FRATIŠEK MAREŠ

Bylo 22. prosince 1989. Pražský vánoční den. Trochu deště, trochu vlezlé zimy, lidé, v obličejích naději i zklamání, proudili Národní třídou. Nákupy, budoucnost, minulost, všechno svázáno do melodií koled. Byl čas vítězství sametové revoluce.

Klub československých spisovatelů stále ještě existoval, kolem stolů a stolků, na židlích i v křeslech posedávali spisovatelé, kteří sem po sedmdesátém roce směli a také ti, kteří sem měli po sedmdesátém roce zakázaný vstup.

Možná si všichni mysleli, že něco skončilo, že se doba podivných (ideologických) rozdělování již nikdy nevrátí, že glasnost, pravda, poctivost a všechny ty pozitivní vlastnosti člověka jednou provždy zůstanou.

Čisté, nesmrtelné, spojené se svědomím každého z nás.

Seděli jsme u rohového stolu. Já, můj literární a životní učitel Vlastimil Maršíček a J. S. Kupka.

Rej současných a minulých spisovatelů rozdělených možností vstupu sem a osobními postoji vlastně ke všemu, co má člověk kolem sebe, v čem žije, se nějak začal prolínat, kontrasty se začaly ztrácet a genius loci stěn sestoupil ke každému stolu, aby se mluvilo o spoustě románů,

her, plných šuplíků básnických sbírek a esejů.

Revoluce přece zvítězila, komunisté vraceli legitimace, přestalo se udávat, naděje zavazovala oči spravedlnosti i pravdě, ale toho si nikdo nevšiml. Takový je porevoluční čas.

To, že o většině literárních zázraků se jen mluvilo, že šuplíky plné „ zakázané literatury“ byly vlastně prázdné, že hry neexistovaly, tohoto faktu, lehce pozměňující vševítězný úsměv, toho si, jako věci víc než podružné, nikdo nevšiml.

Najednou se u našeho stolu objevil, v kožené letecké bundě s beránkem, šátkem na krku, šedovlasý bonviván a řekl něco ve smyslu: „Ahoj bejku. Ahoj bejci…“, už nevím.

Vlastimil pochopil, že neznám člověka, který k nám přišel a upozornil mě: „To je Arnošt Lustig.“ A dodal: „To je Franta Mareš, je z rozhlasu, taky jsi tam byl, léta…“

Tak jsem poznal velkého českého spisovatele, později kamaráda a přítele, Arnošta Lustiga.

Člověk, když se s někým seznámí, netuší jeho velikost. Lidskou hloubku, vlastně ani neuvažuje o věcech, které si ten druhý svým životem nese. On je nenese jen sám pro sebe, ale v podivném darování každého dne je nechává za sebou jako stopy v hlubokém sněhu.

A darování, samo o sobě, je tou vzácnou lidskou věcí, která přibližuje člověka onomu biblickému: „Učiňme člověka k obrazu našemu, podle podobenství našeho, a ať panuje nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad hovady, a nade vší zemí, i nad všelikým zeměplazem hýbajícím se na zemi.“ (Mat. 19,4)

Život je opravdu dar, který můžeme jen stěží odmítnout, každý jej dostává v okamžiku narození a je jen na něm, jak s ním bude v čase svého žití zacházet. A hlavně jaký v tomto čase bude on sám. Protože jediným měřítkem našich činů jsou jen jejich důsledky.

A v mnoha dalších dnech i rocích, v diskusích u skleniček vína, nad Textem Kamaráda, kterého jsem Arnoštovi vydal, jsem se přesvědčoval, že jsou lidé, kteří nesou nad sebou duhu člověčenství. Ale není to duha základních barev, kterou je vidět chvíli po dešti, když vysvitne slunce, ta životní má všechny možné odstíny. Takovou mají nad sebou lidé, kteří dovedou snít, mají ji spisovatelé, básníci, vědci, vizionáři. A je moc dobře, že alespoň chvíli žijí mezi námi.

Arnošt mi jednou řekl: „Einstein říká, že schopnost snění a fantazie je důležitější než vědět a znát. Taky když mu bylo dvacet šest díky snění a fantazii objevil teorii relativity. A myslím, že snění je nádherná vlastnost člověka, který si dovede představit všechny své možnosti, které se možná nikdy nenaplní a některé se naplní jen proto, že dovede snít.

A tohle je součástí spisovatelského řemesla.

Kdyby člověk neuměl snít, tak jsme byli kováři, piloty nebo čímkoli…, ale protože umíme snít a protože jsme šílenci, tak píšeme příběhy, v kterých má člověk šanci se zlepšit.“

Přemýšlím o jeho slovech téměř denně. Dnes, kdy zase válka bere životy, dětem radost, matkám lásku, mladým budoucnost.

A proto píši o první reportáži, kterou jsem s Arnoštěm Lustigem 23. 12. 1989 pro Literární redakci Československého rozhlasu natočil.

Arnošt tehdy řekl vše, ne jako memento mori, ale s podivuhodnou předvídavostí a zkušeností člověka, který prošel peklem, aby mohl říct: „Člověče, žij, ale vždy buď člověkem.“

Jako by v ozvěně slyšel volání římského lidu k triumfátorům: „Te hominem esse memento“ – „Pamatuj, že jsi člověk!“ Bohužel tato ozvěna k našim novým triumfátorům nedosáhla. Neslyšeli ji a do dnešních dnů ji neslyší.

Kainovým znamením „ to je obyčejné“ cejchují lidi, věci, jevy, zemi a všechno kolem nás, v hlubokém nepochopení faktu, že z obyčejného se rodí neobyčejné a že rovnováha člověk – lump a dobrý člověk je neuvěřitelně křehká. A že odpustit jde, ale nejde zapomenout. A pokud jde zapomenout, nejde odpustit. A toto osmičkové nekonečno provinění nás samých nevyřešíme modlitbou před čtrnácti zastaveními křížové cesty Krista, v naději, že najdeme, že se dočkáme odpuštění. Ale nenajdeme a nedočkáme se. Ale protože jsme lidé, odpustíme sami sobě a tak se znova a znova v tomto sebezáhubném procesu vracejí do osudů nových generací naše staré chyby, protože odpustit sám sobě nelze.

„Radost musíme čerpat ne z jiných, ale ze sebe.“ (Epikuros)

Bylo 23. prosince 1989, něco málo po deváté ráno. Foyer hotelu Fórum bylo téměř prázdné. Občas se někdo z hostů zastavil v recepci, prohodil pár slov a odešel.

Vánoce a hotel se k sobě jaksi nehodí. Vánoce jsou domov, koledy, stromeček a pod ním plno dárků…

V hlubokých klubovkách jsem seděl s Arnoštem Lustigem, který mi povídal o všem možném.

O lidech i o člověku a jeho lidských starostech, o radosti a žalu, o vítězstvích a prohrách, o pravdě, zklamání i smutku, prostě o všem, co tvoří lidský život.

A protože vánoce jsou svátky radostné, zeptal jsem se, co si on myslí o lidské radosti?

„…Radost je, amatérsky řečeno, stav, kdy vidíme věci z té lepší stránky, více z té lepší stránky, nebo z té úplně nejlepší stránky a máme pocit, že je štěstí, že jsme se narodili.

Bez radosti člověk nemůže existovat, ale radost lze člověku vzít.

My, když jsme emigrovali, tak jsem vůbec nebyl schopný mít radost. Protože všechno, co jsem měl rád, o to jsem přišel. To neznamená, že to mělo nějakou materiální hodnotu, byla to ale miliarda hodnot, které si člověk neuvědomuje, když je má. Bylo to, jako když někomu uříznou nohu a on pak zjistí, jak krásné bylo chodit. On o tom nepřemýšlel, chodil. Nebo jako když nemocný na plíce zjistí, že dýchal a jaká to byla radost.

Když jsme odešli, měli jsme docela slušný život. Byli jsme v Izraeli, což je ohromně hezký život. Lidi tam jsou kamarádští, nikdo nemá hlad, každý ví, že když nebude moct on, tak že mu pomůže jiný člověk v kolektivu a jsou to ohromné kolektivy.

Pak jsem byl v Jugoslávii, tam jsem bydlel ve vile a dělal film… námět Život maršála Tita s Richardem Burtonem, což bylo moc příjemný. A bylo to příjemný, protože každý den se mnou mluvil nějaký generál a chtěl mně vysvětlit věci podle svého. A generálové ve výslužbě jsou jako malé děti, které se chtějí dostat do čítanek.

Moc hezky se s nimi mluví, protože to už vlastně nejsou generálové, jsou to bývalí generálové.

A potom jsme byli v Americe a dostali jsme takový krásný domeček. Byl jsem rok v takovém spisovatelském programu, kde řekli, prosím tě, jediným účelem že jsi tady je, abys psal, jako jsi psal doma a piš si, co chceš.

Byla tam společnost spisovatelů z Francie, Itálie, Ruska a z Německa, vlastně z celého světa.

A všechno bylo tak hezký, ale já jsem z toho neměl radost. Protože tím, že jsem odešel, neměl jsem najednou z ničeho radost.

A najednou jsem si uvědomil, že člověka jde okrást i o radost a že bez radosti nemůže existovat, že ho existuje jenom polovina.

Že je to, jako když mu rozkrojí duši a má jí jenom půlku, nebo jako když mu uříznou nohu a zeptají se, proč neběháš.

A znovu jsem si uvědomil, jak důležitá je radost v životě člověka. Jak důležité je nekazit nikomu život.

Ostatně, nepoznal jsem to v životě poprvé.

U nacistů to bylo jasné. Ty nás chtěli ponížit a pak ponížené zabít.

Ale tady, v Čechách, tady byl systém programově se hlásící k člověku, k jeho napřímení, k nejlidštějším vlastnostem, tvrdil, že je dědicem toho nejlepšího z Římanů, z Řeků, z renesance, z utopistů.

A najednou ten režim prostě začal zbavovat lidi radosti. A ta ztráta radosti byla nejenom, že jsem já ztratil radost, ta ztráta radosti byla, že jsem viděl, že se to šíří jako kruhy na vodě a že to zbavuje radosti čím dál širší vrstvu lidí, miliony lidí.

To byl skutečně režim, že je štěstí i pro ty tvůrce režimu, a myslím i pro jejich děti a děti jejich dětí, že to zpráchnivělo, ztrouchnivělo a zhroutilo se, protože by to dřív nebo později zbavilo i jejich děti radosti.

To byla součást lámání vůle, lidské zbavování radosti člověka, bylo to hrozné. Skutečná kletba. Stalo se z toho monstrum. Příšera, kterou nepředpokládali možná ani ti lidé, kteří ji vytvářeli.

Radost, stejně jako pravda, je mimořádně důležitou součástí života a člověk je potřebuje pořád.“

S odstupem třiceti let čtu Arnoštova slova. Vzpomínám… Vrásky. Kdosi řekl, že se v nich dá nalézt budoucnost i minulost jako v čarách dlaně.

Měl jich ve tváři bezpočet. Těch magických, jaké provázejí smích a těch tichých a hlubokých, které vyprávějí o životě.

A protože žijeme mezi narozením a smrtí, všichni, a těch několik desítek let, které nám určují cestu, jejíž konec nikdo nezná, je náš čas neustálým labyrintem činů a rozhodnutí, ve kterém jeden občas zabloudí. A dokáže-li se dobrat svého „světla“, vyvstává otázka: „Co v člověku formuje víra?“

„Já myslím, že záleží na povaze, jsou lidi, kteří jsou důvěřiví. Já jsem jeden z nich. Já jsem úplně nepolepšitelný a mám na sebe někdy vztek. Já nejdřív člověku věřím, a pak, když se zklamu, tak zuřím. Sám na sebe i na něj a pak většinou ty lidi odepíšu.

A pak jsou lidi, kteří nevěří, a když se přesvědčí, že je to slušnej člověk, tak mu začnou věřit. To je pokud jde o víru v člověka.

Já nevím, co je lepší, já jenom vím, že je každý jiný a že všechno záleží na tom, s jakou povahou jsme se narodili. Někdo lehkomyslný, radostný, veselý, někdo se narodil mrzutý, přemýšlivý, zádumčivý, takže my za to nemůžeme.

Ale za to, co můžeme, je v co člověk věří. Já bych tu otázku změnil, jaká jsou pravidla hry. Jak si člověk zformuje v životě pravidla hry a jaká jsou jeho úplně nejtajnější pravidla hry?

Protože píšu, tak vím, že pro zajímavost charakteru hledám vnější pravidla hry a vnitřní pravidla hry.

To je v co člověk věří a s čím se nesvěřuje, ale podle čeho poměřuje lidi. Je to otázka žebříčku.

Je to otázka dobra, zla a všeho, co je mezi tím.

Co v člověku víru formuje? No jeho život, jeho zkušenosti a to je zajímavá otázka, protože ve skutečnosti se o tom dá napsat román, o té otázce, co v člověku formuje víra. To může být předmět bádání povídky nebo novely nebo hry nebo filmu. Co v člověku formuje víru, co z člověka vyhání víru a jestli je to dáno jedno, ne že všechno vím, u provždy nebo jestli se to mění?

Tak já jsem třeba nikdy nevěřil, že se dostanu ještě do Československa, že uvidíme Prahu a zařídil jsem se podle toho. Člověk se nemůže jenom trestat. Obklopil jsem se tím nejlepším, co má česká kultura, co je mně český. A to je úcta k člověku, úcta k umění, záliba v umění. Takže já jsem obklopený, já mám kolem sebe rozvěšené Lady a Čapky a Mánesy a Švabinský a je mi mezi nimi strašně dobře a říkám si, to jsou Čechy, který jsem si vzal s sebou.

Ale pokud jde o víru, tak už jsem nevěřil, že se sem někdy dostanu, protože ten systém, který tak zdegeneroval, vypadal tak pevně a tvrdohlavě, že nikdy neustoupí, ale s čím jsem nepočítal, protože víra znamená věřit, kdežto rozum znamená zkoumat, tak s čím jsem nepočítal, že to zpráchniví samo sebou.

To je pro mě ohromné poučení. Je mi šedesát tři a myslel jsem, že ty základní věci, ale ty základní věci, že už o nich mám představu a teď se ukázalo, že nemám. Že člověk nikdy není dost chytrý, že se musí pořád učit, že život a svět ho pořád překvapuje.

Nepočítal jsem, že i politický systém je jako člověk, jako strom, že vzniká, vyrůstá a tak to zpráchnivělo a rozpadlo se to, ale to jsme už daleko od víry.

Ale ono to všechno víru zahrne. Člověk musí v něco věřit, ale zase nesmí věřit ve všechno.

Musí, snad se to musí propojovat, víra a rozum. Kdybych se opíral jenom o víru, tak bych byl asi hloupý, ale kdybych vyloučil pro jedno to druhé, tak bych byl zase chudý.

Tak co v člověku formuje víru?

To jak se narodil, jak vyrůstal, koho potkal, jaké zkušenosti získal a jakou má povahu.

Je velkou chybou, že si někteří dnešní mladí a nezkušení „moderátoři všeho“ osobují právo hodnotit a vykládat něco a o něčem, co neprožili a osobně neznají.“

Bez politických podtextů je spisovatel, dobrý, a Arnošt Lustig takovým je, podle Feuerbacha svědomím lidstva.

Nějak jsme na tento fakt pozapomněli.

A aby jako Pompeje pod lávou a prachem Vesuvu nezmizely z knih, reportáží a televizních seriálů věci základní pod těmi vedlejšími; je třeba, aby jejich tvůrci měli „ánung“ o tom, co říkají a tvoří.

Jinak slovo přestane být nositelem a vyjádřením myšlenky a může jej nahradit podupávání v rytmu a hýkání…

„Samozřejmě, že vlastnosti a věci jsou vedlejší a základní. A co je rozhodující pro člověka v okamžiku, kdy je jeho existence ohrožena?

Já myslím, že člověk má tři instinkty, s kterými se, jak říká biologie, narodí. A ty jsou hlad, sex a snaha o přežití. Ve chvíli, kdy musí přežít, kdy prostě z něj svlečou všechno, tak je pro něj rozhodující ta schopnost přežít. Ale pokud jde o duchovní vlastnosti člověka, tak to rozhodující je, aby přežil slušně.

A to je strašně složitá otázka.

Já jsem byl v lágru, kde se nás Němci snažili ponížit, rozbít. Bohužel potom to, čemu se říká komunismus. Mně se to tak těžko říká, tak těžko se mi srovnává komunismus a nacismus, protože sám jsem byl komunista a tak těžko se mi přiznává, že mezi nimi je tolik rovnítek. Je to jako kdybych říkal, tím, že jsi byl komunista, jsi vlastně byl trochu jako nacista… A já vím, že nacista nejsem, že existuje nějaký rozdíl. Ale fakt je, že to dospělo k tomu, kdy si to začalo podávat ruce, vnitřně. A to je strašný otřes pro lidi, kteří se k tomu hlásili.

Stejně jako byl strašlivý otřes pro lidi, kteří se hlásili k Hitlerovi, protože si říkali, no je to hulvát, ale udělal pořádek v Německu. Je to hrubián, ale dal najíst německým dělníkům. Postavil silnice a uspořádal Německo. Vrátil Německu sebevědomí. Takže i když k němu měli velké výhrady, nakonec uznávali, že i když s ním nesouhlasí na sto procent, že udělal pro Německo hodně dobrého.

Ale na úkor těch druhých. Okrádal lidi. Zabíjel lidi. Aby se Němci mohli mít dobře, museli okupovat celou Evropu. A s tím se nemohl nikdo smířit. Žádný poslušný Němec. A měli z toho strašlivý duševní otřes a rozpor…

A podobné je to s lidmi, kteří se hlásili ke komunismu.

Byli nezištní, chtěli spravedlivější svět, nelíbil se jim rasismus, náboženská netolerance. Dneska kdyby to někdo řekl mladým lidem, že hodně lidí vstoupilo do strany z touhy po náboženský toleranci, tak by se mu smáli. Ale ze začátku to tak vypadalo. A ten otřes pak byl pro lidi strašlivý.

A tak zase jako za nacismu si museli lidi klást přesně tuto otázku, které vlastnosti a věci jsou základní a které jsou vedlejší?

Co člověk má, co si musí udržet a co nemusí mít?

Věci mít a nemít, to jsou ty materiální vlastnosti. A potom jaký být a jaký nebýt, to jsou ty duchovní vlastnosti. To jde samozřejmě ruku v ruce.

Člověk nepotřebuje moc. Zjistí při každém otřesu, že má spoustu věcí, které nepotřeboval. Že se jich může snadno vzdát, že to není ani tak bolestné vzdávat se materiálních věcí, protože materiální věci získá člověk vždycky, když je zdravý, ale svědomí, svědomí nezíská již nikdy.

Já mám příběh o klukovi, který přemýšlí, co v jeho životě bylo hodnotného a co ne. A zjistí, že to nejhodnotnější bylo, když byl slušný ve složité situaci a kdy překonal sám sebe.

A to musí člověk dělat denně.

Protože my máme vlastnosti, které z nás dělají chamtivce, sobce atd. A má to každý. Neexistuje světec, který to nemá, protože to by byl asi blázen.

Je otázka, jak to překonat. A ten kluk zjistí, že má takový malý hříšek, že porušil slovo, ovšem ten malý hříšek měl velké následky pro toho člověka, kterému nedodržel slovo, a teď, když je mu šedesát, nemůže spát. A pořád přemýšlí o tom, co má v životě hodnotu a přichází k tomu, že největší hodnotu v životě má slušnost, být fair a držet slovo a nevytahovat se a nikoho nepodceňovat včetně sebe.

Takže to je další otázka, na kterou se dá odpovědět celou povídkou, románem nebo esejem.

Nepostradatelné pro člověka je najíst se a napít a mít střechu nad hlavou.

A nepostradatelné pro duchovní existenci člověka, pro jeho vědomí je, aby v sobě dokázal překonat ty zlé tendence, sobecké tendence, které v nás prostě jsou.

Protože člověk může být hnusné zvíře a může být krásná, solidní bytost.

Myslím si, že nepostradatelná pro moji existenci je slušnost.“

Slušnost. Vymírající vlastnost jako ohrožený druh. Na zastávce Anděl, kde jedna tramvaj stíhá druhou, kde stojí stovky lidí všech pohlaví a věku, se točila v kruhu slepá dívka. Poklepávala bílou holí podivné staccato slepoty. Občas vykročila a zase udělala krok zpátky. Připomínala poraněného ptáka, který chce, ale nemůže létat. Nikdo se ani nepohnul, aby jí pomohl… Běžím k ní. Beru ji za ruku, pomalu k ní mluvím. Chvěje se. Kdyby udělala krok, smetla by ji tramvaj.

Co se to s námi stalo?

Reklamy na tyčinky, energetické drinky, oplatky a kuřata KFC nám vnucují naši jedinečnost, výjimečnost, a všechno co je in.

A co takhle pravda.

„Pravda je skutečný stav věcí. A člověk ji potřebuje pořád nejvíc. Zvíře nepotřebuje pravdu, protože zvíře vnímá pravdu instinktem. Zvíře nepotřebuje pravdu, protože nezná lež. Ale člověk, který zná opak pravdy, potřebuje přesně vědět, co je pravda. Protože lež má mnoho pravděpodobných a pravdivých podob. Ale je to lež.

Tak já si myslím, že pravda je měřítkem člověka a že je to základní měřítko člověka.“

Třicet tři let nás dělí od vzniku reportáže. Třicet tři let, Kristových? V paralele podobenství ukamenování ženy, v paralele onoho osudového: „Kdo je bez viny, ať hodí kamenem.“ Je možno opakovat Arnoštova slova.

Slova o hodnotách a existenci.

„Já tyto otázky mám strašně rád, protože mně se zdá, že jsou to otázky, které polidšťují a které si člověk ve své skutečnosti klade každou vteřinu… vědomí existence.

Samozřejmě, že je důležité, jak člověk žije.

Existuje iluze, že spisovatel se musí ponořit do toku dění. Takový blbosti. Jako když skočí prostě do vody a musí plavat.

Já myslí m, že to není pravda. Spisovatel musí být svědkem, účastným svědkem všeho, co se děje a pak se musí stáhnout do ústraní, do klidu, kde se může soustředit, řekl bych přímo slonovinové věže, která je neprodyšná, aby pochopil podstatu věcí, co na nich bylo důležité a co na nich důležité nebylo.

Jsem-li chudý jak kostelní myš a mám starost, co budou jíst moje děti, a nevím, kde zítra složím hlavu, tak to samozřejmě ovlivní mé postavení tak, že budu přemýšlet jenom o tom, jak se moje děti najedí a napijí a jak se vyspí. To spotřebuje veškerou moji energii.

A nemění to hodnoty.

Jídlo je pořád všechno i málo. Za určitých okolností je to hodně a za určitých okolností je to nic.

A to se týká i vlastností. Tak když mám hlad, jsem schopný i krást, protože to potřebuji.

Myslím si, že člověk je tvůrce morálky, i když nevěřím pohádce, že k Mojžíšovi sestoupil Bůh a předal mu těch deset přikázání. Tak přijdu k závěru, že člověk je tvůrcem své morálky podle okolností.

A na to existují velké teorie, že morálka je božská a že je morálka lidská a morálka situační. V té lidské že je morálka převzatá, ta božská a potom ta situační.

Já jsem zastánce nebo dítě nebo produkt té situační morálky. Byl jsem v situaci, kdy se člověk opravdu musel rozhodovat mezi životem a smrtí.

Třeba jste stál v Osvětimi a v řadě a věděl jste, že když budete stát rovněji než váš kamarád, takže kamaráda vyberou do plynu a vás ne.

Ale někdy ten, co stál vedle vás, byl váš tatínek nebo vaše dítě a teď se musel ten člověk rozhodovat, jestli se nadechne, aby vypadal statně a nevybrali ho. Takže to je morálka situační, kdy si musí člověk říct, to je správné a to je špatné.

Já mám kamaráda v Praze, s kterým jsme byli jednou po válce na takovém pikniku. Pracoval v rádiu se mnou. A měli jsme pivo a pečený buřty a byla tam děvčata, zpívalo se a on se vůbec nebavil. A já jsem říkal, proč se nebavíš? A on odpověděl: Já přemýšlím o jedné strašné věci.

On byl v Lodži v koncentračním táboře a jeho tatínek zemřel a jeho maminka a setra umíraly a on potřeboval pro maminku a sestru citron nebo chleba, ale mohl ho získat jenom tím, že mrtvému tatínkovi vyrazí zlatý zub.

A ten kluk mně říká, víš, já jsem vyrazil tatínkovi zub a pak ještě maminka nevěřila, že jsem jí dal ten chleba celý. A já jsem zhnusený sám sebou.

A já jsem mu řekl, že jsem rád, že jsem nebyl v jeho situaci, ale kdybych byl v jeho situaci, asi bych udělal to samý, kdybych k tomu získal odvahu, protože za daných okolností to byl dobrý čin… A on byl strašně rád a já jsem potom napsal povídku Sousto pro démanty noci, protože to je přesně ta situační morálka, kdy člověk musí udělat hnusnou věc, ale když nemá na výběr mezi dobrým a zlým, ale mezi zlým a ještě horším, horším a úplně nejhorším a nejhorším a nejhnusnějším, tak se musí rozhodovat mezi tím.

Takže ta situační morálka, která to zrelativizuje je pro mě, já to tak beru celý život. Ale samozřejmě obdivuji lidi, kteří mají morálku danou jednou provždy a nemají tyto problémy.

Pro mě vede mezi dobrým a zlým někdy tak tenounká čára, pro literaturu je to dobré, pro život už to tak dobré není.

A potom také vidím jednu věc v životě, že jsou legální věci, které jsou naprosto nemravné a mravné věci, které jsou nelegální, a co má člověk dělat?

Může se ohromně krýt, žádný soud ho nemůže odsoudit, ale svědomí ho odsoudit může.

Takže ta hodnotová struktura věcí, vlastností a činů se neustále mění a v tom měl pravdu Kafka, kterého to fascinovalo a který zjistil, že člověk je vlastně všechno. Soudce, žalobce, obžalovaný, svědek atd.

A že každý člověk je vlastně celý soud, neviditelný, který pořád funguje. Každou vteřinu vědomí existence člověka.

Takže hodnotová struktura věcí, vlastností i činů se neustále mění. A když z toho chce člověk vyjít čistý, tak se musí hlídat a pořád se soudit.“

Z připravované knihy nakladatelství OLYMPIA Setkání se slovy Ladislavy Chateua a Františka Mareše