MILAN BLAHYNKA

Konstantin Biebl by byl jako nenapravitelný poetista, surrealista, přítel trockistů a koneckonců svým původem a životem žádný proletář možná zatčen, souzen, snad i popraven, anebo naopak, jako autor Korejské balady nebo protiamerického Havrana napřed oslavován, později podobně jako básník Zpěvu míru odepisován.

O tom se lze toliko dohadovat, jako jen v pásmu dohadů a míry pravděpodobnosti zůstává, co nebo kdo se má doposud zodpovídat za to, co ho nakonec přivedlo k pádu z okna jeho bytu v ulici Na Výtoni 7. Biebl by se možná divil nad dohady, nakolik mu byl Taufer upřímným přítelem a nakolik mu naháněl strach. A Biebl by se jistě zajímal, co všechno v souvislosti s jeho dílem, životem a smrtí vyjde ještě najevo.

To vše mi napadá nad prvním letošním číslem revue Soudobé dějiny, v němž 145 stran zabírá studie „NEDĚLEJ TEČKU ZA MÝM RUKOPISEM…“ Ještě k příkladu Bieblovy sebevraždy a Dokumentární souvislosti ke kauze Konstantina Biebla 1940-1988.

Od roku 2011, kdy jsme, David Voda a já, vydali Zápisky Vítězslava Nezvala a jiné dokumenty k smrti Konstantina Biebla Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech, uplynulo jedenáct let, během nichž byly zpřístupněny další dokumenty a během nichž Jana Tůma Königsmarková, autorka nejnovějšího bieblování, které zde glosuji, s mimořádnou usilovností a úspěšností pokračovala ve zkoumání okolností a souvislostí na konci básníkova života a v dalších letech.

Objevila jako možného inspirátora nebo i utajeného hybatele ostrakizace Konstantina Biebla v dočasně všemocném Františku Nečáskovi, probrala se dokumenty z pozůstalosti Jiřího Taufra a jiných, vyzpovídala pamětníky, zvlášť důkladně Z. K. Slabého, napsala a vydala práci o proměně recepce básnické tvorby KB na přelomu 40. a 50. let (Křídla zamrzlá v letu bez obav zvedněme).

Svou nejnovější studii výmluvně uzavírá větou o Bieblovi, prozrazující, že se nelze dobrat pevné jistoty: „Pravděpodobně nikoli náhodou se vlivem různých známých i neznámých okolností ocitá v mezní situaci, jež má nakonec pro něj tragické vyústění.“ Důležitá je v té větě zmínka o neznámých okolnostech, plynoucí bezpochyby z poznání, že v době, jaká byla na přelomu 40. a 50. let, mnohé a zejména utajované se vyřizovalo, případně nařizovalo jen ústně a někdy konalo úslužně i bez příkazů a pokynů.

Pamětníky, zvláště v cause Bieblově zainteresované, mohla snad autorka tu a tam citovat kritičtěji, více důvěřovat básníku a básníkům a důsledněji se přidržovat přesvědčivé badatelské metody Jiřího Křesťana. Tu mám na mysli zejména její zamýšlení nad přátelstvím Biebl-Taufer, aniž si kladla otázku, zda šlo o obavy z hlediska politického, nebo z přítelovy větší zkušenosti s příležitostnou poezií politickou. A také mám za to, že pokládat Bieblovy polemické politické verše za básnicky horší než poezii z dob před sbírkou Bez obav, je nedorozumění hned za dvou důvodů. K přednostem básníků odjakživa patří a cení se odvaha zkoušet nové způsoby tvorby, a za druhé, i nejútočnější Bieblovy verše prýštily z horoucí básníkovy důvěry v budování a obranu spravedlivého socialistického světa a jsou co do básnického umění ne pokles, ale prostě verše jiného druhu než Bieblova poezie například milostná nebo cestopisná.

Velká cena badatelské práce J. T. Königsmarkové není v nalézání konkrétních činů, zahánějících básníka k osudnému oknu, ale v maximálně možném a přesvědčivém prozkoumání dobových poměrů, složitých vztahů ve vrcholných pozicích všemocné strany, atmosféry ve spisovatelské obci a nakonec v konstatování, že „kolem případu KB i nadále zůstává víc otázek než kýžených odpovědí“.

Na řadě míst autorka nepřímo vybízí k dalšímu bádání. Tak například reprodukuje „nedatované a nepublikované čtyřverší KB věnované generálnímu tajemníku ÚV KSČ Rudolfu Slánskému“. Právem velmi opatrně soudí, že „vzniklo snad k jeho padesátinám v červenci 1951“ a konstatuje, že „jméno Slánského bylo evidentně vymazáno a potom znovu připsáno“. Nuže, římská číslice IV v nadpisu básně a fakt dochování v listinném archivu Františka Kautmana, redaktora Bieblovy poezie v Čs. spisovateli, napovídá, že čtyřverší bylo napsáno už jako součást cyklu ve sbírce Bez obav, nazvaného Na staveništi nového státu a číslovaného právě římskými číslicemi I-VI. V něm I a II jsou veršované „portréty jedním tahem štětce“ K. Gottwalda a A. Zápotockého a III-VI portréty dalších představitelů soudobé moci, už však nejmenovaných. Cyklus zřejmě před vydáním Bez obav procházel změnami, nevíme, kdo byl původně portrétován pod číslem III, a tedy Slánský až jako čtvrtý. A je otázka, zda k vyřazení Slánského z cyklu ještě před tím, než upadl do nemilosti, nezavdala obava z potenciálně nebezpečné reminiscence na dánského prince Hamleta a jeho místo, konání i osud na královském dvoře, ať už obava básníkova, redaktorova nebo básníkových přátel, s nimiž snad Biebl i tento cyklus konzultoval. Směšná je přitom otázka vymazání a pak nového dopsání příjmení Slánský, bez něhož se stavba celé veršované zdravice hroutí a jehož potlačení problém čtyřverší nelikvidovalo. Nabízí se domněnka, že vymazání příjmení byl první krok básníkova pokusu o problematickou přestavbu celku, pokusu vzápětí vzdaného.

Königsmarková, a to mám za neposlední přednost její práce, ponechává na čtenáři, aby si už sám domyslel, co by následovalo, kdyby Slánský jako jeden ze stavitelů „nového státu“ v cyklu zůstal až do vydání sbírky Bez obav. Ta vyšla celé měsíce před Slánského postupným pádem, ale na Biebla by padl na podzim mrak podezření ze „slánštiny“.

Neuvěřitelná jasnozřivost a předvídavost patří k básníkům stejně jako čepice naivních bláznů. Mrak obvinění ze slánštiny po básníkově tragickém konci zalehl ty, kdož způsobili, že byla sbírka Bez obav zprvu podrobena celé měsíce kritice mlčením a až za podzimní nepřítomnosti básníkových mocných ochránců obviněna z nepřekonání „pozůstatků poetismu“, z toho, že v oddíle Karlovy Vary „převládají hříčky a historické reminiscence, aniž se KB podařilo zachytit puls dnešních Karlových Varů“ atd.

Dát příležitost čtenářům je velké umění a badatelce JTK přeju, aby je dále rozvíjela.