VICTOR GROSSMAN

Pro mě byli Bertolt Brecht a Thomas Mann dva největší němečtí autoři 20. století a Brecht, vyznavač socialismu – a bojovník za něj – je mému srdci nesporně bližší než Mann.

Na svých třech různých amerických středních školách nebo prvních třech letech na Harvardu jsem jméno Bertolt Brecht nikdy ani neslyšel. Vysoce gramotný soudruh v naší komunistické skupině na Harvardu mi o tomto „předním německém autorovi“ poprvé řekl v roce 1948, ale k četbě jeho spisů jsem se dostal až po přistání v Německé demokratické republice (v roce 1952).

Ale poté, co jsem se stal studentem zde, na univerzitě Karla Marxe v Lipsku, jsem o Brechtovi slyšel hodně! Byl v té době velkým oblíbencem mnoha nebo většiny mladých intelektuálů, dokonce až do té míry, že kopírovali jeho krátké dopředu učesané vlasy, zapnutou košili bez kravaty nebo dokonce lásku k doutníkům. Ti, kdo ho obdivovali a někdy kopírovali, byli většinou kritičtí intelektuálové – ne ti pro-adenauersko-západoněmečtí týpci, kteří ho sotva četli (nebo snad vůbec četli nějaké knihy) – ale ti, kteří byli více méně kritičtí k vedení NDR, ale ne k NDR obecně. Brecht byl totiž rozhodně proti západnímu kapitalismu a antisovětismu vedenému Spojenými státy!

Brecht se v exilu nikdy blaženě nezapojil do jihokalifornské scény tak hladce jako Lion Feuchtwanger, Thomas Mann nebo jeho častý skladatel a blízký přítel Hanns Eisler. Jako mnoho jiných byl přesunut nebo donucen vrátit se do Evropy, když se ho hysterická antikomunistická McCarthyho éra a její výbor pro neamerickou činnost snažily zastrašit. Nenašel žádné vítání – ani divadelní příležitosti – v Curychu (kde byly jeho hry známé) nebo ve Vídni, domovině své herecké manželky Helene Weigelové – a nejméně ze všeho v západním Německu, prolezlém na kulturním (a téměř každém jiném) poli bývalými nacisty. Spisovatel-básník Johannes R. Becher, který se vrátil z exilu v Moskvě a vedl nový Kulturbund (Kulturní sdružení) a později první ministr kultury NDR, ho však dokázal přilákat do východního Berlína, stejně jako další prominentní exulanty jako Annu Seghersovou, Arnolda Zweiga, Johna Heartfielda a Heinricha Manna (který zemřel dříve, než mohl opustit Kalifornii). V roce 1949 byl Brecht schopen založit ve východním Berlíně Berliner Ensemble (Berlínský soubor), brzy magnet pro báječné herce, produkovat své hry a po jistém energickém manévrování získat v roce 1954 své vlastní báječné divadlo, scénu svého velkého triumfu s Třígrošovou operou v roce 1928, a nyní, jako všechna divadla v NDR, finančně dobře podporované městskou správou.

V roce 1956 můj spolužák a nadšený obdivovatel Brechta, který pracoval jako letní dobrovolník u jeho divadla, zorganizoval speciální studentskou exkurzi do Berlína, aby se podíval na Brechtovu hru a pak se setkal s mistrem. Ale bohužel byl projekt náhle zrušen; věřili jsme, že kvůli občas napjatému oficiálnímu vztahu s Brechtem, který byl v oficiálním tisku chválen jen zřídka, pokud vůbec, i když také ne příliš ostře kritizován, snad kvůli jeho rostoucímu věhlasu ve světových literárních a divadelních kruzích, včetně Three Penny Opera (Třígrošové opery) uvedené v New Yorku v roce 1954 s velkým úspěchem (zejména píseň Mack the Knife – Mackie Messer). Velký vyprodaný triumf Berliner Ensemble v Londýně bohužel přišel až po Brechtově předčasné smrti v roce 1956 ve věku 58 let.

Ale inscenace, přesně tak, jak je inscenoval, pokaždé nadchly mnoho, mnoho divadelníků ve východním Berlíně, a dokud to bylo možné, také návštěvníky západního Berlína. Měl jsem to štěstí, že jsem většinu z nich viděl: starou oblíbenou Třígrošovou operu, Helene Weigelovou v hlavních rolích v Matce Kuráži a Matce (podle knihy Maxima Gorkého), velkého zpěváka-herce Ernsta Busche – velkolepě – v jeho hlavních rolích v Galilei a Kavkazském křídovém kruhu, Švejkovi za druhé světové války s jemnou zpěvačkou a herečkou Giselou Mayovou, Arturovi Uiovi na vzestupu fašismu, karikovaném v gangsterském prostředí Chicaga – to vše zaměřené jak na smích, tak na přemýšlení – proti fašismu, válce, vykořisťování. Vždy vyprodáno, dokonce i zadní sedadlo na horním balkoně stálo za to! Tato představení byla vrcholem mého i východoberlínského bohatého kulturního života – vzpomínek, kterých si dodnes vážím!

Brecht, ač vděčný za to, že se svým vystudovaným souborem konečně získal skvělé divadlo pro své hry, byl všechno možné, jen ne přitakávač. Nikdy nebyl členem vládnoucí Strany socialistické jednoty, ale jako vážený člen Akademie umění NDR byl hlasitý, často kritizoval úzkoprsý dogmatismus (nebo prostou hloupost), především v oblasti kultury. Je zřejmé, že taková kritika nebyla vždy vítána – zejména těmi, kterých se týkala; proto se na něj někteří přední oficiální činitelé dívali s jistou mírou podezření – což pravděpodobně vysvětlovalo, proč byla ta berlínská studentská exkurze zrušena.

Antikomunistické sdělovací prostředky opakovaně citují jeho velmi chytrá slova, napsaná po hloupém prohlášení druhořadého spisovatele krátce po hněvivém povstání v NDR v roce 1953.

„Po povstání 17. června tajemník Svazu spisovatelů nechal roznést letáky ve Stalinově aleji s prohlášením, že lid ztratil důvěru vlády a mohl ji získat zpět jen zdvojnásobeným úsilím. Nebylo by pro vládu v takovém případě jednodušší rozpustit lid a zvolit jiný?“

Ti, kdo si dnes ve svých pokusech o zneužití Brechta – jako další cihly v jejich očerňování NDR a socialismu obecně – vzpomínají jen na tento citát, si nevzpomínají na bojkot jeho her v západním Německu a Rakousku a na (marné) pokusy zabránit zájezdům Berliner Ensemble do Londýna a Paříže. Pohodlně zapomínají, kdo Brechtovi pomáhal a kdo se mu snažil ublížit – a proč!

Stěží si vzpomínají, že bez ohledu na svou někdy ostrou, ale vždy konstruktivní kritiku podporoval Brecht z celého srdce pokus NDR vybudovat v Německu socialistický stát. Během téhož povstání v roce 1953 nabídl své služby – mluvit v rozhlase a říkat lidem, že jejich rozhořčení jsou často pochopitelná, často oprávněná a jejich účast na jejich nápravě nezbytná, ale varovat je, aby nepadli do pasti podpory „druhé strany“, strany „západního“, a zejména západoněmeckého, kapitalismu a imperialismu. Byl to vskutku oddaný komunista.

Citáty, lépe známé pamětníkům ve východním Německu, jsou dnes stejně relevantní, jako byly vždy. (Prosím, omluvte mé neohrabané nebo kusé překlady. Stejně tak omluvte prosím mé překlady citátů, vycházející z Grossmanovy americké angličtiny; pozn. VS)

Boháč a chudák, tam stáli,

Soudili jeden druhého, jak nejlíp dokázali.

Chudák potichu povídá:

Ty bohatý bys nebyl, kdybych tu chudý nebyl já.

+++

Jsou muži, kteří bojují celý den, a jsou dobří. Jsou muži, kteří bojují celý rok, a jsou lepší. Jsou muži, kteří bojují mnoho let, a jsou ještě lepší. Ale jsou tací, kteří bojují celý život: To jsou ti nepostradatelní.

+++

Ze Zadržitelného vzestupu Artura Uie, podobenství o Hitlerově vzestupu a porážce, v závěrečných řádcích adresovaných posluchačům:

Národy ho zlomily, přesto

Ať nikdo z nás nezvítězí příliš brzy,

Lůno je plodné ještě, z něhož onen se vyplazil!

+++

Velké Kartágo vedlo tři války. Po té první bylo ještě mocné, po té druhé obyvatelné. Po té třetí válce je nikdo nenašel.

Bertolt Brecht se narodil před 125 lety, 10. února 1898.

Přeložil VLADIMÍR SEDLÁČEK