FRANTIŠEK UHER

Rozličně koncipované sborníky k poezii nesporně náleží. Kdysi to byly kalendáře, které v omezeném rozsahu přibližovaly poezii široké veřejnosti. Sborníky jsou tradičním doplňkem literární scény, mnoha autorům umožnily první publikační kroky. Některé utkvěly v paměti – namátkou uveďme Rosný bod či sborníky zaniknuvšího nakladatelství Kruh – mnohé upadly do zapomnění, a když na ně náhodou narazíme v antikvariátu, příliš se tomu nedivíme.

Na současné prezentaci se podílejí zejména regionální literární instituce. Patří mezi ně i výbory nazvané Nejlepší české básně – s uvedením roku. Jejich problémem je skutečnost, že část autorského spektra evidentně přehlížejí.

S každoroční pravidelností vychází almanach české poezie – také doplněný datem roku. Nutno poznamenat, že se autoři podílejí na úhradě nákladů, což české kultuře čest nedělá. Totéž ovšem platí o mnohých sbírkách. Jedná se řešení nouzové, řada autorů by zasluhovala samostatnou publikaci.

O uvedení sborníku na literární scénu se zasluhuje především básník Vladimír Stibor. Letošní almanach CHLÉB POUŠTĚ (vyd. V. Rysková, il. Ivan Bukovský, 210 str.) představuje tvorbu 76 autorů.

Obvyklým neduhem sborníků je nevyrovnanost tvůrčí invence. Tentokrát není hladina úrovně příliš kolísavá, ačkoli dominují především renomovanější tvůrci. Jmenujme (abecedně) Jana Cimického, Evu Černošovou, Romana Szpuka, Martu Urbanovou, Jiřího Žáčka či svérázného Dutu. Jisté osvěžení přináší jedinou uvedenou básní Radana Šatánková, zaujmou Rejmánkovy překlady (Szymborská, Bukowski) a aforismy Ladislava Mušky. Jednotlivými zajímavými básněmi se samozřejmě prezentují i další.

Poněkud problematický je vysoký průměrný věk přispěvatelů, který ovšem nelze ovlivnit, absence mladé poezie však stojí za zamyšlení. Rozhodně by přinesla svěží náboj a příjemný průvan.

Každoročně je tvůrcům kladena otázka, na kterou stručně odpovídají.

Integritu té letošní – pozvali byste Jana Husa na večeři – pojali někteří příliš vážně, nevhodně rigorózními minitraktáty. Podtext otázky plně pochopil snad jen František Tylšar, na stejně vlně zaveslovali ještě Žáček a výtvarník Bukovský.

Editor sborníku Vladimír Stibor vydal další sbírku. Shoda okolností nás někdy zaskočí. Těžko soudit, zda jde o náhodu. Ve sbírce ŠEDESÁT TŘI PODZIMŮ (vydal Archiv AAA, edice Poezie Krušnohoří, 2022, 63 str.) koresponduje název s počtem stran. Ve hře je ještě třetí faktor – básníkův věk. Stiborova poezie vykvétá na nepříliš kvalitní společenské orbě.

Jako základní motiv můžeme uvést tři citace: Kartágo hoří, Kdo za nás vytáhne bouřkovou plachtu na stěžeň a Na barikádě je každý z nás vydán napospas větru.

Znepokojení směřuje k obavám, jakým terčem se stane budoucnost, jakou melodií nás zaskočí zvonkohra ambitů.

Těžištěm úzkostně sevřené sbírky je vědomí odpovědnosti. Stiborova poezie dosahuje sugestivního účinku. Zjevný je odlehčující kontrast s pasážemi psanými v klasické formě haiku, které hledí ke vzdálenému obzoru s poněkud vlídněji laděnými, věcně vyváženými nadějnými perspektivami.