LADISLAVA CHATEAU

Annie Ernauxová je první Francouzskou, která se stala laureátkou Nobelovy ceny za literaturu. Anders Olsson prohlásil, že členové Nobelova výboru vysoce ocenili její nekompromisní texty psané velmi jednoduchým a pevným jazykem.

Trhlina, která odděluje od ostatních

Annie Ernauxová se narodila v roce 1940. Dětství a mládí prožila v malém městečku Yvetot v Normandii. Její rodiče byli drobní podnikatelé, bez valného vzdělání, vlastnili koloniál s malým lokálem. Annie po maturitě odešla do Paříže, kde vystudovala Sorbonnu, a provdala se za muže z vyšší společenské vrstvy. Dostala se tak do zcela odlišného prostředí, než které dosud znala. A tato zkušenost se také stala častým námětem jejích próz, jakési vytržení, trhlina, která ji odděluje od ostatních.

Několik let působila jako profesorka literatury na lycée-collège, později přednášela na univerzitě francouzskou a srovnávací literaturu. Už od roku 1980 trvale žije v rodinném domě à la bourgoise v la Ville nouvelle de Cergy-Pontoise, nově postaveném městě, které v šedesátých letech vzniklo na vzdáleném pařížském předměstí.

Pocity, vztahy, vzpomínky

Annie Ernauxová nepíše romány ve vlastní slova smyslu, její díla jsou často autobiografická a lze je považovat spíše za vyprávění, za záznam každodenního života; popisuje pocity, gesta, vztahy, události a útržky vzpomínek, tak jak jí v různých okamžicích tanou na mysli; cestu v RER, frontu u pokladny v hypermarketu Auchan (La vie exterieure, Vnější život nebo Regarde les lumières, mon amour, Dívej se na světla, má lásko).

Ernauxová umí zachytit okamžik, reflexe i napětí, kdy na úvahy není moc času. Píše o otci, o matce, o milencích, o rakovině, kterou prodělala, o obchodních domech dominující každému místu, a které považuje za prostor mimo čas; píše o café-épicerie v Yvetot i tamní klientele, píše o svém dětství i dospívání, o erotice i potratech (L’événement, Událost, kniha z roku 2000, kterou filmově ztvárnila režisérka Audrey Diwanová, do kin byla uvedena v září minulého roku). Annie Ernauxová často říká: jsem sama sobě etnologem.

V roce 1981 publikovala knihu Ochromená žena, hlavní hrdinkou je žena-intelektuálka, žijící mezi čtyřmi stěnami, v „děsivém kruhu“ hrnců, plenek a přezaměstnaného manžela. V roce 1995 vyšla v českém překladu Anny Kareninové, dnes už v neexistujícím E. W. A. Edition, její útlá kniha Místo, Obyčejná žena, dvě prózy v jedné knize, jen zdánlivě spolu související; Místo, o vztahu k otci, přineslo své autorce v roce 1984 prestižní cenu Renaudot. Druhá kniha Obyčejná žena je napsána poněkud jinak než ta první, a je o matce, která pro ni představuje dobro i zlo zároveň. Při příležitosti tohoto vydání navštívila Ernauxová Prahu, setkání s ní se tehdy uskutečnilo i na půdě Univerzity Karlovy. Pokud si dobře vzpomínám, nebyla příliš nadšena tím, že nakladatelství spojilo oba její tituly v jeden.

Následujícího roku u Gallimarda vyšel další její titul La Honte, Hanba. Hned první věta ilustruje rodinného prostředí, z kterého autorka pochází: Jedné červnové neděle, krátce po poledni, chtěl otec zabít moji matku. Jiný její útlý titul Passion simple, Obyčejná vášeň (1992), je o bouřlivém milostném vztahu k ženatému muži, cizinci z diplomatických kruhů, který v knize vystupující jen jako A.

Ve Francii tehdy vyvolala Obyčejná vášeň bouřlivou polemiku, je intimní, erotická a soustředěná na okamžitý prožitek. Na jednom místě Ernauxová píše: Nemám jinou budoucnost než jeho telefon, který určí naše příští rendez-vous. (…) Nedokážu dělat nic jiného, než čekat na muže, který mi telefonuje a přichází za mnou.

Letos vydalo brněnské nakladatelství Host v českém překladu Tomáše Havla její dosud nejobsáhlejší dílo Les Années, Roky, které Ernauxová začala psát už v roce 2002, jak říká v rozhovoru pro časopis Lire z února 2008, kdy u ní propukla rakovina a nevěděla, kolik času jí ještě zbývá, tehdy velmi chtěla napsat „ça, to“ se tehdy a tam stalo. Roky (Gallimard, 2008) vyvolaly okamžitě značný zájem jak odborné, tak laické veřejnosti. I v této knize se autorka ponořila do vlastní minulosti, na pozadí historických i kulturních událostí let 1940 až 2006, tentokrát však neosobně, ve třetí osobě vypravuje vlastní příběh i francouzskou historii. Roky jsou, jak píše v závěru své knihy, pokusem o záchranu něčeho z doby, kterou už nikdy neprožijeme.

Za svoji rasu, za své prostředí

Annie Ernauxová je odjakživa velmi politicky aktivní, často rozporuplně, bez zřetele k nuancím. Ve Francii je považována za představitelku krajní levice. V politických kampaních podporuje Jeana-Luce Mélenchona, hlásí se k hnutí žlutých vest; je také vášnivou feministkou, souzní s MeToo, vehementně prosazuje práva všech menšin; kdysi jako studentka bojovala za interrupce, později za manželství pro všechny, nyní brojí proti islamofobii, je pro právo muslimek nosit šátky, sympatizuje se stranou Parti des Indigénes de la République, (PIR), kterou většina Francouzů považuje za velmi kontroverzní, až antisemitskou, strana vznikla na podporu obyvatel francouzských kolonií, nyní žijících trvale ve Francii.

Annie Ernauxová pléduje pro bojkot Izraele a souzní s názorem, že nelze být nevinným Izraelcem!? (Petice proti hanobení a křivému obviňování ze 17. ledna 2021); je pro BDS, boycott, désinvestissement et sanctions, bojkotovat, finančně nepodporovat, sankcionovat (myšleno Izrael). A jindy zase prohlašuje: až do posledního dechu se budu mstít za svoji rasu a prostředí, z kterého jsem vyšla. Hned nato její kritici reagovali slovy: Annie Ernauxová se nám už padesát let mstí za to, že se nenarodila v buržoazní rodině. K jejím kritikům patří i významný francouzský myslitel, akademik, Alain Finkielkraut, který před časem v Le Monde z 2. května 2019 uvedl, že Annie Ernauxovou, kterou hodně četl už od sedmdesátých let, považuje za velkou spisovatelku, avšak ztracenou v ideologii, která ji vrhá k tomu nejhoršímu.

Letošní udělení Nobelovy ceny vzbudilo právem nejen velké rozpaky, ale i ostrou kritiku. Dílo Annie Ernauxové, i přes veškeré klady, které mu nelze upřít, je velmi sebestředné a zcela postrádá univerzální humanitní rozměr. Nesplňuje tak základní princip pro udílení této nejprestižnější ceny, tj. nejde o nejvýznamnější literární dílo v ideálním směru. A v tomto duchu se zvedla i vlna rozhořčení. S ostrou kritikou vystoupily i četné židovské organizace, jmenuji alespoň Centrum Simona Wiesenthala, které se obrátilo otevřeným dopisem na švédský výbor pro udělování Nobelovy ceny, kde lapidárně uvedlo, že jeho letošní volba vyvolává mrazení v zádech. (Tribune Juive z 11. října 2022). A jiní jsou přesvědčeni, že letošní Nobelova cena za literaturu se svojí volbou zcela zdiskreditovala.