MAGDA DOVHUNOVÁ

Ostatní možná budí dotek slunečních paprsků nebo vůně čerstvé kávy, kterou připraví starostlivý partner. Zcela jistě se najdou i tací, které budí příliš brzy probuzené potomstvo s pokřikem „mami, mami“. A pak jsme tu my, kteří se probouzíme do zšeřelého rána za zvuků mlaskavého ožužlávání dredů, s ostrými drápky zarytými do hlavy.

Aha. Ale jistě, pět ráno JE je ideální doba pro lov dredů, samozřejmě. Jak jsem o tom jen mohla pochybovat. Omlouvám se, pane Kvíku, pokračujte, prosím, ve své bohulibé činnosti.

Otočím se na druhý bok a sjedu hlavou z polštáře, abych uvolnila kocourovi prostor. Při té příležitosti zlehka naberu druhou kočku loktem. Kočka vstává, uraženě se na mě podívá, pravděpodobně si pomyslí cosi o nevděčných nevolnících, popojde o deset centimetrů dál, kde zalehne manželovi ruku, a znovu se ukládá ke spánku.

Fajn. Tak to bych mohla mít ještě tak půlhodinku spánku…

Ještě než tu větu v duchu dořeknu, dopadne mi na ledviny něco malého, ovšem o to pohyblivějšího. Malého a chlupatého, abych byla přesná. Třetí kočkovitá šelma se zjevně také probudila. Masáž tak brzy po ránu jsem opravdu nepotřebovala, ale protestovat nezvládám. Hbité tlapky mi přeběhnou po nohou a nakonec přeskočí na postavu vedle.

Ha! Jen si ji taky užij!

Manžel se s heknutím probouzí a snaží se vysvobodit své končetiny zpod koček. Úspěšný je tak napůl. Nakonec se vítězoslavně posadí a mžourá na postel před sebou. Všichni tři účastníci ranního budíčku se posadí a významně na něj hledí. Pro jistotu rychle zavřu oči, abych na sebe příliš neupozorňovala. Když se vrchní krmič zvedne, obvykle získám ještě deset minut spánku navíc.

Slyším, jak manželovy bosé nohy dopadnou na podlahu, následované zběsilým úprkem dvanácti netrpělivých paciček. Doléhají ke mně zvuky škrábání drápků o plovoučku, frenetického přeskakování protivníků a šplhání po škrabadlech. Následně se ozve táhlé tříhlasé zaúpění, nezpochybnitelný důkaz toho, že si manžel dovolil nejprve odskočit, místo aby šel rovnou k lednici.

To bude zase stížnost.

Mňoukání nabírá na intenzitě, devastace škrabadel taky. Konečně slyším charakteristický zvuk otevíraných dveří od ledničky, který způsobí hromadný úprk ke kuchyňské lince. Naplněné mističky se přesunou na dedikovaná místa a zakrátko už slyším jen spokojené čvachtání, chroupání a rochnění.

Jasně, Irča už si zase vyhodila kus konzervičky na polici vedle misky, protože z dřevěné desky to přece chutná mnohem líp! Thingol se jako obvykle v půlce konzumace rozhodne, že tahle masová hmota je pod jeho úroveň, a nanejvýš rozhořčeně opustí své stanoviště. Na tuhle příležitost čeká Melian. Vrhne se k uvolněné misce a začne svou malou tlamičkou nabírat kusy masa, zatímco u toho vydává zvuky hodné velociraptora.

Prostě rozkošné.

Kocour se vrací na své místo na mém – totiž na svém – polštáři. Znovu zatíná drápky do mých dredů a jeden z nich začíná vášnivě ožužlávat.

No jasně, proč ti vůbec dáváme najíst, když stejně nejradši konzumuješ dredy, mobily, knížky, nebo úplně nejlépe naše končetiny?

S povzdechem vstávám – spánek navíc dneska už nenaženu. Nevadí. Stejně ty naše zachráněné chlupaté potvory miluju.