KAREL SÝS

S historiky i „historiky“ se roztrhl pytel. Bohužel jejich značná část by si zasloužila spíše název hysterikové. Historie nehistorie, tady stojím já a jsem bezpečně zaštítěn panujícím výkladem dějin, jež se přece odehrály tak, jak se z kazatelny káže a nikdy jinak.

Do tohoto marasmu hází vidle Tomáš Syrovátka knihou JAK JSEM HLEDAL A BRÁNIL HISTORII (nakladatelství OREGO productions, Praha 2022).

Zvolil postup jedině správný: Nejprve hledat a pak bránit. Nikoli naopak, jak se dnes děje: Nejprve hlásat jedině správný oficiální výklad a pak hledat argumenty, jež ho potvrzují a vyřadit, ty, jež mu tak či onak odporují. Nebo – nedej bože – vysvětlují dějiny zcela jinak, jako kdyby dnem 17. listopadu 1989 nezačala tisíciletá epocha pravd pravdoucích!

Rozpětí Syrovátkovy knihy je vskutku ambiciózní – Marie Terezie, husité, střed Království českého, Muchova Slovanská epopej, menhiry, busta Petra Bezruče zmizelá z Bezručových sadů beztak přejmenovaných…

Řekli byste všehochuť anebo od každého něco. Ale jen na první pohled. Jednotící stanovisko autorovo je jasné – napravit, co se ještě napravit dá, aby nové generace nebyly hnány do nevědění toho, z čeho se zrodili jejich předci a nakonec i oni sami.

Zejména Habsburkové včele s Marií Terezií dostávají co proto, ale jen co si zaslouží. A ovšem co si zaslouží národ, který – pokolikáté už – dovolí nahradit pomník osvoboditele Prahy neforemnou uzurpátorkou své vlastní svobody.

Národ má být vyřazen a nahrazen beztvarým stádem, čumícím na televizní seriály o vaření, podle jednoho mustru střižené střílečky a finančně dotované kvízy, na jejichž otázky ani zajisté pečlivě vybraní „účinkující“ většinou nejsou schopni odpovědět.

Cituje Havlíčka:

„Svoboda bez národnosti je pro nás ocukrovaný jed. Sebevražda krásně obarvená.“

Jenže místo stálých barev je naše přítomnost, neřku-li budoucnost, malovaná vodovkami.

V knize uvedený Zdeněk Mahler ještě ne tak dávno věřil:

„Nikdy jsem nepochyboval o hodnotě češství. Dnes stojíme před tím, co lze nazvat hodinou pravdy, a věřím, že dokážeme být na úrovni historického úkolu. To je mé přesvědčení.“

Nuže, hodiny pravdy se proměnily v digitální budík, který ne a ne zazvonit.

Ještě Masaryk nabádal: „Mějte úctu k duši dítěte!“ Dnes rozhoduje tělo – již v raném dětství si můžeš, ba musíš vybrat: chceš mít pytlík, dírku nebo obojí? A v záloze číhají další, ještě perspektivnější anomálie.

Zápas o češtinu začal jmény: po cizím vzoru se křehotinka zove Novák, zatímco chlápek jako hora, byť třeba jiné orientace, si vybral jméno Lucinka.

„Slovanské jazyky mají tu přednost, že v nich žena mluví jinak než muž. Žena mluví jinak nejenom v minulém čase, například ,byla jsem, jsem, budu – ráda‘. I muž v řeči zachová ženský rod: ,buď zdráva.‘ Slovanské jazyky mají v sobě víc sexu než ostatní neslovanské evropské jazyky.

(Však už je současná generace prakticky odsexualizována! Pohlavní styk s počítačem je spojen s nevypočitatelnými erotickými zážitky!, pozn. ks)

Evropská kultura vychází z kultury starého Řecka, a i v Řecku má žena jinou koncovku jména než muž. Muž je například příjmením Damianidis, žena je příjmením Damianidu; pochybuji, že by to chtěli Řekové měnit.“

A odvolá se k instanci z nevyšších, na Karla Čapka:

„Česká řeči, jazyku z nejbohatších všemi významy a odstíny, řeči nejdokonalejší, nejcitlivější ze všech řečí, které znám nebo jen slyšel jsem mluvit. Tisíciletá minulost protéká každým českým slovem. Děláme něco velkolepě historického, když mluvíme česky.“

Chtělo by se citovat ještě hojněji, tak třeba Pavla Eisnera:

„Seďte si pohromadě s Rockefellerem, budete snad hodně maličcí, ale něco vám bude našeptávat, že jste o tolik větší boháč než on. O kolik? O češtinu.“

Chtěl nebo spíš nechtěl bych vidět dnešní české „anglisty“, kterak pátrají na internetu, kdo je to Rockefeller a vzápětí se hlásí o kousek jeho bohatství spadlý na zem!

Němci měli z češtiny takový strach, že zakázali slovo „strojvůdce“; bylo nahrazeno strojvedoucím. Strojvedoucí se ujal a Vůdce stejně prohrál na celé čáře.

Za nejcennější a také nejzajímavější část knihy považuji kapitolu Změny v češtině. Přetiskneme ji v některém z čísel LUKu.

Málokdo ví, že čeští chemikové dokázali vymyslet dokonalé koncovky oxidů – kysličníků. Ač mám již dávno po maturitě, ještě dnes je dovedu vyjmenovat: -ný, -natý, -itý, -ičitý, -ečný, -ičný, -ový, -istý, -ičelý… Zní to jako Nezvalova báseň!

Leccos nápravci češtiny přehnali. Tak Jakub Hron Metánovský, jeden z největších českých pábitelů, hodlal vyměnit slovo joule, jednotku energie a tepla, za „teplák“. Joule zůstal, odolal, ale Češi začali doma, ba někteří i venku, nosit tepláky!

Poprvé jsem si přečetl, že plynový ohřívač vody – karma – se jmenuje po svém vynálezci Karlu Macháčkovi. Takže žádná indická stopa, i když špatně fungující karma ovlivnila nejeden lidský osud.

O Čapkových robotech ví každý, ale že slovo pistole zavedli do výzbroje husité, uvědomuje asi málokdo.

Pomník, co nezarůstá travou, postavil češtině otec české paleontologie Francouz Joachim Barrande, když obmyslil mnohé trilobity přepěknými českými jmény: tetinka, panenka, maminka, bábinka, královna, ale také chlupáček skryjský. A světe div se, názvy se ujaly a dodnes zdobí sbírky zkamenělin po celém světě.

Leč dosti slov již bylo řečeno, teď lidé nespěte, čtěte!