ALBÍNA MĚCHUROVÁ

„Spoléhám na tebe“, řekl šéf nahlas.

Znělo to trochu teatrálně, protože se mu malinko chvěl hlas a mnul si nervózně dlaně. Nikdo se na něj nedíval, všech šest zaměstnanců malé agenturní firmy soustředěně hledělo na displeje počítačů.

Jenom Judita zvedla hlavu a kousla se do rtů. Ta věta se jí totiž týkala. Šéf jí tímto suchým sdělením přede všemi svěřoval odpovědnost za akci, kterou si vymyslel. Spočívala v organizaci jakési prezentace firmy před vzácnými hosty. Se vší parádou: uvítacím proslovem, obědem i večeří, prohlídkou města, výstavou firemních produktů a informacemi o dalších záměrech. Sám se chystal odjet do ciziny, ovšem sliboval si od akce, pokud by se podařila, firemní slávu i zisk. Především svůj.

Mladší kolegyně odmítly za tuhle rychloakci odpovídat. Předem se hroutily, všelijak vymlouvaly, a tak to nakonec zbylo na ní. Šedesátku má za sebou, potřebovala by si oddechnout. Vůbec se jí nechtělo uvázat si na krk takové břímě a nést za ně odpovědnost. Navíc nebyla jako ti mladí vybavena jazykově. Ani práci s počítačem neovládala jako oni. Poslední dobou padala únavou. A teď jí, nejstarší z týmu a nepříliš pevné v angličtině, navíc málo průbojné a dost stydlivé, hodil šéf na krk takovou šarádu…

Zítra to propukne, letělo jí hlavou. Musí přijít brzy ráno, aby se ujistila, že je všechno připraveno. Přece jen našla pár ochotných pomocnic a jednoho mladého asistenta, na kterého nebylo sice moc spolehnutí, ale zato měl nápady a nebál se. Nicméně hlavní tíha spočívala na ní.

Když odcházela z kanceláře, mrkla na sebe do zrcadla. Dívala se na ni uštvaná pobledlá tvář s rozježenými vlasy, hyzděná dvěma hlubokými vráskami na čele, kterým se říká mračivky. Pokusila se na sebe usmát. Nějak to nešlo. Raději tedy prošla očima časový harmonogram zítřejších událostí a s povzdechem zamkla agenturní dveře.

Dám se trochu do pořádku, rozhodla se ve výtahu. Aspoň si dojdu ke kadeřnici, koupím si vzorované punčocháče a možná, že by mě vzali ještě teď v podvečer na malou kosmetiku. Nebo ne, raději si doma lehnu, odpočinek je tou nejlepší kosmetickou kůrou a potom se budu s diktafonem v ruce učit nazpaměť uvítací projev.

Probudila se časně ráno a cítila se kupodivu svěží. Najednou se jí zdálo, že to všechno zvládne, zrcadlo už jí neukazovalo tak uštvanou. V klidu se nasnídala. Čerstvá káva v ní vyvolala optimismus, takže se jí i obligátní společenský kostýmek zdál docela šik. V optimistickém duševním vzedmutí začala dělat věc naprosto nesmyslnou. Objemný a těžký svazek klíčů od všech zámků v bytě i na pracovišti promyšleně rozdělila na svazek od bytu, od pracoviště a od prostor s oběma místy nesouvisejícími. Opatřila všechny tři koženými klíčenkami různých barev. Černou, bordó a tmavě zelenou. S jakousi něhou pro náhlé vnuknutí potřeby tohoto pečlivého uspořádání je pověsila na háčky u vchodových dveří, aby si v tento významný den vzala do kabelky jen klíče, které bude potřebovat.

Dlužno podotknout, že vchodový prostor řadového domku, cca jeden metr čtvereční, nechala Judita poté, co ovdověla, zabezpečit ještě ozdobnou mříží. Samozřejmě také uzamykatelnou. Mřížový vchod však zamykala málokdy. Jen když měla z něčeho strach. Ten večer před firemní exhibicí byla strachy téměř bez sebe.

Poslední pohled do zrcadla, čepici, baret nebo klobouk, tuhle šálu nebo jinou, honem zkontrolovat, jestli jsou vypnuty elektrické spotřebiče a plynové hořáky – minuty letí nadzvukovou rychlostí. Je nejvyšší čas vyrazit.

Mrkla na hodinky, ujistila se, jestli nezapomněla občanku, peníze, vizitky, kapesník a rtěnku. Pak za sebou rázně zabouchla. V tu chvíli pohlédla do své dlaně. Držela v ní jen svazek klíčů od pracovních místností agentury. Neměla čím odemknout mříž. Octla se v kleci.

Ráno se pomalu klubalo z podzimní mlhy, dýchalo chladem a vůní spadaného listí. Jako na potvoru nikdo nešel zapadlou uličkou, nevycházel z jiného domu ani nestartoval auto. Kolem dokola panovalo zlověstné ticho. Jediné, co tropilo hluk, bylo Juditino srdce. Zavřela na vteřinu oči a přála si, aby to byl zlý sen. Nebyl. Byla to neuvěřitelně zlá skutečnost. Octla se v pasti, v uzamčené kleci, z níž bez správného klíče nebylo úniku.

Ale mám mobil, chytla se spásné myšlenky. Jenže ho zapomněla večer nabít. Teď se jen tak chabě osvětlil a poté zhasl.

Zpanikařila. Jak dlouho tady vlastně může být bez pomoci? Půl hodiny, dvě? Jak to bude s reklamní akcí, jíž se má ujmout, když je bůhví na jak dlouho uvězněna?

A až konečně někdo vyjde ze sousedních domů, a jednou vyjít musí, co mu řekne? Že se vlastní svědomitou blbostí dostala do tohodle maléru? Kam má nejdřív volat? V zaměstnání ještě nikdo nebude, chtěla tam být první. Druhé klíče měl syn, ale ten je s rodinou v zahraničí. Zbývá nějaký zámečnický servis, ale do té doby, než přijedou… Instinktivně se chytla za břicho. Ke všemu ještě revoluce v útrobách… Úděsná představa, co se stane teď a tady a co bude následovat, když vzpouru metabolismu neustojí. Na chvíli zatlačila do pozadí myšlenku na kolaps firemního úspěchu a její vlastní profesionální znemožnění. Pokusila se zhluboka dýchat a neztrácet glanc. Sundala klobouk a zmáčknutý ho prostrčila mřížovím.

Sousedka vynášející smetí do kontejneru jí připadla jako bájná bohyně, která po úpěnlivých Juditiných prosbách přispěchala na pomoc. Přitom s ní nikdy – kromě pozdravu – kloudně nepromluvila.

„Prosím vás,“ zakňourala.

Žena s kbelíkem se smetím se ani neotočila.

„Prosím vás, pomozte mi,“ téměř vykřikla.

Sousedka se k ní konečně obrátila, ale dívala se naprosto nechápavě.

„Jsem tady zavřená, nemám klíče od mříže…“ zkřížila nohy.

„Tak jděte garáží,“ poradila ochotně.

„Nemůžu dovnitř, zabouchla jsem si,“ pronesla Judita prosebným tónem.

„Aha,“ řekla ta žena, „tak pojďte ven a můžete zůstat u mě.“

Teď to nevydržím, myslela si. Sedla si do podřepu.

„Áaaaaaaa“ zaúpěla.

„Zabouchla jsem si klíče od bytu i od mříže, prostě jsem si, – už téměř štkala – vzala jiný svazek… Můžete mi půjčit mobil?“

„Nemám mobil,“ odpověděla ta dobrá duše, „ale můžete si ode mě zavolat.“

Uvězněná téměř omdlela.

Nakonec sousedka přinesla k mřížím Zlaté stránky a pokusila se najít číslo zámečnického servisu. „Zavolám tam,“ řekla a zmizela ve svém domku.

Juditě se zdálo, že trvalo věčnost, než vyšla zase ven. Mezitím se znovu ozvaly vnitřnosti, a tak v usilovném sebezapření vydržet hodila svou profesní kariéru na pospas této ďábelské chvíli. Ukázalo se, že žena zazvonila u jiného domu a půjčila si od někoho mobil. Číslo servisu zachraňující podobné nešťastníky měla napsané tlustou fixou na staré účtence.

Mistr keyservisu, když si nechal vysvětlit do telefonu příčiny a následky maléru, které těžko chápal, pravil, že služba může přijet tak do hodiny, že výměna dvou zámků včetně dopravy bude stát cca pět tisíc korun, nebude-li ovšem třeba vylomit či jinak technicky znehodnotit mříž. To by bylo mnohem dražší.

V této chvíli bylo Juditě už všechno jedno. Toužila být venku z klece a byla ochotna obětovat jakýkoli obnos.

Dřív než stačila říci servisním andělům své ano, vjelo do poklidné uličky volvo jejího někdejšího stavitele, architekta Studničky.

Už dlouho v ní nebydlel, ponechal dům své ženě. Ale občas se tu zastavil. Rychle se zorientoval v situaci, řekl moment a zmizel v autě. Ze zavazadlového prostoru vyndal takový docela malý kufírek, vytáhl něco jako pinzetu a během dvou minut pokořil obě fabky.

Zalil ji pocit bezmezného štěstí. Dýchlo na ni teplo domova včetně útulnosti oné místnůstky, která ten pocit neskonalého štěstí ještě umocnila.

Bylo deset minut před zahájením uvítacího ceremoniálu, když konečně dorazila do agentury. Ujala se slova s jistotou, kterou u sebe nikdy zatím neobjevila. Náhle se jí nezdálo nic těžkého, ani cizí řeč. Úspěch byl nečekaný a obdiv k ní ji přiváděl do rozpaků

„Vy jste dneska super,“ podotkl mladý asistent, „to bych do vás byl nikdy neřek.“

Usmála se a myslela si: Kdybys věděl proč. Ještě před půl hodinou jsem byla v kleci jako uvězněné zvíře. Možná že mi osvobození z ní dalo konečně křídla…