MILAN BLAHYNKA
Šéfredaktor čtvrtletníku Výboru národní kultury Lípa Jan V. Poláček se dožívá 3. března údajně 65 let. Nějak tomu nemohu uvěřit, to číslo mě (a asi i mnohé čtenáře Lípy) překvapuje. Že by muž, který, neplacený vedoucí a jediný redaktor a korektor, dokázal sám s pomocí některých z 11 členů reakční rady a pár překladatelů, jako je zejména Lubomír Man, proměnit spolkový věstník v živý kulturně-politický opoziční časopis (v loňském roce každé číslo 128 stran hustě potištěných, místy dvousloupečně; tedy za rok stran 512), že by se ten muž dožíval věku, kdy se už jeho vrstevníci chystají do penze?
Snad se na té mé nechuti uvěřit počtu 65 let podílí, že jsem ho poznal v kurzu tvůrčího psaní, kde mezi frekventanty nejrůznějšího věku věru nepůsobil jako spíše starší kolega. Zato vynikal jak životní zkušeností, tak texty, které během několika málo let psal, a neměl málo slibnou konkurenci. Pak jsem ho nějaký čas neviděl, jenom s potěšením četl, čím kdy přispěl do Obrysu-Kmene. Jeho jmenování šéfredaktorem Lípy jsem uvítal, a pak obdivoval, jak se mu daří šťastně prezentovat verše, stati a glosy, které „nezemřely se dnem“ uveřejnění v deníku nebo týdeníku, ale zasluhují si pozornosti a přemýšlení.
Lhal bych, kdybych si přičítal nějakou zásluhu na úrovni Poláčkovy práce z let, kdy se mohlo zdát, že jsme byli v pozici vančurovského „učitele a žáka“. Už tehdy mi neušlo, že JVP je pěkně až svéhlavý. K žádnému střetu mezi námi tehdy nedošlo, to až (a to jen celkem skrytému) v čase jeho vedení Lípy. Stalo se, že jsem jednou recenzí dost ostře – není to můj způsob, vždy se snažím co možná porozumět i tomu, co se mi nepozdává – setřel v LUKu 2020 verše bědně pseudopoetické, které chrlil jinak zřejmě hodný člověk, jemuž se žel nedostalo v jeho okolí přísného znalého kritika, a naopak se vyžíval v poetickém pentlení z básnického vetešnictví. JVP tu mou stať Z vůle k poezii (vyšla 15/4 2020) přetiskl v Lípě 2020/2, ale roztrpčený „básník“ s pocitem křivdy dosáhl vzápětí na to přijetí do Obce spisovatelů ČR – a s dopisem z komise pro přijímání členů se obrátil na Lípu; JVP ten dopis, tvrdící, že žadatel o členství má „nakročeno na dobrou lyriku“, neboť „jeho tvorba za poslední dobu (viz nové knihy) zaznamenala znatelný pokrok,“ otiskl na s. 108 téhož čísla Lípy. To se mne nemile dotklo, protože to de facto zpochybnilo nepříznivý článek, který jsem napsal; proti mému mínění (právě o „nových knihách“ uchazeče o členství) byl postaven soud celé jistě kvalifikované přijímací komise. Řekl jsem si, že přijímací komise se rozhodla pro přijetí („s určitými výhradami“) v mylné naději na „další předpokládané vylepšení“ spisby snaživé bytosti, hodného člověka, a JVP prostě nechal na čtenářích Lípy, aby se rozhodli, komu dají za pravdu.
Jak praví moudrý rabín z tisíců anekdot: všechno je úplně jinak. Sama komise si byla vědoma, že navrhuje přijetí (přes „určité výhrady“) vlastně na úvěr. A JVP si jistě přečetl inkriminované veršíky nového člena spisovatelské organizace a nenašel v nich nepominutelné hodnoty; jinak by jistě některé v Lípě přetiskl, ale to se ani v žádném dalším čísle nestalo. Ale jistěže spíše na základě vlastní četby než dle rozhodnutí benevolentní komise zahlédl ve veršících ani trochu slibných přece jen cosi napovídající naději, že jejich autor může ještě psát jinak, přijít se skutečně dobrými básněmi. A stalo se neuvěřitelné skutkem. Nyní už člen OS ČR se básnicky našel v tom, v čem je doma, totiž ve světě, v čem celý život žil a pracoval, totiž na železnici. Bohatství celoživotních zážitků mu vytěsnilo v nejlepších číslech vyčichlé poetické obrazy a obraty.
Škoda, že mi autor neposlal sbírku (vydanou jen jako elektronická kniha) na recenzi (třeba do Lípy), a že ji nemá ani vědecká knihovna, takže usuzuju jenom z pár čísel na ukázku, dostupných v reklamní nabídce sbírky. Ne že by to byly všecky básně z ukázky bez kazu. Tak Cestu domů kazí rádoby poeticko-filozofický veršík „cestující tvoří přítomnost“, ale čísla jako Jídelní vůz, Nálada nebo Pět piv by mu mohl závidět leckterý sběratel cen i v celostátních soutěžích. A nedosti na tom. Jen co v té sbírce svedl vytrvalec setřást ze svých veršů omšelé kvazipoetické flitry, dokáže nyní napsat i takový protestsong, jakým je jeho Jen se smějte v LUKu 46/2022.
Rád doznávám, že Jan V. Poláček viděl dál než já, když věnoval v Lípě pár řádků dopisu, který nadiktovala víra přátel věčného adepta poezie v možnosti jeho velké „vůle k poezii“. Nesejde příliš na tom, nazve-li se to třeba instinktem, anebo životní zkušeností, jaká je snad za vším, co JVP píše. Kde se ta zkušenost vzala a brala, to je mi zatím tajemství. Jsou šéfredaktoři, jejichž list je vlastně jejich deníkem a ostatní autoři představují víceméně pozadí. JVP je přímo opačný typ: v Lípě dává slovo jiným, a když píše, tak o jiných. O jeho životě a práci, kterou se živil předtím, než se dal na publicistiku a redigování, než vyspěl v příkladnou novinářskou osobnost, nevím vlastně nic. (I proto jsem se rozepsal ne o něm, ale o jedné jeho nevšedně prozíravé opatrnosti v pohledu na zdánlivě neslibného autora.) Tím palčivěji myslím na to, že by měl psát – třeba na pokračování v Lípě – své paměti. Kéž bude mít na to čas a pevné zdraví!