Alexandr dugin
Podle klasifikace Antonia Gramsciho můžeme politický režim v Rusku charakterizovat jako cézarismus. To znamená, že centrum systému se nachází kdesi uprostřed mezi hegemonií (liberální globalismus, světový kapitalismus) a kontra-hegemonií (fundamentální vlastenectví, multipolarita, Rusko coby civilizace).
Připomínám, že hegemonii (stejně jako kontra-hegemonii) Gramsci pojímal právě coby ideologii, systém hodnot a norem. Ten, kdo kontroluje vědomí (nikoli pouze skrze politiku, ale také přes informační sféru, kulturu a vzdělávací systém), ten ovládá i společnost.
Hegemonie je ideologií globálního liberalismu, jenž trvá na tom, že jeho hodnoty a zásady jsou univerzální a definují základní normy a principy světového pořádku. Z toho pak vyplývá unipolárnost, Světová Vláda, Great Reset, cancel culture, wokeism, genderová politika a totální kontrola nad společností.
Kontra-hegemonií je v našem případě plnohodnotné potvrzení radikální odlišnosti ruské civilizace od globalistického Západu na úrovni hodnot, směřování, základů, principů, sociálních preferencí, politického systému, přičemž se k tomuto komplexnímu celku, jenž je přeformován do ideologie, přidává jeho aktivní, útočný charakter. Stejný způsobem fundamentální vlastenectví stojí nekompromisně proti liberalismu (a tudíž i proti globálnímu kapitalismu, progresivismu, LGBT+, technokracii, individualismu, kosmopolitismu atd.).
Cézarismus není ničím jiným než neustálým balancováním mezi globálním Západem s jeho technologiemi, hodnotami a normativy – a jednoznačně alternativním civilizačním systémem. Do 22. února 2022 v Rusku dominoval právě cézarismus. Vše se nacházelo přesně mezi dvěma póly (odtud plyne ona rovnováha solárního a lunárního principu).
Do Putinova nástupu k moci bylo Rusko pod přímou okupací Západu a řízeno zvnějšku. Putin posunul Overtonovo okno od globalismu k cézarismu. (Overtonovo okno: oblast myšlenek, o nichž lze veřejně diskutovat – pozn. překl.) Leč pátá kolona („Echo Moskvy“) i kolona šestá (Čubajs coby symbol čisté okupace) zůstaly uvnitř systému cézarismu. Pouze jejich nejkrajnější formy – tj. představitelé 90. let – byli odříznuti (Berezovskij, Gusinskij, Něvzlin, Chodorkovskij aj.). Přičemž pohyb ke kontra-hegemonii se také zastavil. Sféra čistého vlastenectví (kde se ideologicky nachází většina národa, lid sám o sobě) rovněž zůstala za hranicí Overtonova okna.
A takto to pokračovalo 22 let, byť je třeba poznamenat, že struktura cézarismu se přece jen posouvala směrem ke kontra-hegemonii, avšak rychlostí centimetru za rok. Vládnoucí moc zůstávala stejná (což je v pořádku, neboť její neustálé obměny jsou požadavkem globální oligarchie, aby tak držela jakékoli elity pod svou kontrolou), nicméně nestávala se skutečně vlasteneckou, spokojila se jen se simulakrem vlastenectví (simulakrum: kopie bez originálu – pozn. překl.).
Cézarismus v té formě, v níž existoval 22 let, skončil se začátkem SVO („Speciální vojenské operace“ – pozn. překl.). Došlo k ostré eskalaci vztahů se Západem, která přešla do přímého konfliktu. Čubajs uprchl, „Echo“ zavřeli. To znamená, že Overtonovo okno se prudce posunulo směrem k vlasteneckému pólu. A my všichni jsme očekávali, že tento pohyb logicky povede ke kontra-hegemonii a zruší přehradu, stojící celou tu dobu před spontánním, opravdovým – civilizačním – vlastenectvím, s nímž si cézarismus do té doby jen zahrával z pragmatických důvodů. Bylo by to přirozené, poněvadž soupeření se Západem se stalo natolik otevřeným, že již není důvod předstírat, kterak režim v Rusku plně odpovídá standardům západní liberální demokracie. Po začátku SVO totiž tomu na Západě nikdo neuvěří, a dokonce takovému předstírání ani nebude věnovat pozornost. Nepřátelé se přece ničí. A my jsme nepřátelé otevřené společnosti, ať budeme říkat a namítat cokoli. Náš hlas (tvrdící, že jsme také liberálové a demokraté, stejně jako vy) nemá žádnou váhu. Od nynějška má význam pouze síla a Vítězství.
A potom se začalo dít cosi ne zcela logického. Overtonovo okno se s počátkem SVO poněkud pohnulo směrem k vlasteneckému pólu a… strnulo. Přímou hegemonii odřízli (a ani to ne úplně), leč opačný pól zůstal nadále oblastí přísně zakázanou, stejně jako předtím. Samozřejmě že poslední Manifest Patruševa (interview publikované v deníku Argumenty i fakty 20. 6. 2020 – pozn. překl.) lze chápat coby znamení, že pohyb k fundamentálnímu vlastenectví pokračuje, ale je vhodné si připomenout, že podobné deklarace vyhlašovala i hlava státu během voleb v roce 2012, v sérii brilantních kontra-hegemonistických článků, po kterých pak nenásledovalo naprosto nic. Nebo mírněji řečeno, nenásledovalo po nich takřka nic či vůbec ne to, co bychom očekávali, bez ohledu na to, že „Krym je náš“.
S Overtonovým oknem se tudíž přihodilo cosi podivného. Skutečně se přesunulo od globalismu a liberalismu (Gramsciho hegemonie), a to podstatně (vždyť zač stojí Galkin s Pugačovovou a Urgantem!), avšak zůstalo vězet na hranici autentického vlastenectví. A tak celá konstrukce ztratila jasné obrysy. Overtonovo okno se protáhlo podél své vertikální osy, stalo se Overtonovým barbakanem, střílnou. Blok stojící v proti nositelům Ruské Ideje – především v informační sféře – zůstal plně zachován a stal se ještě pevnějším než v roce 2014.
Rusko nyní uvízlo ve velmi těžké situaci. Dosáhnout rychlého, čistě technického vítězství se nepodařilo, konfrontace se Západem se rozšířila a stává se otevřenou. Pokud uvážíme objem, v jakém je válečná mašinerie Ukrajiny značnou měrou financovaná penězi odebranými Rusku, penězi, jež představitelé šesté kolony moudře, předvídavě a v pravý čas rozmístili na Západě, pak se situace stává dosti kritickou. K tomu přidejme ještě připravenost Polska (člena NATO!) vtrhnout na západní Ukrajinu (a možná nejen na západní), čímž se stav vůbec ocitá na hraně přímé srážky s NATO, přičemž hrozba jaderné války přestává být čímsi vzdáleným a nepravděpodobným.
V takovém případě je prostě nevyhnutelné a nutné obrátit se k vnitřním zdrojům hlubinného vlastenectví. Nezbytná je rovněž plnohodnotná a důsledná cenzura, masová a ideologicky motivovaná mobilizace, a to nikoli pouze pro posílení fronty, ale také v ekonomice, v informační sféře, ve společnosti jako celku. Pokud tedy samozřejmě chceme dosáhnout Vítězství. Nadále si v tomto okamžiku udržovat blok (těch, kdo stojí proti nositelům Ruské Ideje – pozn. překl.) znamená střílet svým vlastním lidem do zad. Jinak to již vysvětlit nelze.
Jestliže se cézarismus domnívá, že vydrží přímé střetnutí s hegemonií (znovu připomínám, že Gramsci hovoří o idejích), tak se mýlí. Ideje nejsou simulakra a polit technologie. Nerodí se na objednávku. Žijí si vlastním životem. Přechod ke kontra-hegemonii dnes není otázkou chtění, či nechtění. Je otázkou bytí, či nebytí. Přesněji řečeno, jde o otázku, zda Vítězství bude, či nikoli. Bez Vítězství však tentokrát prostě nebude ani Rusko, a proto si stačí jednoduše zeptat: být, či nebýt.
Samozřejmě lze ještě chvíli vydržet a posouvat se (i nadále) o centimetr ročně. My se však již nacházíme v jiném proudu času. Vše se zrychlilo. A lid je nejen připraven k zásadnímu vlasteneckému obratu, ale přestává chápat, proč se až dosud nic takového neděje?
Lid je nyní mnohem rozumnější než vládnoucí elity. Cézarismus je lepší než hegemonie, avšak horší než kontra-hegemonie. A namísto přijímání menšího zla nastupuje horečnatá poptávka po skutečném Dobru. Tentokrát již bez jakékoli příměsi zla. Což znamená bez liberálů (a rovněž bez debilů a zrádců).
Cézarismus je opět přinucen překonávat mučivě těžký předěl (bod rovnováhy mezi solárním a lunárním principem) – tentokrát ve vnitřní politice, zvláště pak v informační sféře, vzdělávacím systému a kultuře. To, co bylo s přimhouřením obou očí vyhovující v předchozí etapě, vypadá dnes jako naprostá katastrofa. Overtonův barbakan hrozivě skřípe. Jde však přece o náš stát a jeho osud nám není lhostejný. Proto je zapotřebí rázněji odklízet přehradu, kterou v předchozí fázi režim vystavěl proti hlubokému, spontánnímu vlastenectví lidu. Sázky jsou příliš vysoké.
Z ruštiny přeložil PETER SCHUSTER
Stať byla publikována 30. 4. 2022 na webu TV Cargrad (tsargrad.tv)