LADISLAVA CHATEAU

Už před lety (Éditions du Seuil, 2012, 480 stran) vyšla kniha Jeana Garriguesa Les hommes providentiels, histoire d’une fascination francaise, Prozíraví muži, historie jedné francouzské fascinace. Snad mi čtenář promine, že výjimečně přináším zprávu o knize, která není „čerstvá“; na její aktuálnosti to nic nemění, právě naopak. Dílo se zabývá muži, kteří byli ve své době oslavováni, muži, kteří stanuli v čele země nebo armády, stali se vůdci a jsou opředeni legendami, ale jejich skutečné životy i osudy překryly nejrůznější lži i polopravdy, počínaje Napoleonem až po generála de Gaulla, včetně generála Boulangera, maršála Pétaina i prezidenta Sarkozyho a dalších.

Emeritní profesor Jean Garrigues patří mezi významné znalce politické historie, kterou přednáší na univerzitě v Orléansu, je také předsedou Comité d’histoire parlementaire et politique, Výboru parlamentní a politické historie a vede Revue d’histoire politique (Presse universitaire de Rennes). Ve svém díle se věnuje především politickému myšlení a dění od poloviny devatenáctého století až po dnešní dobu, je autorem desítek knih, studií a časopiseckých statí. V knize Les hommes providentiels nabízí pohled na hrdinský kult, na mýtus vyvolenosti, a zabývá se i mechanismy, které k němu vedou, respektive tím, jakým způsobem vzniká culte des chefs.

Už slavný psychoanalytik Karl-Gustav Jung tvrdil, že vůdcovské postavy účinkují propagačně pro vlastní osobnost a jsou-li výše postaveny, pak i pro velké ideje. Postavu, která je považována za prozíravou, ke slávě nejčastěji vynesou obavy lidí, strach ze současnosti a hrozící nebezpečí, konstatuje Garrigues a jako příklad uvádí generála de Gaulla, který v době okupace Francie pronesl 18. června 1940 v londýnském rozhlase slavnou řeč, vyzval Francouze k odporu proti německým okupantům. Přinesl jasný plán i naději. Stal se legendou. A Napoleonovi Bonaparte zase vynesly aureolu jeho dobyvačné úspěchy v Itálii a v Egyptě. Adorován davy byl i svého času generál Georges Boulanger, ministr války, přezdívaný Général Revanche, Generál odplaty. Do nejvyšších politických špiček mu pomohlo stoupající napětí mezi Německem a Francií v letech 1886 až 1887. Kromě toho Boulanger byl mistrem sebepropagace, v duchu Jungových slov, velice dbal na své vzezření a prestiž. Ve své politické kariéře se zaměřil hlavně na reformu francouzské armády, avšak svými výboji a postoji ohrozil existenci třetí francouzské republiky, jeho působení ke konci 19. století vešlo do dějin jako „boulangisme“, jako symbol síly a víry ve vůdcovskou prozíravost; že tato víra zklamala, je nasnadě. Nakonec Georges Boulanger spáchal sebevraždu u hrobu své milenky Marguerity předčasně zemřelé na tuberkulózu.

Velebeni byli i jiní, například Pascal Paoli, vůdce Korsičanů za nezávislost, titulovaný „Général du Royaume de Corse“, i Simon Bolívar, jak Garrigues připomíná: v letech 1820 až 1830 mnoho novorozeňat bylo pojmenováno Simon Bolívar. K jeho zásluhám patří, že udělil nezávislost španělským koloniím. Veleben byl i Georges Washington a už zmíněný Napoleon Bonaparte, byli to „muži na koni“, ověnčeni vavříny i mýty.

Ale, jak autor ve své knize zdůrazňuje, i 20. století mělo své kohorty „prozíravých mužů“. Většina z nich vzešla z válek a dekolonizace (Mao v Číně, Franco ve Španělsku, Salazar v Portugalsku, Castro na Kubě a Perón v Argentině). Kult osobnosti, adorace, muži-vůdci považovaní za zachránce, přispěli často jen k tomu, že jejich země upadly do totalitních režimů a chmurné deziluzi; Hitler, Stalin a Mussolini jsou příkladem toho, že fanatický obdiv nebyl ani zdaleka jen francouzskou záležitostí. Garrigues dále píše, že neblahá předzvěst kultu osobnosti začíná vždy stejně, kontrolou politického života, cenzurou tisku a nejrůznějšími rituály, záplavou oslavných životopisů na knihkupeckých pultech, zatímco kritika v neprospěch oslavenců se nepřipouští a společenská poptávka po pořádku a „vládě pevné ruky“ bývá silná.

Ani dnes tomu není jinak, mýtus velkého muže nabývá na významu úměrně tomu, jak velké obavy vyvolává přítomnost. Prezident Holland i jiní kritizovali Sarkozyho, že je „chef de tout“, že vše chce řídit sám. Také ministru války, pozdějšímu premiérovi Léonu Gambetovi se kdysi vyčítalo, že je „nový César“, vyhlásil třetí republiku a přišel s reformami, které neuspěly. Velkému respektu a obdivu se těšil – jak jsem už řekla – generál de Gaulle, jeho politické působení vešlo do historie jako gaullismus, praktická politika ve službách Velké Francie, založená na autoritě státu. Pro úplnost dodávám, že země galského kohouta byla dočasně přímo gaullizována. De Gaulle se stal symbolem, jeho dům v Colombey-les-Deux-Église se v roce 1980 proměnil v muzeum, i v jakési poutní místo.

Prezident Hollande, jak autor konstatuje, se rozhodl pro intervenci v Mali, zřejmě ho inspirovaly Napoleonovy výboje, a ještě k tomu vtipně dodává: bonapartismus dnes opět povstává z popela, je to ale bonapartismus d’opérette.

Z knihy Les hommes providentiels plyne, že katastrofy, které postihly mnohé země a národy, byly a jsou často důsledky iracionální adorace politických vůdců, jejich obdivovatelé jim rádi připisují výjimečné vlastnosti a schopnosti; jejich vyvolení pak hýří sebedůvěrou, jsou přesvědčeni o vlastní výjimečnosti a trpí pocitem „neexistuje nic, co bych nezvládl“. A muži považovaní za „prozíravé“ volí (pře)často v době válek a krizí taková rozhodnutí, která mívají nedozírné následky, otřesnější a tragičtější, než kdyby v čele státu stála zcela civilní postava. Když vůdce země usiluje hlavně o to, aby se vždy choval v souladu s jeho ideálem hrdinství či alespoň dostál představě hrdiny hodného chvály, toť pokleslé hrdinství postrádající lidský rozměr. Ne každý hrdina si chválu zaslouží, viz maršál Pétain, hrdina od Verdunu, posléze chef loutkové francouzské vlády čile kolaborující s Führerem… Jedno je tedy jisté: muži-spasitelé jsou jen někteří, spíš vzácné výjimky.