ALEXANDR SCHÖNFELD

Čtu zprávu v mobilu.

Čtu to měsíce očekávané, avšak do nevědomí potlačované sdělení. A neodbytný tinitus, smetanovsky naléhavě zaznívající v kvartetu Z mého života, náhle mění svou výšku, nabývá elegického mollového ladění:

Zemřel Petr Hora – Hořejš.

Spisovatel? Popularizátor? Publicista? Novinář?

Především a nezpochybnitelně: humanista, intelektuál, vzdělanec a – jak by se po novu řeklo – aktivista. Vlastenec obrozeneckého střihu. Z rodokmene Nerudů, Němcových, ano: Masaryků, Čapků, Zdeňků Mahlerů.

Toulky českou minulostí, ve kterých převyprávěl a přemyslel středoevropskou historii v kulisách tolik známého obrysu české kotliny. Ve kterých oživil techniku souběžně vedených sdělení v margináliích středověkých manuskriptů.

Bohu buď žalováno – stále ještě nedostatečně doceněné, v rozhlasovém plagiátu k neposlouchání infantilizované.

Prázdninová škola. Nikoli jím vymyšlená, ale jím transformovaná na hladinu literární a intelektuální události par excellence. Ztělesněná Komenského Škola hrou, přenesená ze školních škamen do kongeniálního prostředí Lipnického lomu, ozařovaná svítícími zraky tisíců mladých lidí, prošlých tímto iniciačním životním „výkopem“.

Nikoli naposledy Nadace Pangea – navazující na největšího z pedagogů Jana Ámose Komenského a jeho Obecnou poradu o nápravě věcí lidských, největší z úkolů, které si kdy intelektuál – vychovatel položil.

Vzdělávat.

Vyložit věci jsoucí a naučit chápat věci nové.

A především: Chtít být zvědavý, odvrhnout alfasamcovskou bohorovnost, přijmout Sokratovo povýšení zvědavosti na životní paradigma.

Intelektuál a tragický relikt zašlých časů v době, která za intelektuála považuje vzdělaného analfabeta z velkovýroben papírů na hlavu.

Intelektuál, úporně kličkující své teze v duchovní pustině vlády jedné strany. Aby se ve vytoužené svobodě děsil nekonečné chamtivosti nových veksláků a jejích ideových apologetů na všech stupních veřejného života.

Co dále? Co bude po tobě, Petře?

Přežívat uprostřed bažiny licoměrné pražské kavárny? Smířlivě trpět místo Smetanova pískotu v uších ohlušujícím veřejným neoliberálním blábolem?

„Vím, že máš pravdu,“ řekl jsi mi v jednom z posledních rozhovorů na mou námitku manipulace médií veřejným prostorem, „ale říct to v Praze nahlas, tak tam nepřežiju“.

Jsme-li ve vytoužené demokracii, nezbývá jiná cesta, než o problémech nahlas hovořit. Nebát se okřikování a ostouzení. A dělat svou masarykovskou malou práci.

Tvoji práci, Petře.