JAROSLAV KOJZAR

Je normální?

Je normální se takto ptát

a já se ptám snad tisíckrát,

proč prapor války v ruce ženy,

když ničím nejsme ohroženi?

Je normální se takto ptát,

a já mám lidi velmi rád,

proč od nás míří s tanky vlaky

a my si hrajem na vojáky?

Je normální se takto ptát,

zda muselo se vůbec stát,

aby k nám z veliké dálky

doletěl také odraz války?

Je normální se takto ptát,

když prapor smrti vidím plát

i nad našimi muzei,

ač uviděl bych raději

kvést zase kolem jarní květy

a ne letadla, jež letí

s další „humanitární“ pomocí

a vůbec při tom nemoci

říct dost tomuto běsnění.

My chcem jenom mír na zemi.

ANO, to je normální!

Dokořán

Nepřišel mráz,

jen listopad

a po něm mnohý

tenkrát pad.

Nepřišla láska,

ale nenávist.

A víš ty co?

Obraťme list.

Nepřišla pravda,

ale nevraživost.

Končily sny

a nezaznělo dost.

Nepřišla svoboda,

jen jiný pán.

A my mu dveře

otevřeli dokořán.

Karafiáty

Karafiát? Revoluce?

Karafiát? Vzpomínání?

Karafiát držet v ruce

jen jako díkuvzdání?

Živote proklatý,

odvážné snění,

buď nejsou návraty

a nic už není,

anebo máme naději

na špetku míru.

Jsou lidé, kteří raději

zradí přísahu i víru.

Pak bez ohledu na dálky

po bok s cizími státy,

vtáhnou nejen nás do války

ale i karafiáty.

Dost bylo válek, napětí,

nekvetoucího kvítí.

Dost válečného století!

Už nechci s vlky výti.

Chci jenom svobodu a klid,

mír pro mámy, děti, táty.

Je mnoho tohle všechno chtít?

Proto mám rád ty karafiáty.