VLADIMÍR STIBOR

Dotyky

Smrt

beru jako obrazy –

zeď pod nimi je vlhká,

na dlažbě,

vysráží krystaly nebe.

Malá loňská bilance

Stydím se přiznat

Prohrál jsem všechno,

co se dalo.

Chodil jsem pozdě k ranním modlitbám,

ten Nejvyšší mi vzal všechny,

co jsem miloval.

Na čtyři oprýskané stěny

pověsil zvířata smutku.

Denně jsem vytíral

jejich houstnoucí kapající krev

a pak se bil hlavou o římsu z kamenů,

kam jsi pověsila muškáty oblohy,

bórtové latě

z měsíčních člunů,

co hořely na ostrovu Trstenik

a pojídaly ráno,

jak by se pranic zlého nestalo,

ale šestnáct školáků se už nikdy nevrátilo do školy.

Přistihl jsem se,

jak prahnu a žízním po tobě,

po moři,

co tě unáší.

Pozdní vinohrad

Réva

a pak noc;

opřeš se o mne zády,

zapálíš ohňostroj.

Réva,

ta svatohorská,

co do mne vstupuje,

mění se v pozdní sběr

a pak mě bičuje;

stéká hrdlem,

sládne na tvých ňadrech,

voní víc než lusky vanilky.

Réva

a také vinice hořící proti obzoru,

v půlce listopadu křehnou v ledové moře.

A réva,

ten fialový oblak souznění,

halí tvá stehna,

chce se probudit

ne na konci světa,

ve tvém náručí.

O snech

Dobíhám všechny své sny,

co mne minuly;

remízky v polích,

ptáky z jeřabinových náhorních planin,

propasti,

nad nimž jsem stál

a teď se vrací.

Rozmlouvám s motýly

ve stínu ložnice.

Zestárneš,

budeš-li spát sám.

Den, kdy jsem si přál být s tebou

Den,

kdy měsíční vzducholodě

vyhodí vlečné kotvy

a ty řekneš Nikdy jsem nebyla na zádi plachetnic

nebo alespoň ne sama,

ze rtů bude stoupat zpěv

jako víno z pinií,

jako tvůj dech

a tisíckrát sevřené rty,

dlaně jako znamení.

Prošly jen vrásněním.

Zapomeneš-li,

vrátí se jednoho dne s tržnou ránou na boku.

Lesní lvici

Pohladíš-li mě po vlasech,

pokleknu před tebou;

nevstanu dřív

než meze s rezedou

zahoří sluncem.

Odvedu si tě domů.

Mé nejhlubší

V očích srn

plavou slzy modliteb,

slzy z tekutých krystalů,

jako když se zastavíš na rohu,

pozvedneš šerpu nad hlavu,

i kdyby to měla být

jen krajka z noční košile;

té poslední,

rozmáčené potem

i nasáknuté krví

od rozbitých kolen.

O jedné poušti

Za jednu poušť,

tu malou a na hraní,

prostou jak zlomená křída z písanky,

tu divokou,

ale stírají drsně stopy termitů,

tak za ni vyměním jezdce,

co musí přes hřeben.

Kdyby jen to.

U jedné studně z přinesených kamenů

pro tebe slunce zabiju.

Bude písečné

se stejnou jizvou v podpaží.

Před rozedněním

Budeme drsnější než tma,

než ta,

o níž se nám zdá.

Tma s knížkami v podpaží,

nenechávali jsme si vyrvat sny,

někdy jen jazyk i slova;

tma stokrát vezdejší.

II

Budeme drsnější než tma;

leze před námi,

dělá prostocviky,

šplhá po kmenech akátů

a když měsíc dorůstá,

voní májem,

neklidným sněhem,

co napadne a roztaje

a pak znovu.

Tma, co nabízí cestu soutkou mezi chalupami.

III

Budeme drsnější než tma;

jedině tak nás nedostanou.

Přesto se budeme ohlížet,

přes rameno provazy

a na jejich konci oka plachetnic,

šupiny z lidské náhorní planiny,

kde se rodí létající ryby.

Prý celé zmatené a obroušené

od světelných kamenů

padají na palubu

jako dýka nabídnuta slepci.

IV

Budeme drsnější než tma.

Nepřiznáme,

že se opíjíme rzí i krásou,

co musí po nás zůstat

v jakémkoliv skupenství.

V

Budeme drsnější než tma;

tma samotná do nás vejde,

rozlomí hostii

a řekne Děti moje,

Udělaly jste dobře,

noc se nezastaví před ničím.

Kdo ale obejde ebenové tůně řeky Váh,

zalehne na jejich březích

a vrátí se k nim

ještě před rozedněním?

VI

Budeme drsnější než tma,

tma, co stoupá a tím,

jak nabírá na síle,

hroutí se sama do sebe.

Počítal jsem pochodně,

záblesky věčného světla;

u tvých nohou se měnily

v bílé pampelišky.

Stačilo do tmy fouknout.

Prosba o sny

Vrať mi mé sny,

mé lehkovážné úpisy z pradávného dětství,

poslední cestu přes hřeben

bez placených plaček i nosičů.

A nakonec

prosím o navrácení bílých jelenů

v zahradách čínských básníků.

Ty sny,

co mě napínají na kříž,

nemají žádné slitování.

II

Vrať mi mé sny,

sny jako ambrózii,

když učí vzduchoplavce chodit.

krvavé srdce k snídani-

Vykřikneš

Nedej, bože, aby bylo krkavčí

v celé své kráse.

III

Vrať mi mé sny,

přestanu obviňovat ptáky

z tekutého obsidiánu,

tuláky,

co z přinesené hlíny

staví do tří dnů chatrče

naproti chrámům

i katedrálám.

IV

Vrať mi mé sny,

jsou z tajícího ledu –

zalesknou se ve slunci,

žádají o důvěru.

Na zápraží neznámým dveřníkům

předávají květy opunciím,

pobřežní skaliska

i trochu té lásky,

aby za námi alespoň někdo stál.

V

Vrať mi mé sny,

tobě to nic neudělá;

jsou to jen drobné v říši hazardu;

bodnou mě do zad.

Roje divokých včel přiletí

a minou pokácené lípy

kolem nechvalického kostela.

Po jistém váhání připustíš,

jak by ti najednou bylo těch smrtelníků líto,

že se nemají kam vrátit.

Té, co se v noci probouzí

Už nepřekročím tmu,

je v mém zrcadlení;

nabízí sny, živou ruletu.

Nadýchne se a již není

tak bezstarostná, tichá a nablízku.

Má v sobě uzly z růžence,

několik bodných ran podzimních remízků.

Proč jsem ji neslyšel? Rozbila sklínky z kredence.

Zavázala mi oči stuhou z jeřabin;

nelpím na životě, to ona ze všech mých vin

chce zjistit, kdo vlastně jsem.

Pole plné chrp nebo opuštěných min?

Světelná tříšť, snad na kříži vrabčí stín?

Zápěstí mi probodla polibkem.

O tajném sonetu

Přidám tě do svých příběhů;

jsou to lodě, co tě milují,

pak trčí do noci, hoří u břehů.

Laškují s tebou jak proroci

Jsou pilní, nenasytnější než sběrači ovoce;

nestačí jim zeď ve stínu ani citadela,

tají před tebou bodnou ránu na noze.

Stydí se za slova, co nedospěla.

Znovu tě chtějí svést,

sáhnout ti na rty u prašných cest,

kde ses jen na chvíli zastavila.

Cítí v tom znamení, nejkrásnější lest;

věří na vůni, na srdce i na šelest.

Několik svých dní v mé si proměnila.

O zázracích

Zažil jsem několik zázraků;

mnohem víc jsem viděl bezbožníků,

jak se dřou, utrhují si od huby

a táhnou na laně okolo lavičky z onkologie

toho nejvyššího boha.

Ale ten se jim vysmeknul

a vysmál se

a řekl

Občas tu dělám vrátného.

Stáli tam prokřehlí bolestí,

a pak se mě ptali,

kam by měli jít.

Všechno je dovoleno mimo mlčení.