MARTIN VODŇANSKÝ
OSN navrhla zrušit termíny manžel-manželka…
Až smyješ všechna líčidla
možná to budeš konečně ty
jen pro toho
komu jsi manželkou
manželkou v samizdatu
v šuplíku zapomnění
přikrytém andělskými křídly
kdesi na okraji umírajícího světa
Někdy si říkám
Někdy si říkám
že je člověk mlád
dokud dělá věci
které nemají smysl…
Už dlouho jsem nenapsal žádnou báseň…
Nekonečný jogging
Korzovali po nábřeží
čekali
snad se konečně začne něco dít
až se přižene tsunami od východu…
Ještěrky vozí do chlaďáků
pytle precizně stejné
jak pochodující smetí
raz dva tři
dál to neumím
nevadí
tady se to ztratí
miláčku
v kterém pytli vězíš
olympiáda prý bude za rok
tak hlavně že je ti všechno stále tak jasné…
Celý den ještěrky vozí náklady slov
bez potřeby sdělení
a finálovka
zprávy stokrát řečené
v titulku u filmu…
Ze školy mám v posudku
že jsem vyhraněný flegmatik
a teď poprvé v životě
nemohu usnout
nemohu přijít na to
jak může mít nekonečný jogging
větší cenu než život
nemohu pobrat
že má život menší cenu
než nekonečný jogging…
Ty vole
to už si říkal
nevadí
tady se to ztratí…
Vody dost…
Už zase na pohřbu
jen pár stovek metrů
od kolotoče
cukrové vaty
kola štěstí
a tady výtah
co jede pouze dolů…
Vždycky mě to láká
podívat se do té šachty
zkontrolovat lana
zda mě udrží
vážím 105 kilo - zatím
a nerad bych tam žuchnul
jako jeden státník
který poznal
že má brousek na kosu
vody dost
docela pozdě…
Ale každý nemá
to tragikomické štěstí
říkám si
když ráno roztančím
strojek na své tváři
pokaždé stejný rituál
jako na pohřbu
pokaždé
jako by to bylo naposled
Další podivné ráno…
Světlo ráno lechtá tmu
a ta mi zbytky noci prská
do zívajících úst
čistí mi zuby
aby okořenila
nevyřčená slova do zdi
a pak mě tady nechá
pouze s mobilem
jehož mlčení nebaví
jednou mě probudil
i ve dvě v noci
protože někteří jedinci
si ho nezamknou
ani když telefonují údem
co ve dne drží jazyk za zipem
i když kdo ví
dny jsou jako noci
a našincovi nezbývá dělat
že se v tom vyzná…
Barvy času
S přibývajícími roky
mne barvy léta občas nemohou nalézt
začal jsem se ztrácet
v nesměle zřetelných odstínech
začal jsem více důvěřovat
barvám podzimu
i ony sice nejsou stálé
alespoň však neprobodnou
svou sebejistou ostrostí
to snad proto
že mají poslední šanci
poslední chvíli se zastavit
a zeptat se
zdali není třeba
ještě někoho hledat
NĚKOHO
kdo už kolikrát rozvířil
stojatý vzduch
třásní svého šatu
ale my před ním
zavíráme dveře
větráme okny
a ještě bláhově zkoušíme
zaostřit barvy
šlapáním po odstínech
jako malé dítě
které se domnívá
že se nasytí pouze masem
a chleba nechá ležet na stole
jako vítěz
který si zapomene vzít padák
ZAPOMENE
že se bojí výšek
i při jízdě lanovkou
protože člověk se většinou bojí toho
co neexistuje
sedí bezpečně připoután
všude pod ním
nekonečno barev
ale on má zavřené oči
vítěz
který porazil
své protivníky
a získal nic
ověnčené blesky foťáků
jež nestačily
vyložit svou duhu…
Možná nejtěžší je přiznat si
že někdy musíme prostě jenom čekat
čekat na svou duhu
čekat na své narození
čekat na slovo
které je cennější
než ticho
cennější než nic