FRANTIŠEK UHER

Možná by se slušelo poznamenat, že platí pořekadlo jaká doba, taková poezie. Ovšemže tomu tak úplně není. Naštěstí pouze část kulturního spektra podléhá politické stupiditě. Když padají kroupy, můžeme se schovat pod střechu nebo pod košatou korunu stromu, padání krup tím však nezabráníme. Nebo jinak: Staré pravdy se již příliš neosvědčují, vyjeté cesty velice často končí v močálech.

O to víc platí, že život není peříčko. Nezbytně se a musíme se vyrovnat i s názory plnými skepse, s mladistvým fatálním regresivním obrazem pocitu marnosti a bezvýchodnosti a jejich odrazem v současné poezii, snažit se pochopit, najít potřebnou míru vstřícnosti.

Holá podstata skutečnosti není právě nejlepší vizitkou. Je tomu jako s odrazem na vodní hladině. Zachvívá se, prolamuje, ztrácí podobu a zase se usazuje, změna k lepšímu v nedohlednu.

Předmětem našich úvah je samozřejmě především pole plné poezie. Konkrétní básnická sbírka. Poměrně skromná rozsahem, břitká, nešetřící až sveřepými obrazy, ale přes všechny peripetie zasluhující pozornost, ryzí řadou bystrých postřehů, třebaže všechny plně akceptovat nelze. Což má obecnou platnost. Připusťme, že mnohé čtenáře a autorku rozdělí vrásčitá planina několika desetiletí. Shovívavost není na místě nikdy, svádí k nejapnostem, snaha o pochopení však musí hrát prim.

Proto i přes určité výhrady zasluhuje respekt Kateřina Koutníková za sbírku NECHTE MĚ BIGBÍT (Větrné mlýny, edice Mlat, 2022, 64 stran). Zmíněné výhrady jsou adresovány některým prvkům zvolené formy vyjadřování, nikoli definovaným postojům, křovinám života, jimiž je básnířka zraňována, k nimž zaujímá vyhraněně negativní postoj: … pořád se učím propadat / Vysokou školu života /asi nedodělám

Kladem sbírky jsou zřetelně koncipované úvahy a postoje, jakoby vyjadřované na půdě rozechvěné trvalým zemětřesením, vedoucím k zamyšlení, zda všechno kolem disponuje přijatelnými hodnotami, zda stojí za to riskovat další poranění v křoví, které – žel – není pouze virtuální, nýbrž každodenní nejistotou.

Bryskní vyjádření důraz kladu / na neodkladnou zkázu vypovídá o autorčině vědomí zlomů a trapností, jimiž jsou vytýčeny současné životní cesty. Specificky to potvrzují verše básně Zatracení básníci zatracení zatracení / Pro ně v tomto světě / klidu není klidu není. Je to téměř katastrofický scénář, který má možná výrazně obecnější platnost, než bylo zamýšleno. Až recesistický Každý lok tomu dává definitivní obrys: Každý lok /k rakvi krok.

Nesporně silnější je Kateřina Koutníková tam, kde šetří se slovy, kde odírá verš na dřeň a k rozsvícení lamp z básně Ani kousek citu dochází k poznání, že žije tam kde není slyšet vlastní dech. A – což je v jejích ryzejších verších dominantní – přichází tristní poznání, že je jí domovina zase o kus cizejší. Smutné konstatování, které nám mluví z duše.

Nikoli přesto, nýbrž právě proto stojí sbírka za přečtení. Když nic jiného, přiměje k zamyšlení nad rozlišnými aspekty současnosti. To není nikdy na škodu. Ve verších Kateřiny Koutníkové její specifický dech rozhodně slyšíme.