DAVID MURPHY

1. leden 2023 je dnem 100. výročí narození Ousmana Sembéna, senegalského romanopisce a filmového tvůrce označovaného za „otce africké kinomatografie“. Během pěti desetiletí, v průběhu tří odlišných období, Sembéne vydal 10 knih a režíroval 12 filmů. Je oslavován pro své krásně zpracované politické práce, jež se stylově pohybují od psychologického realismu La Noire de… Černoška z…) v roce 1966 až po kousavou satiru Xala (Prokletí) v roce 1974.

Od jeho smrti v roce 2007 bylo Sembéneovo postavení průkopníka dále upevňováno. Ale naprostá rozmanitost a bohatost jeho díla, jeho schopnost přetvořit se v umělce, byla často přehlížena. U příležitosti jeho stého výročí stojí za to podívat se na to, co z něj udělalo tak pozoruhodnou tvůrčí přítomnost.

Romanopisec: 1956-1960

Na rozdíl od mnoha svých literárních vrstevníků Sembéne nepřišel k psaní prostřednictvím koloniálního vzdělávacího systému. Ve skutečnosti předčasně opustil školu a byl z velké části samouk. Narodil se v menšinové komunitě Lebou v jihosenegalském kraji Casamance. Jeho otec byl rybář. Později se přestěhoval do koloniálního hlavního města Dakaru.

Po službě ve francouzské armádě za druhé světové války se v roce 1946 přestěhoval do Francie. V 50. letech zaměstnán jako přístavní dělník v Marseilles, lásku k literatuře si vypěstoval prostřednictvím knihovny odborového svazu sdruženého v komunistické straně, Confédération Générale du Travail. Jeho první román Le Docker Noir (Černý dokař, 1956) sebevědomě zkoumá potíže, jimž čelí černošský spisovatel dělnické třídy, který se chce stát vydávaným autorem.

Sembéneův nejoslavovanější román, Les Bouts de bois de Dieu (1960; česky Boží dřívka, vyd. Práce 1983), je fiktivním popisem železniční stávky v koloniální francouzské západní Africe v letech 1947-1948. Rozsáhlý epos, odehrávající se na třech různých místech s množstvím postav, ilustruje Sembénovu marxistickou, panafrikanistickou vizi antikolonialismu. Věřil, že svržení koloniálních mocností lze nejlépe dosáhnout prostřednictvím spojenectví mezi dělníky napříč národnostními a etnickými propastmi.

Boží dřívka jsou často popisována jako klasický Sembéneův text, politicky angažovaný a stylově realistický. Ukázalo se však, že je to známka špičkové úrovně jeho zkoumání literárního realismu.

V roce 1960 se po více než deseti letech v Evropě vrátil do Afriky, aby procestoval kontinent, který se vymaňuje z koloniální nadvlády. Proslul výrokem, že když seděl na břehu řeky Kongo a pozoroval hemžící se masy, z nichž většina neuměla číst ani psát, zažil zjevení. Pokud byly jeho romány pro mnoho Afričanů nepřístupné, odpovědí byla kinematografie. Pustil se do toho, aby se stal filmařem.

Romanopisec a filmový tvůrce: 1962-1976

Po studiu kinematografie v Moskvě režíroval Sembéne v roce 1962 svůj první krátký film Borom Sarret (Vozík). Den v životě obyčejného vozataje, film přináší štiplavou kritiku neúspěchů nezávislosti v Senegalu, obsazených jako přesun moci z jedné vládnoucí elity na druhou. Senegal, jako většina frankofonních afrických zemí, získal nezávislost v roce 1960. Následující dvě desetiletí mu vládla Socialistická strana, vedená básníkem Léopoldem Sédarem Senghorem, který se snažil udržovat úzké politické a kulturní vazby s Francií.

V letech 1962 až 1976 Sembéne vydal čtyři knihy a režíroval osm filmů, děl neuvěřitelné estetické rozmanitosti. To se skutečně může řadit k jednomu nejbohatšímu období umělecké produktivity jakéhokoli afrického spisovatele nebo režiséra v postkoloniální éře. Sembéne načrtl sérii průkopnických prvenství černošského afrického režiséra: první film natočený v Africe (Borom Sarret), první celovečerní film (La Noire de…, [Černoška z…)]), první film v africkém jazyce (Mandabi [Řád peněz]).

Začal získávat mezinárodní věhlas, ale nebylo mnoho příležitostí vidět jeho dílo doma. Mandabi například získal cenu na filmovém festivalu v Benátkách, ale nebyl uveden v Senegalu, kde byl kritizován vládou za prezentaci negativní vize země.

V letech 1971 až 1976 natočil Sembéne svou nejambicióznější trilogii filmů: Emitai, Xala a Ceddo. Poháněly je silné dějové linky. Nejdůležitější však pro Sembénea byla schopnost filmu zhustit sociální, politickou a historickou realitu do řady palčivých obrazů. Ty často stíraly hranice prostoru a času.

V Ceddu stlačil několik staletí historie do života jedné senegalské vesnice, jež vedla k boji o moc mezi animismem, křesťanstvím a islámem. Ten svou dominanci prosazuje hlavní pistole, což je kontroverzní postoj v zemi, která byla v té době z více než 90 % muslimská. Cedda zakázal Sembéneův úhlavní nepřítel Senghor. Další film natočil až za více než deset let.

Roky divočiny k pozdějšímu rozkvětu: 1976-2004

Po deseti letech strávených převážně v tvůrčí divočině zažil Sembéne od konce 80. let pozdní rozkvět. Díky tomu oslovil novou generaci diváků. Jeho pozdější díla byla esteticky méně ambiciózní, ale neméně působivá.

Jeho mistrovské dílo Moolaadé (2004) bylo sžíravé odsouzení obřízky ženských pohlavních orgánů na venkově v západní Africe. Ve filmu se síly změny staví proti konzervativní, patriarchální autoritě. Záběry (tranzistorových) rádií žen, které muži pálí před vesnickou mešitou, jsou strohým vizuálním znázorněním tohoto konfliktu. Stejně jako v jeho dřívějších filmech jsou důležité základní mocenské vztahy, nikoli úzce sledovaný realismus, který zobrazuje svět takový, jaký je, ale neumí si představit, jak ho změnit.

Sembéne dnes

Po Sembéneově smrti jsme se o jeho životě a kariéře dozvěděli více díky usilovné práci jeho životopiskyně Samby Gadjigo, která se podílela i na vzniku dokumentu Sembéne! (2015). Někdy bylo to, co se senegalská spisovatelka a akademička dozvěděla, negativní – v neposlední řadě Sembéneovo „ukradení“ nápadu na film Camp de Thiaroye (1988) dvěma mladým senegalským tvůrcům. To je však nezbytná součást překonávání přehnaně uctivých výpovědí, které se někdy vydávají za diskusi o Sembéneově kariéře.

Nedávné otevření Sembéneova archivu na univerzitě v Indianě nabízí vědcům další příležitost prohloubit chápání jeho života a díla.

Ti, kteří Sembénea neznají, by si měli vzít výtisk Božích dřívek nebo si najít nedávná DVD vydání klasických filmů, jako je Černá dívka nebo Xala (jejíž úvodní sekvence patří podle mého názoru k nejlepším pěti minutám v celé africké kinematografii).

Osobně mám nejraději jeho tragikomedii Mandabi, nedávno znovu vydanou v nově zrestaurovaném vydání. Pod rouškou jednoduchého příběhu o chudákovi, který se snaží zpeněžit peněžní poukázku, Sembéne spřádá brilantní kritiku kapitalismu a moci peněz k podkopání společenských a rodinných vazeb.

V Paříži si francouzská Cinémathéque Française připomíná sté výročí Sembéneova narození retrospektivou jeho filmů.

Na Sembéneových filmech dnes stále záleží nejen kvůli trvalému významu mnoha společenských a politických otázek, jimiž se zabývaly, ale také proto, že dokázal vytvořit filmový jazyk, jenž mocně promlouval k divákům po celém světě.

Vytvořil si kariéru, která trvala pět desetiletí, když se mnozí z jeho současníků snažili natočit víc než hrstku filmů. Tato tvořivost a dlouhověkost pomohla utvářet africkou kinematografii složitými způsoby: současní režiséři mohou jít v Sembéneových stopách nebo se rozhodnout odmítnout jeho politicky angažovaný styl – ale jeho odkaz nelze ignorovat.

Přeložil VLADIMÍR SEDLÁČEK