MILAN BLAHYNKA

Když mi málem celoživotní přítel Ľubo Feldek poslal svou edici knihy ZÁHROBNÉ MILOVANIE, z anglického originálu The Love beyond the grave (nákladem editorovým, Bratislava 2022, přeložil Juraj Šípoš, projev v krematoriu a ediční poznámka Ľubomír Feldek, ilustrace Ivan Popovič a archiv, grafická úprava David Popovič, 120 s.), jejíž hravě mystifikující autor se vydává pouze za překladatele autora jménem Georg Arrowsmith, a když jsem si přečetl pár stránek napsaných přímo feldekovsky i to, jak Ľubo vylíčil neuvěřitelný životní příběh Juraje Šípoše, napadlo mi, že snad jde o mystifikaci na druhou; že si ho prostě vymyslel a ve své mystifikaci pokračuje po celá desetiletí.

Život a dílo člověka, jemuž byla „ľudská sloboda najväčšou hodnotou na svete“, připadal mi tak neuvěřitelný, že jsem měl za to, že ani nemohl být. Jen považte. Mladík živící se dva roky po maturitě jako počítačový operátor, stoupenec hinduismu, emigruje roku 1981 ve dvaadvaceti do Austrálie, živí se tam zprvu bídně, ale brzy se uplatní jako přímo fenomenální autor, píšící stejně suverénně anglicky jako slovensky, touží však po vlasti, těžká nemoc mu pomůže se roku 1985 vrátit, je odsouzen pro nedovolené opuštění republiky na dva roky, zdravotní stav mu nedovolí nastoupit trest, ale ne nabídnout sbírku Pod Južným krížom do Slovenského spisovatele a najít tam redaktora, který rozpozná jeho mimořádný talent a nezaváhá, sbírka už roku 1986 vyjde, a ten redaktor a doživotní přítel Feldek zařadí jeho poému do Aperitivu na modrej planétě a přiměje ho k překládání i k další tvorbě.

Nebýt toho, co všecko kromě Záhrobného milovania Šípoš ještě napsal, Feldek by snad moje podezření, že jde o jeho důmyslnou mystifikaci, vyvracel těžko (dokonalí mystifikátoři zapírají své autorství i po mnoho let, např. Nezval se nepřiznával ke knihám Roberta Davida ani nejbližším přátelům), dokud bych si neověřil, že to, co mi uvádí, je holá pravda, dokud bych si nezjistil třeba v krematoriu, že Šípošův pohřeb skutečně byl a že Feldek na něm pronesl řeč, která se čte nyní v jeho edici.

Ačkoli Záhrobné milovanie se prezentuje jako hříšná četba – Túto knihu odporúčame čitateľom do 18 rokův nečítať, ani v nej nelistovať – což je samozřejmě na ni nejspolehlivější reklama a veselá parodie marketinkové strategie už dávno profláknuté. Feldek má však pravdu, píše-li, že „by bolo zavádzajúce“ svádět „neúspešnosť pokusov o jeho vydanie“ na to, že jeden vydavatel se ostýchal žádat stát o podporu k vydání, jinému to zatrhla manželka, tedy na prudérii:

Nežijeme v prudérnej dobe. Vo verejnom priestore, počnúc tým politickým, sa denne stretávame s takými verbálnymi výkonmi, že by ich mohla ich autorom závidieť aj verejná kanalizácia. A navyše – Šípošove poviedky sú kvalitné, a aj keď sa v nich objaví semtam nejaká obscénnosť, vždy ju vyvažuje zaujímavý nápad, vážna myšlienka, jemný humor, „upírska“ pointa a zdržanlivý štýl, tak aké moralizovanie?

Myslím, že Feldek by nakladatele pro Záhrobné milovanie našel, kdyby si – třeba podvědomě – nepřál vydat je bez dohadování s vydavateli sám v podobě co nejdokonalejší. Pravdu má i v tom, že vůbec nejde o porno, ale o vynikající prózu, která se, dodávám, pornu vysmívá. Každý může čekat, že např. povídka Policajtka víceméně šťavnatě a třeba nápaditě povypráví o tom, jak přísná příslušnice dopravní policie zastaví bourák pohledného chlápka, obviní ho z přestupku, opře ho o vůz, rozepne mu poklopec, sama se obnaží a divoce ho ojede, jak se to do omrzení stále točí.

Šípošova policajtka si vybere Silvia, bezvýznamného chmatáka z podsvětí, který má potíže se sexem, trpělivě ho těch potíží zbavuje, dovídá se přitom třeba, kdo je králem podsvětí, a vypráví o tom, jak se při každém setkání milovali dvakrát, až ten chudák byl „schopný poriadne sa so mnou pomilovať“, jak „bol ako besný“, „miloval má ako zver a sľuboval mi večnú oddanosť , a to „až kým ho nezavreli, aj s celou sieťou, na ktorú byl napojený“ – a policajtka se octla na suchu. Protože se osvědčila jako provokatérka, možná ji pošlou jako prostitutku do Neapole – anebo nedejbože ji povýší a uvězní někde v kanceláři: „A povýšením ma vlastne iba potrestajú. Skončím ako Silvio.“

Nejlepší povídky vynikají nečekaným závěrem. Svižně vyprávěná Stávka o sázce kamarádek, že jedna svede místního faráře, a když se jí to nepodaří, splní té druhé splnitelné přání a naopak. Denisa dokáže přísného faráře svést, miluje se s ním až do úsvitu, a když poražená Viola má splnit Denise její přání, nevěří svým uším: „Chcem, aby si túto noc išla so mnou. Chcem, aby mal radosť z nás oboch“.

Kdyby Šípoš psal porno, padly by dvě stránky na to, jak to ty rošťačky s farářem dělaly. Ale Šípoš už jen krátce šokuje: Denisa se těší, že farář její kamarádku velice bolestivě pohryže na krku a na prsou svými zuby upíra tak, jako to udělal jí. Takže porno ani náhodou, ale rozmarná povídka o tom, jak to vlastně bývá s náramným kamarádstvím přejných prostopášných holek.

První povídky jsou lokalizovány do Austrálie, kde možná byly také napsány, a do jiných lokalit ve světě, do vlaku do Paříže a zpět, do africké školy, do Zanzibaru, do Alp a závěrečná na rodné Slovensko. Pro všechny je příznačná důkladná znalost prostředí, poměrů a lidí.

Šípoš měl v úmyslu vydat Záhrobné milovanie souběžně anglicky a slovensky, anglická verze je podle Feldeka nezvěstná. Zato vydání v češtině snad ani nemusím navrhovat.

Dílko, jež v ničem nezaostává za erotickými spisky Honoré de Balzaca, Guillauma Apollinaira, Vítězslava Nezvala, si naši vydavatelé jistě nedají ujít.