BOHUMILA SARNOVÁ

Znáte to rčení, že? Postavíte se k nějaké činnosti, a když se vám jeví, že bude těžko zvládnutelná – zvoláte to ryze náhodné – hej rup! A je to. Většinou si člověk naloží na svá bedra těžší břemeno a v tom případě uvedené heslo užije. Je takové pěkně české a lze říct i jadrné. Kdyby jen stačilo použít toto slovní spojení a věci by se řešily dál a samy. Prostě a jednoduše, bez lidského přičinění, potu, slz a mnohdy krve to zkrátka nefunguje.

Úvodem by mohlo moje filosofování nad tématem stačit. Jenomže osobně mi trochu uvízlo v hlavě. Příčinou byl jeden večer strávený u televizní obrazovky. A světe div se, právě v týdnu, kdy probíhala inaugurace zbrusu nového českého prezidenta, přesněji v předvečer inaugurace 8. března. A rovněž v tom samém týdnu, kdy se loučil se svou prezidentskou kariérou stávající prezident. Došlo ke kouzlu nechtěného, nebo to byl šťastný výběr programových pracovníků televize – to skutečně nevím. Máme totiž ve svém „balíčku programů“ přes skylink i stanici s názvem CS film, kde se dá občas najít nějaká filmová lahůdka. A tak se i stalo. Notně to v začátku filmového materiálu zašramotilo, zavrzalo, objevily se čáry a šmouhy doprovázené nekvalitním zvukem provázející hudební podkreslení titulků. Nikdo si zjevně nedal práci, aby snímek vyčistil, jak se to děje u některých hodně starých filmů. Nevím, nerozumím této činnosti, třeba to v některých případech asi ani nejde. Nebudu nikomu sahat do svědomí. Budu alespoň kvitovat s povděkem, že byl film vpuštěn prostřednictvím televizoru do našich domácností. Pro pamětníky jistě nemusím zdůrazňovat, jak že se ten film jmenuje. Ano Hej rup s Janem Werichem a Jiřím Voskovcem v hlavních rolích, s báječnou muzikou Jaroslava Ježka, to vše v režii Martina Friče. Film vznikl v neuvěřitelném období roku 1934.

Dere se mi v myšlenkách zlomyslná představa – posadit v hledišti kina, anebo přímo v poslanecké sněmovně všechny vládní představitele v čele se současnou předsedkyní a povinně jim nechat film shlédnout. To by bylo věru „školení mužstva!“ Těžko by se ohrazovali tím, že film vznikl na politickou objednávku komunistů, že se jedná o propagandu, která má za úkol zblbnout široké masy. Jen stručně k obsahu filmu pro dokreslení: nezaměstnaný Filip (J. Voskovec) se potká s čerstvě zkrachovalým podnikatelem (J. Werich), oba marně hledají práci, podaří se jim založit mlékárenskou firmu navzdory zášti a podrazům konkurenčního podniku, dát práci dalším nezaměstnaným a optimisticky se vymanit z neřešitelných problémů.

Ve filmu jsou moudra, jednoduše řečená, lidská, dá se říct i téměř vizionářská. Člověk až žasne, jak se kolo dějin opakuje, otáčí, jak je to všechno stejné, jako přes kopírák. Karikatury některých postav filmu jen dotvrzují tehdejší realitu a její propojení s naší současností. Převážná většina lidí v naší společnosti nechodí v otrhaných hadrech. Ale krůček za krůčkem prosakují takové problémy jako na příklad: dostupnost obědů pro všechny děti ve školách, doslovné utahování opasků v důsledku zdražování potravin, nedostupnost bydlení pro mladé, pofiderní a nedostupná zdravotní péče – konkrétně třeba zubní, pracující chudoba atd.

Prostě a jednoduše, máme okolo sebe plno luxusu, který si ale většina z nás nemůže dovolit. Je to stejné, jako za té slavné První republiky. Moje maminka byla v té době, jak se říká „děvče v rozpuku“ a když vzpomínala na tu dobu, říkávala: „Ano, bylo všeho dost, byly luxusní věci, ale my jsme okolo rozzářených výkladních skříní jen chodili. Nemohli jsme si to dovolit finančně.“ Při vyslovení První republiky se jen shovívavě usmívala, když ji začal někdo vychvalovat: „Sliny se nám sbíhaly při pohledu do uzenářství. A tak jsme chodili alespoň na zbytkové odkrojky tlustého od šunky.“

Vrátím se zpět k uvedenému titulu filmu Hej rup. Renomovaný režisér Martin Frič je nesporně a nezvratně významnou osobností na filmařském poli. A že se mu na něm urodilo! Ať zde budu jmenovat jakýkoliv snímek z jeho filmařské režijní práce, budete ihned, jak se říká, doma. Jsou mezi nimi filmy doslova rozverné, veselé, pohádkové, komediální, ale i s vážnou tématikou. Kdo by neznal Pytlákovu schovanku, Eva tropí hlouposti, Dařbuján a Pandrhola, Princezna se zlatou hvězdou, Škola základ života, Cesta do hlubin študákovy duše, ale také Císařův pekař a Pekařův císař, řada filmů s Vlastou Burianem a další.

Nechci zde psát o hereckých výkonech hlavních protagonistů, rozebírat jednotlivé scény, humorné zápletky. Nechci rozebírat do široka práci režie a všechno to, co utvoří nakonec film filmem. Chci zdůraznit věc, která stála na úplném počátku, a sice, říkejme tomu, náboj filmu. Kdo nebo co bylo tím spouštědlem, v důsledku kterého k vytvoření snímku došlo.

Na to je jednoduchá odpověď. Byla to doba, ve které tvůrci filmu žili. Byla to doba těsně před druhou světovou válkou, doba světové krize. Doba nejistot, očekávání, co přijde a co bude. Film jako celek je nadsázkou, místy karikaturou. Prostě celý je provedený v duchu werichovsko–voskovcovém, s neodmyslitelně bravurním doprovodem Ježkovy muziky. Proto ten nadhled při vykreslení těžké doby, svízelné situace nezaměstnaných lidí, marně hledajících práci. Proto také nekončí příběh tragicky, ale ústí do plného optimismu a šťastného konce.

Ale pod čarou, a kdo to dokáže, tak úplně jasně čte, že film Hej rup není jenom jednou velkou řachandou plnou legračních gagů. Kdo si paralelně přetaví jeho náboj do dnešní doby, musí si říct, že se všechno opakuje. Že i naše žitá současnost už není procházkou růžovým sadem. Že se nakláníme nad nebezpečnou propastí a neznáme, nevidíme, kam až dopadneme. Nejen jako náš národ, ale jako lidstvo coby celek.

Film byl tenkrát přijat veřejností s nadšením. Ostatně tak jako většina filmů, které režíroval Martin Frič. Snímek musel působit hodně silně, když z jeho popudu vznikl v roce 1936, tedy dva roky po jeho uvedení do kin, stejnojmenný levicový týdeník Hej–rup. Týdeník vydával Komunistický svaz mladých a spolupracoval i se Svazem slovenské mládeže na Slovensku.

Je zvláštní zjištění, že tento film jsem viděla mnohokrát, v různých etapách svého věku. Ale nikdy ve mně nevyvolal takové asociace, taková srovnávání s právě žitou dobou. Proto jsem se s vámi chtěla o své dojmy z filmu právě dnes (myslím tím současnost) podělit. V této době je vyráběna spousta filmů, seriálů. Ale málokteré dílo dokáže to, co sáhne až na dřeň, co vybudí v mysli drápek, který se uchytí a nepustí. Naopak, který časem zesílí ve zjištění, že je potřeba tvrdě čelit všemu, co ničí a likviduje lidskost v nás.

A tak se ptám sama sebe a přemýšlím, jestli se v soudobé české filmové produkci, ať ve filmech, televizních seriálech nebo inscenacích objevuje třeba jenom náznak něčeho, co by dokázalo vyburcovat národ z letargie. Jestli jsem svědkem, byť jen náznaku, který by vyvolal v divácích něco takového, jako tomu bylo ve filmu Hej rup?

Pročítám každý týden magazín s programovou nabídkou, sleduji i současnou filmovou tvorbu našich českých autorů. Komedie, horory, sitkomy, někdy i dílka typu červené knihovny, nekonečné seriály s dost povrchními zápletkami ve snaze každý díl natáhnout do určitého časového limitu, ale hlavně snímky kriminální s co nejbrutálnějším obsahem. O prošpikování neustále a dokola se opakujícími reklamami na cokoliv a o čemkoliv ani nemusím mluvit. Když se navrátím k původnímu tématu – k filmu Hej rup, k jeho protagonistům, k hercům vpravdě špičkových kvalit, kteří byli obsazováni do filmů režiséra Martina Friče, z nichž je i jmenovaný film, nestačím skrývat svůj obdiv. Jmenovaný režisér stihl za svůj tvůrčí život napsat přes čtyřicet scénářů, režíroval celkem osmdesát sedm celovečerních filmů, a to vše v období mezi roky 1928–1968. Právem se o něm mluví jako o klasiku českého filmu. Z jeho produkce jsou to filmy pro zasmání, pro radost, pro dětského diváka, pro milovníky dobrodružství, i ty snímky s ironií a nadsázkou o milostných vztazích, ale také snímky s vážnou tématikou i s ponorem do historie. Prostě filmy se širokým záběrem námětů, které mají divákům o čem vyprávět.

Až k takovým úvahám jsem se dostala při psaní o jednom Fričově filmu. Máme takové tvůrce v oblasti filmové tvorby u nás v Čechách? Máme tvůrce filmů s tématikou a náplní, filmů, které by v člověku nepěstovaly hrubost, násilí, krutost a zlo všeho možného druhu? Filmů, které by naopak podněcovaly lásku k naší zemi, správné vztahy mezi lidmi, které by kultivovaly, a nevyvolávaly jen temné stránky zla a násilí?

Při pouhé upoutávce na taková díla vysílaná v televizi vím už předem, že je nebudu sledovat. Žel, tyto nabídky naplňují a převažují nad filmy, které stojí za to shlédnout. Současný život právě žitý bývá i tak dost krutý. Proč jej ještě sledovat prostřednictvím filmů. Mám pocit, že svět uměle vytvořený ve snímcích už splývá s právě žitou realitou. A to je na tom to hrozné. Realita a fikce jedno jsou. Tady už nebude stačit to pouhé Hej rup! Bude to běh na hodně dlouhou trať, než si člověk zase uvědomí, že život nespočívá ve fyzické i morální likvidaci druhých, ale v radosti z tvoření, lásky a vztahu k rodné zemi.

Z jarní Vysočiny srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ