ELIŠKA KOPPOVÁ

Kvůli mně nazdobili stromek s předstihem. Brzy po svátcích zase odjíždím, tak abych si ho užila. Třpytí se v ranním světle jako štěstí. Ten třpyt nepodržíš, nezmocníš se ho, můžeš se jen opájet, dokud je čím. Je ještě čím? Zůstalo tu něco z toho, co jsem mívala ráda? Snad jen ten nepostižitelný třpyt…

Jsem doma třetí den a už mám za sebou dlouhé turné po obývacích pokojích svých známých.

„Ani nevíme, že jsi tady,“ vyčítají mi rodiče. „Přijedeš a sotva tě vidíme.“

Můžu snad za to, že mě touží všichni vyzpovídat? Abych si to usnadnila, natiskla jsem si odpovědi na nejčastější otázky. Co v tý Anglii vůbec děláš? Líbí se ti tam? Kolik ti to hodí? Jak tam bydlíš a za kolik?

„Co je to?“ ptala se překvapeně Eva, když jsem jí ve dveřích vtiskla do ruky svazek papírů.

„Svědectví o mém pobytu v Anglii. Podrobné a vyčerpávající.“ Abych to pořád neomílala jako gramofon.

„Aha…“ Ta Bohdana se v cizině ale změnila. Budeme ji muset trochu polidštit. „Posaď se u nás. Co si dáš?“ – „Tak a teď nám pověz, jak tam žiješ. Kde pracuješ, jak…“

„Všechno najdete v těch papírech, vždyť jsem vám to řekla.“

Vymění si pohledy. Přece nebudeme číst nějaký papíry, když to můžeme slyšet naživo.

A tak mě donutili přece jen otevřít pusu a odemlít už pokolikáté svůj part. Jen jedna otázka padla navíc.

„Našla sis tam někoho?“

Celá Eva. Zatvářila jsem se záhadně, jako že tohle probereme jindy, až budeme samy. Rozdala jsem zámořské čokolády, pochválila cukroví, děti i novou ložnici a rozloučila se. Večer mě čeká další štace. Jiný obývák, stejná role. Marně pátrám po bolesti v krku, která by mě zachránila. „To nám nemůžeš udělat!“ A už mi předkládají hromadu receptů, jak z toho ven, abych tu návštěvu nemohla odříct.

Den před Vánoci jsem se vymluvila, že musím pomáhat mámě, a šla se projít. Všude bylo jako po vymření, z mokrých stromů kapala voda a po sněhu ani památky. Z lyžování letos asi nic nebude. Škoda, to byl jeden z důvodů, proč jsem zavítala na Vánoce domů.

Na kraji lesa jsem potkala souseda se psem.

„Tak ses na nás přijela podívat, Bohdanko? Jak se v tý daleký cizině máš?“

Beze slova jsem vytáhla z kapsy potištěné papíry a nechala souseda stát s pusou dokořán. „Ale já s sebou nemám brýle!!“

V naší rodině je zvykem, že se na Štědrý den scházíme v různých domácnostech. Letos to vyšlo na nás.

Máma měla nervy na pochodu. „Musíme ještě přidělat jeden plech vanilkových rohlíčků. Tohle by nestačilo.“

„Ale stačilo, mami. Vždyť oni taky něco dovezou.“

„Jenže nás pomluví, znáš je.“

„To udělají stejně.“

Odpoledne se začali sjíždět hosté. Teta Marta s manželem vynášeli z auta krabice jídla, které se bude za týden vyhazovat.

„Proč si děláte takovou škodu, Martičko?“

Protože milujeme hojnost a nikdo nás v ní nepřekoná. Dávná rivalita sester pokračuje. Která z nás má delší vlasy, dřív si najde kluka a první se vdá? Která bude mít větší dům a napeče víc cukroví?

„A kde je Bohdanka? Musí nám všechno vypravovat.“ To jsme zvědaví, jaký tam udělala štěstí. Snad ne moc závratný…

Strpení! Bohdanka právě bojuje s tiskárnou, protože jí došly letáky. Jako na potvoru se musela zaseknout právě teď. Zkusím poprosit bratrance Pavla, jestli by se na to nepodíval.

„A proč zrovna dneska?“ diví se ostatní. „Je Štědrý den.“

Pavel to uvítal jako záminku zbavit se na chvíli hlučného rodinného kruhu. Od rána drží půst a hlady se mu podlamujou kolena. Tak tak, že zdolal schody ke mně do pokoje.

„Nevyšla už ta první hvězda?“ zeptal se roztouženě. Poodhrnul záclonu a zapátral v šeru. Zdálo se mu, že jednu hvězdičku vidí, byla to však jen světla přijíždějící oktávky.

Na dvoře zaparkovali Fojtkovi. Jejich děti vyrazily z auta a naplnily celý dům křikem, dupáním a chřestěním padajících ozdob. Tahaly mě za ruce, ale víc, než mé zážitky je zajímaly anglické sladkosti.

Jejich rodiče přivezli místo potravin spousty fotografií z cest, které letos podnikli. Švagr otevřel komp a já jsem otupěle sledovala barevné obrázky pláží a památek ze všech koutů světa. Když na obrazovce zazářil stůl obložený tahitskými specialitami, Pavel tiše zaskučel, zvedl se z pohovky a úpěnlivě se zahleděl na noční oblohu. Počasí mu nepřálo. Přes den bylo zataženo a neobjevila se ani hvězdička. Než jsem našla baterku, abych mu zablikala na zahradě a zachránila ho, dosmažila máma rybu a usedlo se k slavnostní tabuli. Spojené stoly byly pokryté svátečními ubrusy a blyštěl se na nich míšenský porcelán. Jako na zámku. Mezi Fojtkovic dětmi se strhla pranice o místo, takže je museli rozsadit. Pavlovi se po prvních lžících rybí polévky vrátila do tváří barva a švagr se rozpovídal o výhodách stavebního spoření.

„Zesil trochu ty koledy,“ pošeptala mi máma „nic kvůli němu neslyším.“

Během hlavního chodu zatelefonoval tetě Martě syn.

„Nazdar Pepunko.“ Její zněžnělý výraz se však rychle změnil. „To je kráva!“ ulevila si a hlásky z rádia přitakávaly: „Dudlaj, dudlaj, dudlajdá…“ Bratranec Pepa se zřejmě zase pohádal se ženou.

Po večeři začaly šustit papíry a ozývat se výkřiky radosti a překvapení. V balíčku nadepsaném svým jménem jsem našla vepřovou kost pro psy.

„To patří Žarykovi,“ vysvětlil mi manžel tety Marty. „Zkus tenhle.“ Napodruhé to byl pánský necesér. Ani táta si nevěděl se svým dárkem rady. „Pěkná propiska, akorát mi nejde otevřít.“ Byla to vodou nesmyvatelná řasenka.

K půlnoci se první hosté zvedli k odchodu. „Ty papíry nevyhazujte,“ přikázal táta, když byli pryč. „Schováme je na příště.“

„Vždyť jsou popsaný z minulýho roku, tati! Znovu se to poplete.“

„Tak se to přelepí. Škoda kupovat nový.“

Za týden mi skončila dovolená a vracela jsem se zpátky do Anglie.

„Jak sis odpočinula?“ ptala se v nemocnici má portugalská kolegyně. Obě pracujeme jako pomocné síly na oddělení nevyléčitelně nemocných a není to žádný med.

„Doma je doma, viď,“ odpověděla za mě, protože jsem mlčela. Chopily jsme se vozíků se svými stařečky a odvážely je na krytou terasu, kde se podávala snídaně.