hotelu si to dala do ledničky, a pak byste jim za tu úschovu vašeho jídla měla platit procenta z jeho ceny.“

„Jak to myslíte?“ zeptala se šokovaná bankovní úřednice.

„Tak jak to slyšíte. Já mám u vás běžnej účet, na kterým mám víc než těch tři sta tisíc, který mi nabízíte, ale úroky z těch peněz jsou, když mám bejt slušnej, nula nula prd. A vy mi teď vlastně navrhujete, abych si od vás ty svý peníze půjčil a platil vám z nich bezmála šestiprocentní úrok. Nezdá se vám, že je to tak trochu chucpe?“

A protože Švejk mluvil ještě hlasitěji než strýc Pepin z Hrabalových a Menzelových Postřižin, slyšely ho i úřednice u sousedních přepážek a vyprskly smíchy. Zato ta, u které seděl, se zamračila a podrážděně řekla: „Já nemůžu vědět, kolik u nás máte! To byste mi musel ukázat svůj občanský průkaz a taky průkazní lístek ke svému účtu.“

„Stačí říct,“ zareagoval na její výtku smířlivým tónem a podal jí oba doklady. „Tady je máte. Ale před časem mi z České spořitelny přišel dopis podepsaný vaším panem ředitelem, že mám schválenou půjčku padesát tisíc korun, kterou můžu okamžitě čerpat. Přesný podmínky si už nepamatuju, ale úroková sazba byla víc než výživná. A ten, kdo mi to psal a kdo mi tu půjčku předem schvaloval, se na můj účet snad podíval, nebo ne?“

„To taky nemůžu vědět,“ řekla nešťastnice, otročící na přepážce, avšak v televizních reklamách vydávaná svými zaměstnavateli za bankéřku, s pohledem upřeným na monitor svého počítače. „Ale teď už se dívám na stav vašeho konta a upřímně řečeno nechápu, proč tedy nějakou půjčku vůbec chcete.“

„To vám milerád vysvětlím,“ řekl Švejk s trpělivostí osobního asistenta retardovaného žáka školy, praktikující inkluzi. „Já si ještě pamatuju doby, kdy se mladejm manželům poskytovaly bezúročný novomanželský půjčky. Tenkrát jsem ji bohužel nemoh využít, protože mě žádná nechtěla. Ale teď žijeme v úplně jinejch a mnohem šťastnějších časech, takže se mi konečně podařilo najít životní partnerku, o jaký jsem vždycky snil. Bohužel je bez prostředků a mně se nechce sahat na jedinou finanční rezervu, kterou mám. A tak jsem si říkal, že taková bezúročná novomanželská půjčka by nám docela píchla.“

„Milý pane,“ pravila úřednice kousavě, „to jste si spletl dobu. Naše banka není žádná charitativní organizace, aby někomu s něčím bezplatně píchala, ale finanční subjekt, jehož posláním je sloužit klientům a současně vytvářet zisk. Zvýhodněné novomanželské půjčky u nás už dávno neexistují. Někde jinde možná ano, ale určitě nejsou bezúročné. Jenomže ani na ty byste nedosáhl, protože pokud se dobře pamatuji, podmínkou jejich získání bývalo, že alespoň jeden z novomanželů je mladší pětatřiceti let!“

„Tuhle podmínku moje manželka splňuje, i když už jenom s odřeným hřbetem. Proto na to taky spěchám. To dá rozum, ne?“

Bankéřka na něj upřela pohled znejistělý podezřením, že má co dělat s nějakým dobře utajeným V.I.P. klientem, na kterého letí mladé zlatokopky jako vosy na med.

„Bohužel,“ pokrčila rameny a s přemáháním nasadila omluvný výraz. „My takový produkt prostě nemáme. Ale můžu vám nabídnout investování vašich peněz, které u nás máte, do dluhopisů nebo některého z našich investičních fondů, kde vám budou vydělávat. Eventuelně vám můžu zřídit kontokorentní účet, se kterým můžete jít klidně i do debetu.“

„Jasně,“ řekl Švejk, „a pak vám z dlužný částky budu platit úrok ještě vyšší než z normální půjčky. Děkuju, nechci!“

„A co tedy vlastně chcete?“ zeptala se ho s rostoucím podrážděním pseudobankéřka. „Můžu pro vás ještě něco udělat?“

„No, zatím jste pro mě neudělala nic. A jak koukám, tak ani nemůžete. Zato já něco udělat můžu a taky že to udělám.“

„Co máte na mysli?“ naběhla si ta chudinka s mozkem vymývaným během pravidelných workshopů a teambuildingů.

„Najít si jinou banku. Klientsky přívětivější, kterou budu mít rád. Pokud ovšem taková vůbec existuje. Ale když takovou nenajdu, začnu radši sám svý peníze půjčovat lidem. S důvěrou a klidem, protože za nižší úrok než vy. Přeju vám hezký den!“

 

Z banky Švejk zamířil na cizineckou policii, aby se přeptal na postup při žádosti o české občanství pro Eržiku, která měla před úřady všeho druhu respekt hraničící s arachnofóbií, protože si před státními úředníky připadala jako muška v pavoučí síti. Zato Švejk byl na úřadech ve svém živlu a teď, když se konečně oženil a své manželství dokonce zdárně konzumoval, se cítil jako Ilja Muromec a Spiderman v jedné osobě. Byl připravený – berle neberle – vzít útokem i policejní úřadovnu.

Zdejší úřednice navíc nebyla tak servilní jako pracovnice banky. Nevyskakovala od stolu, aby předstírala snahu pomoct invalidovi a ani se zdvořilými frázemi to nijak nepřeháněla, zato s faktickou vstřícností na tom byla slyšitelně líp.

„Dú jů spík ingliš íli gavarítě tolko pa ruski?“ zeptala se ho, když na pultík před její přepážkou položil své hole a pak se o něj opřel lokty.

„Se mnou můžete mluvit česky,“ usmál se na ni laskavě Švejk.

„Vy v České republice pobýváte už delší dobu?“ pokoušela se ujasnit si stav věcí.

„Od narození,“ řekl hrdě Švejk.

„A narodil jste se kdy?“

„Ve třiapadesátým roce. V den měnový reformy.“

„Aha,“ udělala úřednice, jako by jí už bylo všechno jasné. Ale nebylo, jak prozradila její další otázka: „Vy budete Rus, jestli se nepletu? Nebo Ukrajinec?“

„Nerad to říkám,“ řekl Švejk omluvně, „ale pletete se. Já jsem totiž Čech jak poleno.“

„Snad ne volyňský? To by se ovšem vaše občanství řešilo úplně jinou cestou.“

„Kdepak volyňskej. Já jsem Čech pražskej, i když Vltavou nekřtěnej, protože mý rodiče se se mnou v padesátejch letech báli jít do kostela.“

„A jaké tedy máte občanství?“ zeptala se ho pracovnice cizinecké policie a lehce svraštila čelo. „Vy jste snad někam emigroval a teď se chcete natrvalo vrátit? Nebyl byste první ani poslední, ale jestli jste občanem kterékoli země Evropské unie, tak žádné povolení k trvalému pobytu ani české občanství nepotřebujete. Můžete u nás žít, nabývat nemovitosti, pracovat i podnikat naprosto volně a rovnoprávně. K tomu vám stačí cestovní pas.“

„Ale to je omyl!“ ohradil se Švejk. „Já byl od narození občanem nejdřív Československý lidový a od šedesátýho roku socialistický republiky, po sametový revoluci Československý federativní republiky – napřed psaný bez pomlčky a pak s pomlčkou – a konečně republiky Český, kterou si na Západě bohužel pletou s Čečnou, i když ta je až někde na Kavkaze.“

„Tak co po mně proboha chcete?“

„Já za sebe skoro nic,“ řekl Švejk trpělivě. „Jenom informaci o tom, jak dlouho po sňatku s českým občanem získá občanství cizinka.“

„A proč vás to zajímá? Nejste náhodou novinář? Anebo z Amnesty Inernejšn?“

„Na to nepotřebuju bejt žádnej investigativec. Na takovou informaci má právo každej. A proč mě to zajímá, to vám milerád vysvětlím. Předevčírem jsem se oženil a moje žena je Ukrajinka, která tu žije s přestávkami už skoro deset let. Ale nemá trvalej pobyt, jen vopakovaně prodlužovanej přechodnej. Teď by ovšem chtěla zažádat vo naše občanství.“

V tu chvíli nasadila úřednice cizinecké policie kamennou tvář: „Tak to je něco jiného. To jste měl říct hned. Tady je odpověď jednoduchá. Jako vaše manželka může získat občanství po pěti letech trvání manželství.“

„A proč až po pěti letech?“

„Aby se ztížilo uzavírání fingovaných manželství cizinců právě za účelem získání občanství,“ pravila úřednice cizinecké policie hlasem sestry ze Švejkova oblíbeného filmu Přelet nad kukaččím hnízdem. A tónem sžíravějším než vitriol dodala: „Kdyby se vám ovšem narodilo dítě, uvedená lhůta tím končí.“

„Fakt? To jako vopravdu?“ zaradoval se Švejk. „Takže kdyby se nám za devět měsíců, to znamená někdy koncem března nebo začátkem dubna příštího roku narodilo děcko, měla by má žena nárok na český občanství hned?“

„No hned,“ krotila jeho optimismus žena za pultem, „vyřízení takové záležitosti samozřejmě chvíli trvá, ale jinak by tomu nestálo nic v cestě.“ Vzápětí však Švejkovi věnovala silně pochybovačný pohled. „Ale jestli se na to cítíte,“ řekla jízlivě, „tak to zkuste co nejdřív! V tom vám nikdo bránit nemůže.“

„Nic nemusím,“ řekl Švejk, „já už to zkusil. A budu to zkoušet tak dlouho, dokud se nám to nepovede. Ty věčný řeči proti imigrantům jsou k ničemu, když se lidem nechce nic dělat! Dokonce ani ty děti ne.“

Načež zasalutoval jako na vojně, na které nikdy nebyl, a řekl: „To je z mý strany všechno. Dovolte mi odejít!“

Ale šokovaná pracovnice cizinecké policie se už nezmohla ani na slovo, natožpak na nějakou vtipnou odpověď.

 

Večer si zajel na své motorové ještěrce do znovu otevřeného minipivovaru Patrik. Tentokrát sám. Bez Eržiky i bez psů.

„Na stráž!“ pozdravil, když vjel do výčepu, ve kterém sedělo všeho všudy pár štamgastů u stolu vedle výčepu, osamělý emeritní profesor Palcát pod obrazem britské královny na zdi a vedle záchodů už jen pod obraz zbouraná Divá Bára.

„Čest práci!“ vykryl jeho politickou provokaci výčepní Šoukal.

„Až na věky!“ přebil ho Švejk a zamířil ke stolu bývalého gymnaziálního profesora a historika, který tam upíjel černé pivo.

„Co to, že dneska pijete černý?“ zeptal se ho Švejk, když zaparkoval ve volném prostoru mezi stolem a vstupem na WC.

„Na znamení smutku,“ odpověděl mu zachmuřený profesor Palcát. „Evropskou unii ovinula temná mračna. Po volbách do bruselského parlamentu posílili euroskeptici, populisté a extremisté. To by taky mohl být začátek konce celé Unie.“

„Konec sotva,“ vyjádřil Švejk své pochybnosti o profesorově výroku. „Ale mohl by to začátek jejího příklonu k myšlenkám, který nastolil už před pěti sty lety českej král Jiřík z Poděbrad – k mírovýmu řešení všech rozporů mezi evropskejma státama, návratu jejich někdejší suverenity a k omezení moci všech současnejch lžipapežů. A že jich je!“ Obrátil se na výčepního a řekl: „Mně natoč, Šoukale, ten zelenej speciál, kterej ti zbyl vod Velikonoc, protože zelená je barva naděje! Jestli je ovšem ještě k pití.“

„A koho jste volil vy, pane Švejku?“ zeptal se profesor Palcát. „Pokud to ovšem není tajné.“

„Tajný to samozřejmě je, protože demokratický volby musej bejt tajný z principu, ale vám to klidně řeknu. Já totiž k evropskejm volbám letos nešel. Je to poprvý v mým životě, co jsem nějaký volby vynechal, ale nemoh jsem jinak, protože jsem dospěl do stádia, kdy jsem proti všem. Nemlich tak jako byli husiti, kterejm dneska leckdo nasazuje psí hlavu. “

„No, nevím,“ řekl pan profesor ve výslužbě, „A to vám nevadí, pane Švejku, že při nízké volební účasti posilují různí extremisté, nacionalisté a populisté?“

„Ne. Protože u nás žádný extremisti nejsou. Leda tak exkrementisti, zato těch je hafo. Dělaj kulový a berou za to ranec. Za ten zamlčenej vulgarismus se samozřejmě vomlouvám, ale žádný dámy se tu zrovna nevyskytujou a v televizi taky nejsme,“ pronesl Švejk uvážlivě a přitom se podíval ke stolu, kde seděla feministka Bára Štěpánová, řečená Divá Bára s rukama na stole a hlavou na rukou, přičemž něco mumlala ze spaní.

„Mně se nemusíte omlouvat ani přede mnou něco zamlčovat!“ mávl rukou Palcát. „Taková slova jsem slýchal ve škole od žáků denně a dneska tak mluví i mnozí naši nejvyšší představitelé. Ale to je to poslední, co by mi vadilo. Horší už je, že ta pravda a láska, co měly zvítězit nad lží a nenávistí, dostávají od nich pořádně na frak.“

„To máte těžký, pane profesore. Když voni tenkrát v listopadu všichni vykřikovali, že nejsou jako voni, ale dneska jsou některý z nich zrovna takový, nebo je dokonce ještě předčí. Na každej pád se vyrovnaj těm, co se kdysi kasali, že dohoněj a předhoněj Spojený státy, a současně tvrdili, že Amerika stojí na pokraji hospodářský propasti.“

„Inu, tak to dopadá, když vstupují do politiky lidé, co ve škole propadali z češtiny i dějepisu, anebo měli trojku z chování a jediné, co jim šlo, byly kupecké počty. Já bych vyžadoval od každého, kdo chce kandidovat ve volbách, aby zveřejnil své maturitní vysvědčení, případně vysokoškolský index a diplom, pokud nějaký má, a také výsledek psychologických testů, které by pro ně měly být povinné stejně jako pro uchazeče o zbrojní pas. Navíc by měli skládat zkoušky ze základů řízení, podobné jako v autoškole! “

„Zlatá slova soudruha Mírka, jak se prej kdysi říkávalo v Klubu spisovatelů na Národní třídě o katovi český kultury Miroslavu Müllerovi. Já to mám vod jednoho vožralýho inženýra lidskejch duší, kterýho jsem kdysi vez z nějaký kulturní akce domů, protože se sotva držel na nohou. Jenomže to je, váženej pane profesore, pouhá utopie. Politici se držej osvědčenýho receptu z dob starýho Říma, že lidem stačí chleba a hry. Pravda, režimy, který si myslely, že místo chleba bude stačit žvejkat hesla a že knihy a divadelních hry nahradí sportovní výsledky, se dlouho neudržely, ale dneska maj lidi nejenom chleba a sport, ale i hamburgry, hotdogy, geokešky a hafo počítačovejch her, tak co by ještě chtěli, že jo?“

Švejk se napil piva zeleného jako špenát, otřel si ze rtů pěnu připomínající plíseň ušlechtilých francouzských sýrů a zeptal se: „Kde je dneska náš kukabaron? Ten by naši diskusi určitě vobohatil vo nějakej další rozměr.“

„Smeták má nějakej vážnej problém s daněma,“ utrousil výčepní Šoukal. „Prej ho vyhmátla kontrola, že vobral stát vo brutální sumu na daních a navíc neplatil za těch pár úkáček, který zaměstnává, zdravotní a sociální pojištění. Včera se tu vožral na šrot, proklel vládu do desátýho kolena, a když šel domů, sejmul ho na křižovatce nějakej auťák s pražskou značkou a ujel. Policajti hledaj řidiče toho vozu jak vzteklý, aby se měly pozůstalý a stát na kom hojit, kdyby Smeťák náhodou exnul. Vono to prej není vůbec vyloučený. Utrpěl zranění, který jsou jen vobtížně slučitelný se životem.“

„Jo, jo,“ pokýval Švejk hlavou, „nadarmo se neříká, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, jenomže nejvíc neštěstí se stává právě na silnicích. A postihuje lidi, který si vo to koledujou. Smeťák má ve svým sběrným dvoře hory kradenýho železa a barevnejch kovů, včetně poklopů z kanálů, na kterejch si pak lidi lámou nohy a vaz. Vono holt na každýho jednou dojde. Co naděláš, dětma nezatopíš. Smetákovi může bejt útěchou, že kdyby skončil, nedej pámbu, v krematoriu, tak mu tam zima nebude. Co kdybysme mu, pane profesore, připili na zdraví? Já pivem zeleným jako naděje a vy tím svým černým na výraz našeho upřímnýho smutku. Támhle těm vosiřelejm pánům u jeho stolu natoč, Šoukale, co si budou přát, sobě nalej třeba lak na rakve a pak si s náma můžete všichni připít, ale taky nemusíte.“

„Já nevím,“ řekl jeden ze štamgastů, „proč bych si měl, Švejku, zrovna s tebou připíjet. Na svatbu jsi nás nepozval, svobodu s náma nezapíjel a na Smeťáka, kterej tě má rád jak vosinu v prdeli, si připíjet chceš?“

„To jsou tři různý věci. Se svobodou jsem se loučit nepotřeboval, protože jsem žádnou neztrácel. Změna mýho vztahu s Eržikou je čistě úřední. Na svatební obřad jsme zvali jen svý svědky a do hospody Na Šachtě moh přijít, kdo chtěl. A taky že tam kdekdo byl. Ale naše vztahy se Smeťákem jsou v podstatě biblický. Jako Kaina s Ábelem. Jsme něco jako bráchové, který se navzájem nemůžou ani cejtit. Von mě dost možná jednou zabije jako Kain svýho bráchu, ale já mám pro něj přesto jistou slabost a předem mu to vodpouštím. Konečně, už Pán Ježíš Kristus říkal: ,Nechte maličkých přijíti ke mně!‘ Já jsem malej vod narození, a že už nevyrostu, je ložený.“

„To jsem si nikdy nevšim, že bys měl pro Béďu nějakou slabost.“

„Protože se neumíš koukat. Ty by ses měl učit vod Šerloka Holmse. Jak ten se uměl dívat a svý pozorování vyhodnocovat! A nejen pozorování, ale každou informaci. Taková schopnost dedukce je k nezaplacení. Díky správný dedukci se můžeš vyvarovat nejen toho, že naletíš bance, sňatkový podvodnici, nebo nějakejm šmejdům, ale i docela vobyčejnejch trapasů.“

„Já nažádný trapasy nevěřím,“ řekl výčepní. „Jedinej trapas, kterej se mi vc životě stal, byl, že jsem kdysi v hospodě zapomněl včas vobjednat pivo a pak jsem o víkendu neměl co točit. Ale to se mi tady v pivovarským lokále nemůže stát.“

„Víš, co tobě chybí, Šoukale?“ zeptal se Švejk a hned si taky odpověděl: „Představivost. Já ti teda uvedu takovej příklad: V americkým erotickým klubu zazvoní mobil, bordelmamá se slušně vohlásí, načež se z něj vozve: Děláte taky eskort servis? Bordelmamá se málem urazí a povídá: Promiňte, pane, ale my jsme slušnej podnik s tanečnicema u tyče a naše slečny jsou svobodný ženy! Vo to, co dělaj ve svým volnu, se nezajímáme, protože respektujeme jejich soukromí, a zásadně je k ničemu nenutíme, ani je nikam neposíláme. Jestli chcete, tak nás navštivte! Jsem si jistá, že nebudete litovat. To je dobrá rada, madam, povídá ten volající, jenže já jsem veterán z Vietnamu, kde jsem šlápnul na minu a přišel jsem tak vo vobě nohy. Ježíšmarjá! vyjekne madam. Já se vomlouvám, neměla jsem tušení. Tak vy jste vlastně národní hrdina! To úplně mění situaci. Samozřejmě, že vám vyjdeme vstříc. A chtěl byste radši černošku, nebo bělošku? A když bělošku, tak blondýnu, brunetu, nebo snad zrzku? Podívejte, madam, říká ten národní hrdina, já při výbuchu tý nášlapný miny přišel taky vo zrak, takže je mi to úplně jedno. Pro Kristovy drahý rány! Tak mi aspoň řekněte, jak má bejt stavěná? Hubená, nebo radši při těle? Jste spíš dolňák, nebo horňák? Hrozně ráda bych vám vyhověla! Tím si nelamte hlavu, já při tý explozi přišel i vo ruce, takže si jí stejně nemůžu vošahat. Ale to už ta bordelmamá nevydrží a podrážděně vyhrkne: Ježíšmarjá, člověče, a máte aspoň péro? A ten volající povídá: ,A čím myslíte, že jsem asi tak vytočil vaše telefonní číslo?! Jó, Šoukale, kdyby ta madam uměla dedukovat, mohla se takový blamáže vyvarovat!“

„Ty jsi zas ňákej chytrej,“ zachrochtal výčepní, a zatímco pár štamgastů se pochechtávalo, pokusil se Švejka utřít: „Hlavně jestli ty máš péro, který ti nevisí jako švec u Lysý.“

„To jako myslíš, jestli na tom nejsem jako ten osmdesátník, co šel do bordelu, kde brzy zjistil, že je to všechno jen marná lásky snaha, a tak si ho ta slečna položila na záda, vždycky mu ho zvedla a pak se sázeli, kam padne? Vo mně nemusíš mít starost. Naše manželství bylo konzumovaný v plným rozsahu, takže v tomhle směru se nemáme čeho bát!“

„No supr! Tak to ti, Švejku, ze srdce přeju! Já jen žes tady svýho času vykládal, že máš problémy s prostatou, takže jsi sek se sexem.“

„Mluvíš jak kniha! To jsem vopravdu říkal. Jenomže se zas jednou potvrdila ta stará pravda, že která si ho nepostaví, ta si ho nezaslouží! Nezapomínej, že Eržika je nejen pečovatelka, ale i vědma ze zakarpatskejch polonin. Ta umí triky, že by na ně i David Kaprfíld zíral jako kuří voko.“

Ale to už bylo i na spící krasavici Báru Štěpánovou moc. Pozvedla hlavu ze stolu do výšky svého půllitru a zaječela: „Dejte si pohov, vy pazdráti! Já nejsem na ty vaše sexistický kecy zvědavá! Vy nevíte, co je to mí tů?“

„Ty nás vynech, ty fíčo!“ ozval se jeden ze štamgastů. „Troubíš jako vuvuzela.“

„Vy jste holt buranský mačové,“ odfrkla si kotvovická feministka, „co si myslej, že ženský jsou jejich matrace.“

„Než na takový proleželý matraci, to bych spal radši na podlaze,“ přilil oleje do ohně kotvovický automechanik.

Nato Divá Bára s obtížemi vstala, chopila se své nedopité sklenice a pokusila se její obsah chrstnout nepříteli do tváře. Zvětralé pivo však tak daleko nedoletělo a cáklo jen na podlahu. To bylo pro změnu moc i na výčepního Šoukala, který k ní přistoupil jako v tanečních, uchopil ji jednou rukou v podpaží a druhou kolem ramen, ale nevyzval ji k tanci, nýbrž ji vyhodil ze dveří, za kterými se rozplácla jako přejetá žába. Divá Bára sice vytáhla mobil a pokoušela se volat na policii, ale tam nejspíš volající číslo znali už zpaměti, protože její hovor nikdo nepřijal.

Po tom krátkém incidentu se v kotvovickém minipivovaru rozhostil nečekaný klid a mír a zavládla přátelská atmosféra, která přišla Švejka skoro na tisíc korun.

Ale co by člověk neudělal pro kamarády z mokré čtvrti!

 

Úryvek z knihy Švejkova manželská anabáze, napsané roku 2020 a vydané nakladatelstvím Novela bohemica v roce 2021, tedy několik měsíců před začátkem války na Ukrajině. Vybraná ukázka dokládá mimo jiné i to, jaký vztah měli dříve k Ukrajincům, pracujícím v České republice, řadoví čeští občané a jaký úřady a instituce. Švejkova manželská anabáze je už druhým dílem plánované trilogie Sigi Bigstaina, jejíž první díl s názvem Švejk afghánským veteránem vyšel už roku 2020 a posléze byl oceněn v soutěži o nejlepší humoristickou knihu roku s názvem Cena Miloslava Švandrlíka.