MILAN BLAHYNKA
Po jedné literární besedě, když skončil covid, nabídl nám nepochybně hodný, skromný, zkrátka milý člověk, že nás sveze, abychom nemuseli čekat hodinu na poslední autobus toho dne. Je obětavý, slyšeli jsme o něm z různých úst, totiž zdrojů: z vlastních svých úspor a ze skrovných darů svého okolí buduje důstojný útulek pro staré osamělé autobusáky, když jak známo se na přijetí do domovů důchodců čeká celá léta. Ptali jsme se ho cestou, neurazí-li se, když mu na ten jeho charitativní podnik dáme, co bychom dali za autobus, a hodný člověk poděkoval se slovy, že každá korunka je dobrá, ale že on už spoléhá jen na Nobelovu cenu. Náhodou jsem měl v rukou obě knížtičky veršů, které mu vydal jeho kamarád. Knížtičky snaživého školáckého veršování. Zasmáli jsme se a hodného člověka pochválili, že při všech starostech dokáže ještě žertovat. Přibrzdil, aby se na nás nechápavě podíval. Myslím to docela vážně, vím, že nakladatelé dnes často ani za slušně prodejné romány často vůbec neplatí, natož za poezii, a víte, co stojí dnes materiál, dokončení stavby a pak provoz? Jemu už může pomoci opravdu jenom Nobelovka.
Neměli jsme to srdce se ho, evidentně hodného člověka optat, pomyslel-li na to, kolik je států a národů, a kolik je rok co rok těch nejvyšších cen, jedna z nichž by hodnému člověku opravdu bodla. (Každý národ chce mít svého nobelistu a snad každý stát si počítá, kolik nobelistů má.) Neoptá se ho ani jeho nejbližší přítel a patron, a to hned za dvou důvodů. Hodný člověk brzy na to umřel, udřen vysilující dřinou na svém bohumilém projektu a starostmi o jeho osud. A důvod patrně podstatnější: patron, ač sám náramný čtenář a ctitel literatury, nemá dar rozpoznávat její úroveň – a už vůbec ne u svých bližních.
Obecně se má za to, že nejtěžší na řemesle kritika je rozpoznat hodnotu díla a možnosti jeho autora. To vskutku vyžaduje nejen mnohostranné vzdělání a také pronikavou intuici (obojí obvykle postrádají samozvaní recenzenti, vždycky vlídní a shovívaví na přátele a mocné, o to přísnější na bezmocné). Ale možná ještě obtížnější je zapůsobit na autora, přesvědčit o úrovni jeho práce a o jeho možnostech. Ewa Farna ve víc než kongeniálním překladu zpívá o tom, jak máma jí říkala krásná jsi celičká a jak, i když doma ji chválí, na Miss ji nevzali. Snad každého adepta poezie doma chválí, a chválí ho jeho dobří přátelé, a nejen proto, aby mu udělali radost, ale v důsledku toho, že interpolují: je to hodný člověk a na rozdíl od nás ještě píše, sečteno a děleno: a co napíše, jistě nemůže být bez hodnoty.
Navíc každý voják, a co voják, vojenské ucho, nosí v tornistře maršálskou hůl – a žádný hodný člověk, který píše, a ne zrovna špatně, má se za hodna nóbl pocty nobelské. V přesvědčení, že stačí jen chtít, dokonce se nebrání, když ho jeho známí v městyse, kde ho mají rádi, ctí ho, že je opravdu obětavý a nikoho nikdy nezarmoutí, totiž místní středisková knihovna navrhne na Nobelovu cenu. A hodný člověk to pak uvede ve svém CV…
Ve světě, kde vše a každý je na prodej, jen když je suma dost ohromující, dověděl jsem se, že někteří i úcty a obdivu hodní autoři bez konexí v periodikách dosud publikujících recenze, jsou hodní lidé: nabízejí kritikům, kteří tam mají publikační možnosti, že jim recenzi sami zaplatí. Dobře vědí, že honoráře za recenze, jsou-li vůbec jaké, jsou mizerné; a také nemohou nevědět, že si tím kritika zavazují: dostal zaplaceno, nemůže tedy o nich referovat jinak než vstřícně, s porozuměním. Nejde jim o poznání, ale o uznání.
Kdo se ještě diví, že většina knižní produkce u nás je, jaká je?