VÁCLAV DUŠEK

Vládní suteréni jedou na oslu doprovázeni kamarilou polovzdělanců. Svět zatajil dech, hle máme, tu ochranu planety. Osvojit si demokracii není a nemůže být dáno každému. Tyrani, bloudi a filozofičtí trpaslíci mají nechuť dávat souhlas k rozdílným pohledům do světlé růžové budoucnosti. V dnešních časech už skoro nic nepřekvapí – chceš být třeba ministrem financí, brácho, a víš kolikrát je třikrát sedm – že osmnáct? Máš recht. Občan se nestačí divit, volič zklamal, ale tutlá to, postihl jej stud – a resorty mají v čele obdivuhodné činitele, máš v hlavě sen, ano, můžeš řídit klidně vědce, pohotové vojsko, podivnou dopravu… Dobré časy, Česko! Falešný vizionář pravil, že spodina společnosti musí být omezena v právu vyjadřovat se, rady dostává ničema na velvyslanectví, kam si chodí pro rozumy, jak zakroutit krkem všem odlišně uvažujícím elementům. Ať žije a vzkvétá demokratická doba! Mír zaplavuje svět! Láska páska! Nenávist pohřební kytice! Určíme, kdo ještě může, už nemůže, a bude v zájmu pokroku umlčen. Sedlina špíny, lži a nenávisti označuje jistou část odpůrců za spodinu… Říkají mu: šakalí pšouk, břídil, majitel Pravdy s.r.o., milenec vrah, daleko to dotáhne, pekelný hrdina!

V tomto století civilizace kvapem a vytrvale i troufale pracuje na sebezničení. Humanistické cíle, k smíchu, brachu. Rychlejší než ostré slovo je kulka, příteli. Lásku a pravdu si strč za klobouk. Nepřítele zlehka odhalíme, totálně zničíme, žvásty umoříme, katovsky umlčíme, i zostudíme. Hrdinové ze špatného románu vylezli z děr pohodlných; výhodu mají ti, co do všeho beze zbytku vidí a mají řešení, ovšem neřeknou a neřeknou jaké – tajemství hnidopichů bude v budoucnu neudržitelné. Buntovat milovaný lid, zábava, nabídka lepšího života v nedohlednu. Parazitující rádoby politici a političky potřebují k práci více klidu, více peněz, více pochopení, více medailí! Přátelství lze výhodně koupit, i zcela ztratit, dokonce zatratit! Hrdinství můžeš dneska v klidu plánovat. Včera bylo nebezpečné strkat hlavu do oprátky, ale dnes? Brnkačka! Bez bázně a hany vykřikuje hereček, že by položil život za vlast – tohle nikdo normální neřekne – výmysl, přání blba, role napsaná na míru bezducha… Ubožák vykřikuje, jak komouši a jejich mocenský aparát zničili naši krásnou zemi. Proč neřekneš, červe, jak si jim lezl mezi půlky, jak si žadonil o povolení k natočení seriálu z vojenského prostředí, protože ti slíbili modrou knížku, pak ti v Praze kdosi vysvětlil, že to nemáš dělat, a tak si zase promptně chtěl na vedení divadla, aby zavolalo generálovi a vyvázalo tě, pašáka, z daného slibu – řečeno krátce, borec k popukání, potlesk na otevřené scéně. A další Nebojsa táhne proti všem! Kdepak, když vyžebral bydlení, tak ho dostal v baráku, kde bydleli, tumáš, čerte krumpáč, estébáčtí hošani. V Praze ho prokádrovali… Pitomec prosil ředitele: potřebuji jiné bydlení… A další doveda nesměl chlastat, propuštěn z vězení za jistých podmínek, tak se ožralo, prasisko, jak zákon káže, ale už zapomenul, kdo mu z divadla tehdy pomohl, aby nešel zpátky do šeredy… V zájmu objektivity se musí dodat: v souboru byly zrůdičky, které ho chránit nechtěly – ať pyká, zoufalec. Revoluční doba nebyla zase tak sametová, jak se vypráví – i když jakýsi fotograf ze Švajcu vykřikoval tehdy v putyce, že se mělo věšet, tak mu poradil štamgast, aby začal u svého strýčka, bude se pohupovat a vyjímat v exteriéru k závisti … Emigrantský pitomek, suterén. Další ubožák, jevištní prach, umělec z Neumětel, hořce plakal, jak ho chtějí vyhodit z divadla, protože si zadal s odporným režimem – a kdo si nezadal, přátelé. Jmenovat, k čemu. Jo, pozdě bycha honit, lidi si nám holt, pamatují, prevíti. Krasavice inteligentní a herecká hvězda vykřikuje ujeté pravdy, Urválek by krásku i poboskal. Lidi je třeba tupit, zavírat, odsuzovat, ztrapňovat i zašlapávat. Amen! Odlišný názor nesnese ani demokratické uskupení bývalých totalitářů. My si nenecháme radit! Kdo nemá náš názor, ten musí z kola ven. Máme svoje fronty! Kulturní, no nazdar. K tomu divadelníky, filmovníky, výtvarníky, symfoniky – a za dohledu rozverné vojandy od plotny demokracie kvete, přátelé. Mír, mír, hajzl papír – zpíval trubadúr bez bázně a hany. Falešní hrdinové bývají neústupní. Kdepak nechat projevit pamětníky. Na odpůrce nakydáme špínu, lid rád soudí pošpiněné bytosti, naděláme z nich, z lotrů, nesvéprávné žvanily.

V tichém světě bezpráví, žije se nám dobře, ještě mlaskáme. Přivíráme nad válečnými halamy a vrahy očka, nestydí se vraždit ženy, matky, starce, nevinné děti! Masakr v My-Lai raději zapomenut, a nejen on, odporností stálý dostatek. Hrdinní piloti ocelového ptactva sypou bomby pod sebe – cíl zasažen, nádhera. Rozervaná těla, ohavně rozbitá, spálená, zmučená, leží na matičce zemi a skrápí je déšť. No a? Lidí je jak psů…. A vůbec, máme jiné starosti. Je nutné udržet si moc – i moč, aby se nám holota nevysmívala. Vládní smečka má neměnný názor, jednou jsme u moci a máme zodpovědnost, vzdělanost nepřeceňujeme, máme své priority… Jaké!? Především je nutné vyčistit koryta, nenechat zbytky! Hlavně se zbavit inteligence – k čemu nám jsou tihle červotoči demokratického pořádku, dle našich pokynů? My vládneme lehce, křepce – ministr pověřený jistým rezortem, který hyne, pouští se do úvah jemu nepříslušejících, politický klaun v debatách kličkuje, pohazuje slovy, doslova lže a přitom je mu stud naprosto cizí – mít takového brundibára či brundibárku doma, bože, liché vítězství. Svět plný mučíren, válečných útrap – málo řveme, pryč s válkou, mučením, vražděním, málo řveme, přestaňte se natřásat, páprdové a konejte, jeden čin nad milion slov – dokud ještě můžete! Pamatujete, jak veřejný činitel připomenul z čiré blbosti a nedostatku vzdělanosti: Es kommt der tag? K tomu snad přiložil noc dlouhých nožů, křišťálovou noc a cosi o bandě, pokradeno ze Švejka… No, mít gule nezaškodí. Pobuda zapomenut, jiný velekuk na nás vybalil bez obalu, že už T. G. Masaryk cosi říkal o internetu… Inu, když mu, fouňovi, není shůry dáno, v apatyce nekoupí.

Svět je v pohybu. Levice, pravice, Středo strany, hnutí, spolky, výzkumné ústavy, vědecká pracoviště, hlavně nepadnout do spárů nedoučených. Vesmírné kolo roztočeno – očekává se přílet mimozemšťanů, ale k čemu, máme jich už dosti – nebo ne? Plkáme. Mudrujeme. V zádech odpornou válku – ne, my budujeme mír za pomoci zbraní – panebože, ano, to je jednodušší než usednout ke stolu, vyložit karty na stůl a diskutovat o míru v nekončících debatách, při kterých umlknou zbraně a nebude zabito XY lidí. Dívám se, dívám, váleční zpravodajové krákorají v dostatečné vzdálenosti od linie zmaru; jaksi mi chybíš, Darjo Stomatová, i když, zřejmě si vybočovala ze zpravodajských kruhů…

Hele, bratře, sestro, nezdá se vám, že přibylo válečných štváčů, že jaksi kdo řídí, bývá řízen, kým a proč, ptáte se? Ale no tak, nic není náhoda. Stačí se dívat a poslouchat, anebo vypnout… pak si ale nestěžujme, že žijeme ve společnosti velmi, ale velmi nebezpečně napojené na služnou práci ve prospěch „neviditelných“ elit bránící svoje výdobytky kapitalismu. Nu, dostaneme tě do úzkých, zdražíme energie, potraviny, znejistíme jistoty, v nejistotách… Kdysi koloval vtip, zasedalo ÚV, program: všeobecné zdražování za použití abecedy. Nemohli se dobrat konce, motali se kolem písmena A a B, a tu posvěcený filuta řekl jasně: Zdražme od F – což značí – Fšechno. Hele, on to není vtip, ale poznaná nutnost – aby se někdo mohl mít ještě lépe a očividně lépe, musí být kdosi, sakryš cholera, kdo se musí mít hůře. Rozmary tisíciletí s pobavením sledují okolní vesmírné civilizace – jo, není civilizace jako civilizace. Koukněte na otroctví, že je zrušeno? Kdeže, my rádi žijeme v omylu a přetvářkách. Svět se točí, sedíme na kolotoči, máme co jíst a pít, kde spát, kde ještě brát… a dělat si starosti – dejte pokoj, nějak bylo, nějak bude, prostý obyčejný lide. Příště důvěřuj, ale řečeno s katanem – prověřuj.