PETR DRULÁK

Životní příběh Milana Kundery je v běžném povědomí zachycen jako bezproblémový až konformní. Na scénu vstupuje v temných padesátých letech jako nadějný, komunistický básník. V následujícím desetiletí jeho literární sláva roste, řadí se k nejvýznamnějším reformně komunistickým intelektuálům. Od druhé poloviny sedmdesátých let sklízí uznání na Západě a stává se jednou z jeho literárních ikon. Běžné vysvětlení říká, že na rozdíl od protikomunisticky angažovaných spisovatelů se podřizuje vkusu západního čtenáře. Po roce 1989 se ukazuje, že se západní Evropou srostl natolik, že se na rozdíl od řady jiných ani nechce vrátit. I když se neúčastnil našeho boje za svobodu, je doma pro své literární úspěch oceňován, literárními cenami i medailí prezidenta Havla. Když se posléze vynoří doklady naznačující, že v padesátých letech kohosi udal, najde řadu zastánců, kteří tento poklesek zpochybňují či relativizují. Zhruba takto vyznívá kunderovská legenda či spíše antilegenda, kterou šíří většina českých médií a řada intelektuálů. Vyvracet tyto polopravdy a lži by vydalo na knihu.

xxx

Jedním z podstatných rysů jeho osobnosti bylo, že nikdy nezapadal do prostředí, jehož byl součástí, a do rolí, které měl hrát. Nezapadal literárně, politicky, ani sociálně.

Do hodnocení Kunderova literárního odkazu se neodvažuji pouštět, Sylvie Richterová, Jakub Češka či řada jiných to svedou mnohem lépe. Nicméně pouze připomenu, že Kundera svojí tvorbou většinou šel proti trendům doby a pokud je následoval tak, jen proto, že je sám spoluvytvářel. Omezím se na dva příklady.

První srážka přichází už v padesátých letech. Jeho pověst komunistického básníka zastírá, že kromě několika veršů vyloženě poplatných době skládal takovou poezii jako Monology, která vyvolávala nelibost ideologů. Vydání se dočkala pro svoji básnickou kvalitu přesahující dobu vzniku. Na věci nic nemění, že Kundera se k této části svého díla později příliš nehlásí, což leckoho vede k mylnému domnění, že šlo o politickou propagandu. Jinými slovy v literární tvorbě padesátých let nelze házet do jednoho pytle Milana Kunderu s takovým Pavlem Kohoutem.

Trendům doby se vymyká i jeho program obnovy románu, který razí od šedesátých let. Vymezuje se vůči jeho realistické (nejen socialisticky realistické) koncepci i vůči novátorům tzv. nového románu. Navazuje na Rabelaise a Cervantese, v české tradici na Haška a Vančuru, aby vytvořil nové pojetí polyfonního románu, které ho přiblíží latinskoamerickým autorům, spolu s nimiž vstupuje svým Žertem do světové literatury jako obnovitel umění románu. Vycházel přitom ze svého vnitřního přesvědčení, než aby zkoušel naskočit na nějakou módní vlnu a snad i proto se zařadil k tvůrcům takové vlny. Liší se tím od takového Václava Havla. Dokázal dovedně vstřebat mezinárodní trend absurdního dramatu, který od padesátých let udává tón evropskému divadlu, a v jeho duchu napsal Zahradní slavnost, jíž obohatil českou literaturu. To jistě není málo, ale více toho také není.

I kdyby literatura existovala ve společenském vzduchoprázdnu, vydalo by Kunderovo literární potýkání na plný a plodný život. Ale taková zbytečná abstrakce neplatí nikdy. A v Evropě druhé poloviny minulého století, do níž spadá nejproduktivnější část Kunderova života, o sobě dávaly společenské síly vědět ještě o něco silněji než jindy. Zatímco literární trendy mohl spisovatel spoluutvářet, vůči společenským silám byl bezmocný.

xxx

Kundera si jen zřídkakdy politicky rozuměl s požadavky doby. Přesto pár takových krátkých období patrně zažil. Asi to platilo pro čerstvě dospělého komunistu na přelomu čtyřicátých a padesátých let, než ho poprvé vyloučili z komunistické strany. Patrně mohl něco takového znovu zažít coby reformní komunista koncem šedesátých let, než ho vyloučili podruhé. Oba tyto momenty jsou spojeny s Jaroslavem Šabatou. Podle spisovatelovy vzpomínky právě Šabata přivedl v roce 1948 mladičkého Kunderu do komunistické strany. O dvacet let později se jejich cesty opět sešly při společné podpoře pokusu o socialismus s lidskou tváří. První ze dvou Kunderovo nejpolitičtějších statí, Český úděl z konce roku 1968, nese stopy jejich společných diskusí v době po sovětské invazi.

Jeho vlastní politickou pozici bychom snad mohli nazvat humanistickým socialismem i se vší neurčitostí, která se s podobnými pokusy o skloubení sociální spravedlnosti a individuální svobody nese. Ať už Kunderovo politické stanovisko nazveme jakkoliv, jeho vnitřní dvojznačnost vycházející z napětí mezi svobodou a spravedlností, ho činí politicky nespolehlivým v očích těch, pro něž je politika střetem dobra proti zlu. Právě toto pojetí charakterizovalo období studené války, v níž se Východ a Západ střetávaly jak na mezinárodním poli, tak i v domácí politice. A toto pojetí převážilo i po jejím konci. Západní liberální elita nejprve oslavila konečné vítězství dobra nad dějinami, aby následně, otřesena zjištěním, že dějiny pokračují, zahájila globální mobilizaci proti novému zlu populismu a autoritářství.

Kunderova politická nespolehlivost má dva vnitřní zdroje: politické nastavení humanistického socialisty a touhu být co nejlepším spisovatelem. Poprvé se projeví už počátkem padesátých let. Stalinisté potřebují básnické kladivo na imperialisty. Řada tvůrců se této úlohy zhostí, ať už z přesvědčení nebo z oportunismu. Stalinisté si totéž slibují od mladého, talentovaného komunisty, Kundera je však musí záhy zklamat. Vůči režimu se sice nevymezuje, zůstává součástí systému, dodejme, že díky svému talentu součástí privilegovanou, ale stává se vnitřním kritikem jeho excesů v oblasti literatury. Představuje alternativu básníka vůči propagandistům.

V opačných poměrech dochází k něčemu podobnému v první polovině sedmdesátých let. Rodící se disidentské hnutí očekává od uznávaného a normalizačním režimem pronásledovaného spisovatele, že se zapojí. Kundera je zklame. Disidentské aktivity tak, jak si je představuje Václav Havel, považuje za prázdná gesta, která mohou morálně uspokojit jejich autora, ale nedosáhnou změny poměrů. Navíc dává najevo své nevalné mínění o intelektuální či literární úrovni klíčových osob českého disentu. Podobně jako si nevážil angažovaných propagandistů o dvacet let dříve, s nimiž byl politicky také na jedné lodi. Sám se chce věnovat literární tvorbě, která podle jeho názoru nesnese politickou angažovanost, má-li se stát skutečnou literaturou.

To pak potvrdí svojí emigrací do Francie. Knihy, která tam vydává, osloví světovou literární veřejnost, ale v Československu je odmítne jak normalizační režim, tak i rozhodující část disentu. Husákovci je považují za protisocialistické a havlovci za nedostatečně angažované. Podobná kritika se nese i od amerických, tehdy antikomunistických a později neokonzervativních, intelektuálů; Norman Podhoretz sdílí své zklamání otevřeným dopisem. Ani jedné straně studené války se Kundera politicky nehodí. Zklamal stalinisty, disidenty i americké „bojovníky za svobodu“, normalizátoři ho vyhnali do emigrace.

Nicméně samotný fakt politického zklamávání svědčí o tom, že Kundera vzbuzoval politická očekávání. Zřídkakdy byl spisovatelem angažovaně politickým, ale nikdy nebyl tvůrcem apolitickým. Většina jeho děl nese politické poselství, pouze ho nelze převést do manichejské jednoznačnosti politického boje. Stalinisté mohli být nadšeni jeho několika angažovanými verši a pak roztrpčeni dílem skutečného básníka. Někteří disidenti snad očekávali, že autor Žertu a Českého údělu se ujme veřejné opoziční role, ale on namísto toho vydává v pařížském exilu Knihu smíchu a zapomnění. Studenoválečníci jsou v roce 1983 nadšení z eseje Únos západu, který patří s Českým údělem k nejpolitičtějším a je fackou Sovětům. Kundera se na okamžik potkává s politickými očekáváními, které Západ klade na emigranta z Východu. Ale pár měsíců na to vychází Nesnesitelná lehkost bytí, čtenáře fascinuje, ale politicky se využít nedá.

A po roce 1989? Kunderova radost z pádu železné opony ho vede k plánům, co všechno by mohl ve své vlasti podniknout. Nakonec z nich kromě finanční podpory několika záslužných kulturních projektů moc nezbyde. Nepropadá euforii z konce dějin, ani pozdějším obavám z populismu či autoritářství. O Evropu se ale bojí. Už od osmdesátých let ho děsí Evropa, která se nedokáže smát. Tuto nemoc diagnostikuje ve svých esejích a snaží se jí čelit svým posledním románem Oslavou bezvýznamnosti, v němž nešetří fraškou.

Co znamená obava ze ztráty schopnosti smíchu politicky? Kundera reagoval na propad do pekla politické korektnosti, který v posledních desetiletích zažívá nejen Francie, ale celý Západ. Děsila ho současná francouzská realita, v níž se novináři mění z obhájců svobody projevu na strážce hranic dovoleného vyjadřování a myšlení. Nejen Francie zná případy, kdy nevinný žert či výrok, který by před dvaceti lety nikoho nepobouřil, vedou ke spuštění mediálního lynče a ke společenské likvidaci viníka.

Jako by se jeho Žert proměnil z retrospektivního ohlédnutí za totalitou padesátých let na dystopii blízké budoucnosti. Role agresivních svazáků dnes připadá progresivní levici: lidskoprávním aktivistům a médiím v rukách oligarchů. Z kdysi odvážných pozic antifašismu, antirasismu a feminismu se dnes staly nesnášenlivé ideologie menšiny vládnoucí západní kultuře. Ke Kunderovým nejbližším přátelům patřili až do samého konce filozof Alain Finkielkraut, který svými výroky opakovaně provokuje hněv progresivistů, a spisovatel Benoit Duteurtre, díky Kunderovi i u nás známý autor několika dystopií progresivistické budoucnosti. Tak jako jeho přátelé a řada jiných, ani Kundera už v dnešních poměrech nepoznával tu Francii, kterou kdysi i pro její svobodu tolik miloval.

xxx

Politické neshody mohou být vyčerpávající, ale nemusí mít podobu osobních útoků a záští. Tento nesoulad, s nímž se Kundera celý život potýkal, byl nejbolestivější. Leccos mohl sám vyprovokovat, snad intelektuální přezíravostí, možná určitým furiantstvím a zcela jistě svými literárními úspěchy. Ale doma určitě sklidil více zloby, než kdy mohl zasít.

Jeho vztah k českému prostředí je poznamenán vylučováním. V jednadvaceti ho stalinisté vyloučí z komunistické strany, o několik desetiletí později ho normalizátoři vyloučí ze všech oficiálních struktur, čímž ho připravují o možnost živit se psaním, a nakonec mu vezmou i československé občanství. Jedná se jistě o těžké životní zkušenosti, pro nás těžko představitelné, ale ve své době nijak jedinečné, sdílely je tisíce jiných a většina dopadla hůř. Kundera je navíc dokáže literárně zpracovat a snad i díky nim se stává velkým spisovatelem.

Nejbolestivější je jiné vyloučení, skryté, pozvolné a o to trvalejší. V jeho díle zachyceno není, jeho strůjci nejsou očividní nepřátelé, nýbrž lidé, které spisovatel často považoval za přátele. Začíná někdy koncem sedmdesátých let, kdy část disidentů kolem Václava Havla se netají svým zklamáním, že Kundera emigroval a neposkytuje veřejnou podporu jejich aktivitám. Spisovatel sice zesměšňuje normalizační režim, s Knihou smíchu a zapomnění přichází o občanství, a ve své francouzské publicistice poukazuje na jeho zločiny (například článkem na podporu uvězněného Jaroslava Šabaty). Současně se však distancuje od lyrismu a kýče, které poznamenávají aktivity havlovského disentu, a po roce 1989 i havlovské politiky. Jeho literární úspěchy mezi těmito disidenty působí jako bolestná připomínka, že světově uznávaným českým spisovatelem, pronásledovaným režimem není Havel, nýbrž Kundera, který se s nimi v lecčems rozchází. Averze vůči úspěšnému emigrantovi se stává normou.

Když se v roce 1984 po nadšeném přijetí Nesnesitelné lehkosti bytí začíná ve světě mluvit o Nobelově ceně za literaturu pro Kunderu, zorganizují havlovské kruhy petici českých intelektuálů, v níž navrhují na cenu signatáře Charty 77 Jaroslava Seiferta. Leckdo podepíše, jako Milan Uhde či Jiří Gruša, aniž by tušil, oč vlastně jde. Iniciativa slaví úspěch i díky přispění lidí jako Pavel Tigrid v Paříži či František Janouch ve Stockholmu, kteří jinak v zahraničí zajišťují z vládních i nevládních zdrojů podporu havlovskému disentu.

Z těchto kruhů se po roce 1989 rekrutuje i významná část nové české elity. Politicky se sice nechají záhy vytlačit na okraj pragmatiky, ale natrvalo se etablují v kultuře a v médiích. Jakkoli se to může zdát neuvěřitelné, zachovávají si svoji antikunderovskou averzi a daří se jim díky jejich vlivu na veřejné mínění tuto averzi přenášet i na další generace. Plivání na Kunderu se spolu s havlovským kultem, pohrdáním Ruskem a adorací USA zařazuje do hodnotové výbavy současného českého liberálního antikomunismu. Právě z dílny antikomunistických svazáků pod otcovským dohledem Václava Havla a za peníze Zdeňka Bakaly v roce 2008 vzniká a dostává tu největší možnou publicitu Kunderovo obvinění z udavačství. Obvinění neprokázané a neprokazatelné, historiky zpochybněné, pro spisovatele a jeho manželku nesmírně zraňující. Připomíná, že vyloučení, které se uskutečnilo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, pro část české společnosti stále platí.

Nikdy však neplatilo pro celou společnost. Není málo představitelů veřejného života, kteří zůstali imunní vůči militantnímu havlismu a chovali ke Kunderovi přátelství či respekt, od Jiřího Dienstbiera staršího, přes Václava Klause, Milana Uhdeho, Romana Onderku až k Lubomíru Zaorálkovi a Andreji Babišovi. Především však oslovoval a oslovuje české čtenáře jako žádný jiný spisovatel své generace. Bez ustání úspěšně podstupuje test, u něhož jeho čeští rivalové propadli. Kundera nikdy nezapadal, a snad i proto nezapadl.