FRANTIŠEK UHER

Kdykoli čtu slovo ozvěna, vytane mi v mysli říkánka z dětských let: Jak je ti, Rakousko? – Ouzko! Zcela odlišně však působí básnická sbírka Věry Kopecké OZVĚNY DOMOVŮ (2022, 136 str.)

Je to pozoruhodná sugestivní poezie, založená na geografické determinaci a časové posloupnosti, inspirovaná mnohými zákoutími, která se v průběhu let stala autorčiným domovem, k nimž navázala úzký vztah, neokázalý, ale hluboký jako studna s pramenitou vodou.

Jednotlivé básně doprovázené barevnými fotografiemi, které lze přirovnat k rovnoběžkám textu, provádějí mnohými místy českých luhů a hájů, od metropole přes roviny k půvabům hraničních hor. Případně naopak – jako čtenáři můžeme doprovázet básnířku na její životní pouti.

Není zcela běžné, aby se současná básnická sbírka vyznačovala až úzkostlivým vztahem k rodné zemi. V případě Věry Kopecké to rozhodně není ovlivněno z nedostatku invence oprášeným klišé, jedná se o bezprostřední vyjádření vztahu k domovu, prosté jakéhokoli okázalého světáctví, současně běžně aplikované veteše evropanství.

Poezie Věry Kopecké nahlíží střízlivým pohledem za oponu, za zrcadlo dní. Jestliže hledíme na fotografii svérázně nasvícené zimní krajiny a na vedlejší stránce čteme Krajina spí / Nahá / přikrčená pod lesy / Sama / Ticho ji objímá mlčením / Nikde nikdo / Ani stín, uvědomujeme si skrytou intenzitu lidského vlivu, veškerého počínání člověka, sepjetí, souvztažnost, prospěšnou koexistenci přírody a hmatatelně prospěšné lidské činnosti. Uvědomujeme si schopnost básně promlouvat úsečně, náznakově a přece komplexně, na rozdíl od mnohých dlouhých jalových traktátů, které zamlžují či přímo zpochybňují holou podstatu zdánlivě všedního života.

Právě v tom vězí stěžejní síla poezie. Třebaže nastávají vzácné situace, kdy poezie dokáže odstřelovat skály, obecně platí, že ticho je výmluvnější hluku, pohled z odstupu věcnější a konkrétnější než rytí rýčem. Hledat třeba sporé, avšak prosté půvaby není zase příliš náročné. Apriorně to platí také o verších Věry Kopecké.