JAN KUX

Je to již dobrých deset let, když jsme spolu seděli nad naplněnou skleničkou s provoněným obsahem, jímž byla nositelka řady medailí sladká Pálava, Řeči se vedly o všem možném i nemožném, až naráz jsme měli celovečerní téma. No přece Dobrý voják Švejk! Proslulá kniha obohatila světový román i knižní fond. Zpočátku jsem se chlubil, že se autor setkal i s Albertem Einsteinem v hostinci U kalicha v Praze, když sem občas přicházel z nedaleké německé univerzity sídlící pod svahem na Slupi. A my dva seděli u stolu vinárny ve Znovíně, poněkud stranou dálničních cest, ve Znojmě. Můj protějšek se tu a tam usmál, zdálo se mi, že úsměvy jsou lišácké. A já, stále vedl svou řeč, vytahuje další fakta. Vychlazená Pálava byla výborná, rozvazovala jazyk i mému spolu stolovníkovi.

„Tehdy, když děda psal první povídky, zažíval řadu epizod, které i provokoval, aby se něco dělo, a pak, to humorně, sepsal. Představ si, že před Velkou válkou, v Praze vycházelo 39 humoristických časopisů! Prostě nestačil psát. A tehdy se za honorář dalo našetřit i na domek.“

A nyní jsem si uvědomil, že sedím s Richardem Haškem, kterého mi kamarád Zdeněk hned na zahájení akce představil. Ale znáte to, při hromadném sletu ta jména nějak nevnímáte!.

Už jsem si začal dávat pozor, abych nebyl před ním třeba za nezdvořilého neznalce díla jeho předka. A když jsem se zadíval do tváře plukovníka v záloze, nebyla to podobnost čistě náhodná. Potkat ho jinde, jisto jistě bych se ohlédl, s tím, že kolem mne prošel sám světový autor Hašek či jeho protiválečný hrdina. Přece jen jsem zostražitěl a přehodil pomyslnou výhybku rozhovoru jinam. Prostě o pár tisíc kilometrů na východ. Prostě do míst, která jsem poctivě prošlapal a kudy chodil i jeho děd!

Tehdy před lety jsem totiž putoval po stopách a místech bojů československých legionářů v Rusku. Cesta, mnohde dobrodružná, mne přivedla až do Buzuluku. Snad toto sídlo oblastní správy někomu něco říká z historie 2. sv. války, když zde působil Ludvík Svoboda se svou jednotkou. Mne však zajímala historie Velké války. A světe div se, i tehdy zde byli naši vojáci, později nazvaní legionáři. No a při jednom rozhovoru na místním hřbitově jsem zachytil dotaz místního kronikáře: „Jedete do Bugulmy?“ Tu jsem neměl na programu, ale je to příležitost, jen 250 km severně Buzuluku a hlavně je tam muzeum Jaroslava Haška někdejšího legionáře.

Již nazítří ráno jsem zamířil autobusem směr město Bugulma, kterému v oné válce velel jako zástupce neschopného velitele spisovatel Jaroslav Hašek. A že to bylo velení až životu nebezpečné, potvrzují následující řádky mimořádného střetu s nadřízeným.

S Richardem jsme si přiťukli na zdraví Jaroslava a příběh se autenticky podle světového spisovatele odvíjel následovně.

Cesta za legendou

Jednotvárná rovina, tu a tam obohacena terénní vlnou a silnice natažená v krajině jako dlouhá nekonečná přímka. Autobus si brumlal jednotvárnou motorovou píseň, kterou chvílemi, tu a tam přerušila některá z místních rozhlasových stanic a náhle tu bylo autobusové nádraží v Bugulmě, a výstup do neznámého města. Pár úkonů v bance, která nedávno u nás musela ustoupit politickým plánům, poté jízdní řád MHD a rychle k Jaroslavu Haškovi. Ostatně, kde je muzeum v tomto statisícovém městě snad věděl skoro každý obyvatel.

Zástupkyně, nepřítomné ředitelky Maria Genadijevna Sabelevová mne přivítala s milým úsměvem. Divila se, jak rychle jsem muzeum a ještě místní dopravou našel. To ovšem podcenila naši ruštinu.

Malebný domek ve všech jeho prostorách dýchal Československem. Byl to zvláštní pocit, který nečekaně zavanul tak daleko od naší vlasti. A ještě k tomu díky našemu proslulému spisovateli, pro kterého neměli legionáři příliš dobrých slov. Poodhalit roušku těchto obecně nechvalných a známých tezí bylo naším úkolem.

Muzejní expozice zde byla již od roku 1925, avšak, nazvané po spisovateli, bylo slavnostně otevřeno 15. ledna 1966 za přítomnosti velvyslance ČSSR. Nepochybně je zajímavostí, že se v Bugulmě učí muzejní pedagogika tak, že muzeum slouží i tomuto účelu. Studenti se zde učí pomocí textů „vojáka Švejka“ a s využitím počítačů. Žáci mají lehčí a studenty složitější texty. Jsou zde i setkání s veterány války nebo i s „dětmi války“. „I to je součást historie kraje, přepisovat historii se totiž nevyplatí. Vymazat spisovatele nebo jeho dílo, to totiž nelze. Osudem J. Haška bylo sloužit v Rudé armádě a proto jsme rádi, že zde byl! Vážíme si toho, nezamlžujeme jeho minulost ani on se za ni nemusí dnes stydět, protože žil v době nepochopitelně strašné!“ s úctou k němu vyprávěla naše průvodkyně.

Muzeum má šest místností. Tak i já Moravan jsem si mohl sednout na židli v bývalé kanceláři vojenského velitelství, odtud tedy velel Jaroslav Hašek! Další sál se věnuje rodišti a mládí spisovatele, v dalším pak je již jeho anabáze ruská až po jeho návrat do Čech. Následující sál nás zavedl do Lipnice nad Sázavou, kde proslulý spisovatel skonal. Řadu dobových fotografií je u nás nepochybně neznámá. Pátý sál se odvážně zabývá vizí muzea až s fantaskní bravurností a nachází podobné osobnosti, které porovnává s naším spisovatelem. Je to nepochybně velmi zajímavé a novátorsky v našich poměrech nezvyklé. Poslední velký sál slouží k setkávání nejen různých umělců, ale je i místem pro návštěvy. „Častokrát zde bývaly celé zájezdy Vlaků družby od vás, nostalgicky dodala průvodkyně. Není bez zajímavosti, že ve své době bývalo ve sklepení domu i vězení, dnes je zde depozitář obsahující na 20 tisíc exponátů. Mezi nimi dominuje nejstarší vydání Švejka z roku 1930. Dnes je vystaveno asi 1500 exponátů.

M. G. Sebelevová se o našeho spisovatele intenzivně zajímá celý svůj život i proto od roku 2001 nastoupila pracovně právě sem.

„Jsem šťastná, když můžu vyprávět o muži, kterého zná celá planeta Země, ve zdejších fondech máme vydání Dobrého vojáka Švejka i například v čínštině, tatarštině, uzbečtině, vyšel i kazašsky, ale to by byl dlouhý výčet, protože vyšel již v 78 jazycích světa! Rovněž výčet zajímavých návštěvníků muzea by byl též dlouhý významní umělci, ale i politici například z Finska, Turecka, Němci, Francouzi, ale nejraději zde vítáme dobrosrdečné Čechy. Ročně navštíví muzeum přes 6 tisíc zájemců“, dodala Marie Sebelevová.

Je zajímavé, že muzeum nestagnuje na tom, co bylo, například v roce 2004 se v Moskvě sešly Intermuzea. Byla to porada vč. zahraničních hostů, která se zabývala modernějším pojetím muzejnické práce a muzeum J. Haška se svými plánovanými perspektivami uspělo. Bude Hašek v rekonstruované staré historické budově či v nově vystavěné? „Toť otázka, ale dotaci máme přislíbenu za právě námi přednesenou odvážně pojatou vizi muzea,“ pyšně dodala Marie Ganadijevna.

Další dlouhá řeč se točila pochopitelně i kolem současné politiky mezi našimi zeměmi, ale i o globální světové politice, ve které je historička nepochybně velmi zdatná. „Amerika neadekvátně reaguje na naši skutečnost, je příliš daleko za mořem, aby rozuměla našim potřebám i duši ruského člověka. Jedno světové centrum považuji za chybu, politika je součástí přírody a od ní nás konfrontačně stavějí proti světu, třeba nerostnými zásobami, to je jejich nepochopení. Protože my nediktujeme nikomu nic, i když jsme dostatečně silní.“

I z tohoto fragmentu je patrna nejen historicko-politická erudice historičky… a právě to nepojmenované u nás nyní moc chybí! Marie by nepochybně vyprávěla déle obzvláště, když zjistila, že zítra již nemohu přijít pro jiný program.

xxx

Tankista, velitel a vnuk Jaroslava Haška, nějak poposedával a cvrnkal prstem do skleničky, která byla zase prázdná. Ale jak vzápětí řekl, že tím to nebylo.

„No tak teď ti něco prozradím“ – lišák v podobě dědy, který nebral nic vážně, se tvářil asi podobně jako jeho předek, po nějaké extraparádě s rakouskou policií, když byl u výslechu za to, že zapálil (rozsvítil) uliční lucerny, z toho pak udělal logický nesmysl, když jím prošpikoval text povídky. To mi blesklo zpětně hlavou, když Richard, klidně a dokonce rozšafně podobně jak voják Švejk řekl: „Já tam v tom muzeu taky byl! No jen jsem chtěl vědět, co o tom víš ty, moudrá hlavo! A taky, líbila se ti Maruška? Na tu jsi nějak pozapomněl! To je encyklopedie! A, že řekla 78 jazyků? Jen si vezmi, kolik je v Rusku národností, kam se hrabou ti současní započítávající i třeba moravštinu, jen aby měli více jazyků! Víš smutné je, že v zahraniční má děda více expozicí než u nás, kde je doma, pro mnohé lidi či cizince je to těžko pochopitelné!“ dodal smutně s upřeným pohledem na dno skleničky s logem firmy.

Když jsem doléval poslední kapky chutné Pálavy, vzpomněl jsem si na, jak jinak, než na veselou epizodu, kterou Jaroslav Hašek rovněž perem zachytil. Při jedné z četných návštěv hostince se doslova porval s buršáky a v zápalu potyčky uštědřil políček i bratru zuřivého reportéra E. E. Kische, se kterým byli kamarádi. Světe div se, když to spisovatel zjistil na služebně policie, šel se napadenému omluvit! Přítel Čechů a levičáků v té době působil ve Vídni a prováděl obdobné kousky tam, jako zde Jaroslav Hašek. Čert ví, kdyby spisovatel věděl co z něho „vyroste“ jestli by to bylo v těch hospodách jinak. Ale asi nebylo.

xxx

Čas trhnul oponou a jak je tomu dnes? Je zcela nepochybné, že dílo Jaroslava Haška žije. Nesmrtelný román Osudy dobrého vojáka Švejka se stal biblí pacifistů celého světa. Uplynulo více než sto let, když dostával z časopisu Svět zvířat měsíční plat 120,-Kč, byt, stravu a dva tupláky piva. Když v hospodách psal drzé parodie na současnou politiku třeba Strany mírného pokroku v mezích zákona. Hašek vlastně učil lidi, kteří nemohou nic ovlivnit jak přežít vražedná rozhodnutí vrchnosti nebo je alespoň sabotovat! Hm, hm. Dnes má od roku 2011 v Bugulmě sochu hned na nádraží a je symbolem tohoto města i turistickou atrakcí nebo příkladem jak přežít? Jisté je, že s humorem jde všechno líp!

Dopili jsme poslední kapky zlatavého moku a slíbili si, že se jisto jistě zase setkáme. A tak se i několikráte stalo. Jak jinak zakončit toto snad povídkové setkání nad sedmičkou Pálavy? Vlastně na plánované škrabání po papíru, než tou nejtypičtější postavou, na kterou skoro nezbyl čas.

Někde jsem zaslechl hradní znělku uvádějící píseň: „Volte Švejka do senátu, volte Švejka na hrad, my chceme Švejka v parlamentu, my chceme Švejka ve vládě, když už šlapem v exkrementu, ať jsme aspoň v náladě. Tak vyrazme na pražský hrad!“

Mistr nad mistry slova nebral nic vážně, pořád vtipně a platně kombinoval slova idiota, Enšpígla či jiných podobně laděných figur. A vyšlo mu to!

A tak Richarde, příště na shledanou v Lipnici nad Sázavou U České koruny a s tuplákem Švejkova piva. Od těch dob žízeň máám!