VĚRA BERANOVÁ
Vzájemná propojenost česko-slovenská v oblasti kultury a umění byla v 60. letech zcela přirozená, a to jak v rámci konkrétního umění, tak i jeho teorie. Přispívaly k tomu vzájemné návštěvy významných představitelů, divadelní představení, dramaturgie filmů, výstavní činnost, v neposlední řadě televizní vysílání. Stejně tomu bylo i v oblasti teorie. Přispívala k tomu dostupnost knižní a časopisecké produkce, společné konference a podobně.
K těm osobnostem, které posunuly význam teorie a historie literatury ve slovenském i českém prostředí, patřil i Mikuláš Bakoš (1914-1972). Podílel se na rozvoji strukturalismu a nadrealismu koncem 30. let. Byl spoluzakladatelem Spolku pro vědeckou syntézu. Studoval literární vědu a estetiku na KU v Bratislavě a UK v Praze. Působil v literárním ústavu SAV, pedagogicky na KU Bratislava. Publikoval v různých periodikách na Slovensku i v českých zemích. Například v 60. letech to byly Slovenské pohľady, Plamen, Kulturní tvorba a jiné. Podílel se na koncipování kulturní politiky po roce 1945. Z tohoto období pochází například článek v periodiku Blok, ve kterém uvažuje o smyslu a poslání kultury. „První a hlavní podmínkou je organizace beztřídní společnosti, socializace vzdělání a kultury a z toho vyrůstající umělecká kultura nového člověka, osvobozeného od sociálního a hospodářského útlaku.“ (Umění a společnost, Blok, r. II 1947/48/)
V 60. letech se především zasloužil o rehabilitaci avantgardních uměleckých směrů, jejich výkladu ve vztahu k marxistické estetice. Byly to například texty Problémy literatury, vědy včera a dnes, a zvlášť publikace Avantgarda 38. Svým způsobem navazoval na koncepty, které se zabývaly propojením marxistické estetiky se strukturalismem. V 60. letech to však nebyl jen strukturalismus, ale například také pozitivismus, fenomenologie a zvlášť existencialismus. Byly to filozoficko-estetické koncepty, které se staly jistým inspiračním zdrojem pro řešení současné esteticko-umělecké problematiky.
Právě pod vlivem Mikuláše Bakoše, jako ředitele Ústavu svetovej literatúty a jazykov SAV, se velmi plasticky rozvíjela literární věda, a to nejen na Slovensku.
K dalším významným literárním kritikům, teoretikům, estetikům, kteří zvláště v 60. letech ovlivnili teorii, ale ve svých důsledcích i uměleckou tvorbu, patřil Vratislav Effenberger (1923-1986). Absolvoval v roce 1948 dějiny umění a estetiku na filozofické fakultě UK. Pracoval v Československém filmovém ústavu ČSAV. Byl vůdčí osobností surrealistické skupiny, redigoval surrealistickou revui Analogon. V druhé polovině 60. let publikoval v řadě periodik odborné studie i populárně-vědní články, redigoval řadu sborníků. Patřil k těm osobnostem, jejichž zájem se pohyboval jak v oblasti vlastní umělecké činnosti básnické, dramatické, a tak i teoretické a kritické.
Po druhé světové válce prodělával český film krizi. Vratislav Effenberger tuto krizi vidí v konfliktu filmu s řádem lidské společnosti, tedy spíše jako problém sociologický než estetický: „Stagnace a počínající rozklad dnešní formy filmu je jen vrcholným symptomem této nemoci vzrůstu, která chce být za každou cenu včas rozeznána…“ (Problém filmové kultury, Blok, r. 1, 1946- 1947, s. 317)
Podstatu filmové řeči vidí v její technické složce, v kultivaci technických kvalit. Podle Effenbergra každý nový technický objev přináší i nový výraz výtvarný, celkově estetický. Film také nelze považovat za specifické umění, je jakýmsi konglomerátem starých druhů umění, „které se v tomto svazku vzájemně provokují, znehodnocují a umrtvují“. (Problém filmové kultury, Blok, r. 1, 1946-1947, s. 318) Apeluje na specifiku filmu, na to, že film není jen divadlo uskutečněné v příhodnějších podmínkách reálného světa: „V tomto pojetí nemůže být (film) než technickým pseudodivadlem, které ztratilo všechny klady skutečného divadla, pseudodivadlem, jehož pseudoherec ve styku s objektem skutečnosti staví lidskému vnímání na odiv už jedině falešnou hrou…“ (Problém filmové kultury, Blok, r. 1 1946- 1947, s. 318)
Právě v 60. letech publikoval Vratislav Effenberger řadu textů. Většina z nich se zabývá problematikou surrealismu, v současném světě, jako například Realita a poezie, Praha 1969, Výtvarné projevy surrealismu, Odeon, Praha 1969, Surrealistická poezie, 1969. Publikoval také v řadě sborníků věnovaných surrealismu, například: Surrealistické východisko 1938–1968, 1969.
K významným osobnostem se širokým rozpětím mnohotvárné činnosti patřil Jiří Gruša (1938-2011), básník, překladatel, literární kritik, politik, diplomat. Absolvoval na Filozofické fakultě UK studium filozofie-historie. Působil jako redaktor v řadě periodik, jako například Tvář, Zítřek, Sešity pro mladou literaturu. Vydal řadu básnických sbírek, například v roce 1962 Torna, 1964 Světlá lhůta, 1969, Cvičení mučení. Koncem 60. let začal psát prózu, spolupracoval s Divadlem za branou. V časopise Plamen se dokonce odvažuje kritiku směřovat do vlastních řad: „Bylo to v roce 1959, kdy angažovat se bylo heslo často opakované, ale když jsme si je přeložili do lidštiny, mělo často jenom jeden význam a bylo vlastně požadavkem, nepleťte se do toho, v čem jsme vám ještě neudělali jasno. Tento druh angažovanosti jsme nepřijali a byli jsme skutečně neangažovaní. Otázku, jací jsou, jsme přirozeně a z těchto důvodů vztáhli na sebe a domnívali jsme se, že je nutné ze všeho nejdřív vidět, jací jsme my, neboť jsme toto museli pokládat za prvořadé, byť už jen proto, abychom jednou nemuseli dělat totéž, co zrovna dělají naši otcové.“ (Plamen, šéfredaktor J. Hájek, 60. léta)
K historikům, kteří v 60. letech otevřeli nový pohled na československé moderní dějiny, zvlášť na období mezi válkami, patřila Věra Olivová (1926 -2015). Vystudovala historii a geografii na filozofické fakultě UK. Působila na Vysoké škole politických a hospodářských věd a na Katedře československých dějin FF UK. K jejím stěžejním odborným textům patří Československo-sovětské vztahy 1918-1922 z roku 1957, Politika československé buržoasie v letech 1921-1923, vyšlo 1961, Československé dějiny 1918-1945 s kolektivem, 1966. Zvlášť velké popularity si vysloužila publikace Československo v rozrušení Evropě, vydaná 1968. Věra Olivová publikovala především v 60. letech řadu článků v dobovém tisku, týkajících se smyslu dějinných procesů v Československu, například v ĎaSu (Dějiny a současnost), Historii a dalších.