VÁCLAV DUŠEK
V tichosti přihlížíme nespravedlnostem, vládnoucí komici nás poučují z pohledu nevzdělanců. A kdo potřebuje jakési koumáky, schopné vědátory, inspirátory do budoucna – my se o sebe již postaráme, nevyspělý voliči, my lžím říkáme pravda a pravdě nehorázná lež.
Co je pravda? Výmysl, pravdy stohy, šiřitelů dezinformací miliony; minulost kosíme zlehka, hlavně neustupovat realitním pohledům, bránit zuby nehty výdobytky sametové revoluce, ale kde jsou čistokrevní disidenti, odpůrci totalitního režimu – už znavení, podvedení, obelhaní a samozřejmě nemilovaní, protože jejich pohledy jsou a budou vždy opatřeny nebezpečnými trny pravdy.
V mírových časech zažíváme války – odporný výmysl zlolajných lidí, ubohost všech těch rádoby důstojníků, co zradí a přísahají podruhé, potřetí, dle potřeby a výhod skýtajících pohodlné živobytí; romantické žvásty o cti důstojníka nebereme. Patří do románů. Mou ctí je věrnost; jakmile toto vyřkneš, máš na krku obojek, tato slova používali příslušnicí SS, přitom už byla vyřčena daleko dříve – ona historie je potvora, někdy i prodejná.
A podotázka: víme ještě vůbec, co je věrnost, nezpochybnitelná čest, čistá morálka, služba drahé vlasti a lidu, ne pouhé vyštěkávání zmíněného, ale srdce mít na dlani – promiňte, úpění starce, nehodící se do světa pokroku. Podívejte kolem, kolik postav k podpírání chodí s rukama od těla – kvůli svalům zkrátka nepřipaží.
Cizí nebezpeční lidé ohrožují prý naši stabilitu, emigrantská lůza nám visí kolem krku, máme se starat, nezištně pomáhat, chápat i zločinné útoky násilníků, gaunerů a zlodějů… znásilnění, podvody, vyprovokované třenice – a migrační vlnky, náhle větší vlny a tsunami.
Svět je v pohybu – včerejší právo zpochybněno, nic není a nebude, jak bývalo. Sociální dno zasáhne barevné i bílé, víra se vytratí, otroctví pokvete, války budou vítanou kratochvílí. Práce jistě ubude, robotizace na vzestupu, životní prostředí přestane být brzdou rozvoje, namastit si kapsu, heslo vychytralých.
Vyspělé státy nám rychle uvadají, kopou kolem sebe jako splašená kobyla. Nebezpečí konce růstu na bankovních účtech za dveřmi. Vysát planetu, úkol pro neznabohy!
Lidí jako smetí, porazí nás porodnost?! Otázka za milion. Ovšem lidi, spasitel již nepřijde. Opravdu. Zato otrlých hanbářů, trapných lakomců, vyšumělých tupců, protřelých zlodějů, neurvalých gaunerů, bude stále dostatek. Rvát matku zemi, tyranizovat vyhlédnuté bytosti, vydávat nenávist za lásku a dotýkat se vyčpělých hvězd; hrdinství dnešních Blanických rytířů větrá smrádek v zemi milované, vyjeli na pohublých herkách, meče tupé zdobené rzí, přilbice k nepotřebě… Vláda bezvládí a hloupostí zápasí s těmi, co ji volili, aby sloužila. Omyl, lidičky. Vy opravdu žijete na jiné planetě, ne? Copak vážně nevíte, že vyrábíme zbraně kvůlivá míru? Že se nestydíte, nevědomí občánci.
Zbabělost placena bohatě, vrchovatě – účel světí prostředky. V temném lese zahlédne světlo člověk, který věří v sílu ducha. Málo, hodně, můžeme počkat. Sít nepravdu, pole padnou ladem. Říkala stařenka: Vezmi z dlaně chlup, když tam není.
Zemi pokrývají hroby, mohyly, vzpomínka těm, co padli v krvavých bojích – o moc, o pravdu, o víru, o hlásanou růžovou budoucnost, a dostali se do víru vášní, odporných polopravd, obludných snů o svých schopnostech přelišačit svět.
Novodobí vteřinoví hrdinové si užívají sladkých dnů života vezdejšího a uvěřili zlehka v nesmrtelnost, vesmírnou genialitu – a hloupost jim kape z koutků nevymáchaných úst, povoleno honosit se prostou přítomností, neschopností úsudku, kádrujeme bez bázně a hany, žalujeme odlišného, strašíme paragrafy a nelítostnými soudy, nepohodlnými věznicemi, i obtížnou budoucností.
Pro jistotu si předáváme řády a pomlčíme o bublinách k prasknutí – dříve či později. Hele, červe, budeš-li držet krok a ústa, máme připraveny slávověnce, fanfáry, moudré řeči, i k slzám se dostaneme. Kdo si počká, ten se dočká, není-liž pravda?
Podívej, brachu, čistého nenecháme pro jistotu nikoho, v tomhle ohledu jsme neúplatní. Víš, poklonit se padlým za vlast a pro lid je velká odpovědnost budoucím generacím, proto pobouráme pomníky, pohřebiště, přepisujeme zavádějící dějiny, zbavujeme se historického balastu a razíme cesty do budoucích pohádkových dnů…
V této nelehké šachové partii čelíme migraci. Může mít prý trvalé následky. Realita je stvůra, hurá! Po souši i po moři za sny, jak jinak, neuskutečnitelnými. Chudoba cti netratí, jak pro koho, a kdy…
Mladý šiřitel lásky si vyšlápl na starého v hospodě a dozvěděl se zprávu: krávy jsme spolu nepásli, apoštole z pekla, možná že budeš taky starej, ale jistý to není. Mysli a nesluž hlouposti. Zatím o tom nemáš potuchy, žel, ale jistě už budeš v hledáčku čmuchalů a vyznavačů Jidáše. Jidášů půlka planetárních bytostí a Ježíš prý jediný – zatím zpátky domů nedorazil, ale vidí sluhy Boží, rozpínají se, berou plnými hrstmi, potichu hřeší, obratně lžou, lásku neznají – a ke všemu vidíš božská dítka, jak beze studu žehnají zbraním, zabíjejte nepřítele, umně mučte, nemilosrdně palte! Být věřící není láskou na první pohled, bratře.
Pravicová čivava ječí, levicovost se nenosí, a být levý či pravý, k ničemu, svět se točí, semo tamo se někdo k někomu přitočí, pak se odpoutá a snaží se připoutat k vítězi – čeho? Na tom nesejde. Hlavně tančit, jak se požaduje. Zítra se bude tančit všude – kdeže.
I mistr se utne, stane se bavičem a upadne v zapomnění. Hle, co junáků i čtveráků mrkalo z vršku na dějinné změny, zmizeli, zapadli, propadli se dějinami do zbytečnosti. A svět? Přece se točí.
My sedíme na kolotoči a hltáme cukrovou vatu, veselo, milo – a pozítří bude ještě lépe. Budeš-li slepý a hluchý, poznáš lehké štěstí v říši marionet, kde neradno odporovat vrchnostenským lovčím. Inteligenti u moci znají převlékání kabátů i bez krycí kabinky, malé zrady se nepočítají – z mála nevyžiješ. Kdo se veze, nemusí dojet, pozor, kam jsi došel, doběhl v požadovaném čase, budeš dle sebe asi za vodou, ale voda je zrádná, jak známo.
Ptáš se, jak to vím? Odpovím, kdo se moc ptá, moc se dozví, ovšem pouze někdy a ke všemu bez záruky. Být v klidu, možnost delšího života. Nepoučuj, ale uč. Máš-li co! Měj na paměti, že můžeš chybovat. Směšné figury hlásají lidstvu pokrok, jejich nucený pokrok; pokrokové myšlení bývá i nebezpečné, stáčí uvěřit ve vlastní dokonalost a neštěstí je hotové. Služba vyžaduje pokoru…
V mořských vlnách se pohupují lodě s doufajícími a zoufalými migranty, hle, naděje již před nimi, samá svoboda, trvalý mír, dostatek potravin, pitné vody, milujících bližních.
Žít v iluzích vyžaduje fantazii. A přece, nemáš-li sny, zůstaneš vyhaslou bytostí. A pamatuj, pomoc se nevytrubuje do světa, nečekají se ocenění, všeliké řády a neřády, bouřlivý potlesk; pomáhat se má v tichosti a vytrvale. Vlny migrantů se nebezpečně přibližují, má přijít tsunami.
Lehkost bytí je nakažlivá. Zoufání nad nespravedlivým světem začíná u tebe, u mne, u nás. Strašíme se, lekáme, vyhrožujeme, vymezujeme se, urážíme, víme, co se nemuselo stát a byli jsme blízko toho zamezit nechtěnému. Opatrnost, matka moudrosti, že? Opravdu?! Škemralové nevyhynou.
Čas oponou bez ohlášení trhnul; kolikrát začínalo divadlo v kulisách dobře známých, značně a velmi opotřebovaných, směšně laciných i bědných, kolikrát v hlavních rolích poloherci selhali. Nespočítaně.
Za vším hledej především člověka. Vyznej se ze svých vin, hlavně před sebou samým, než poneseš naposledy kůži na trh. Nespoléhej stále na tolerance nebeské, žij a nech žít! Dny plynou, krátí se čas. Neběduj, prach jsi a v prach se obrátíš – možná budeš více prášit, kdo ví, no řekni sám.
Touha po slávě plní pravidelně kolumbária. Nosil se nonšalantně, ale z bot mu čouhala sláma; čistil prý dokonale žumpy. Pomáhal lámat charaktery. Brusič nových pohledů. To on šeptal při poradě kolegyni, že bez spojení není velení, odpůrce zničí blesková zteč, nákup ocelového ptactva do národní voliéry je nezbytnost. I povinnost.
Bolest ducha nesmírná, sociální fraktura prokazatelná, očekáváme fiasko velikosti atomového hřibu, jen pozor na poplašnou zprávu, rodina slyšit rodina znájet.
Závod míru skončil. Máme nedoučené politické figurky ze šmantu; rada nad zlato: není přesto, když je hustší těsto, vážené politické žákyně. I když, pravda, koho chleba jíš, toho píseň zpívej. V dnešních časech nosí se šalba jako štít před realistickými pohledy.
Rada zdarma od různých otrapů – chceš-li zchudnout, věř bankám. Hlavně nepodlehni pocitu, že světem otřásá neskonalá důvěra.
Důvěrník strýčka Příhody stále přenášel aktovku, i na mořskou pláž, kde bylo ukryto – to se nikdo nedozví, ty můj broučku medový. Zobákem tloukl do mraků, uvěřil zázraku, že bude kormidelníkem v politickém nečasu.
Pýcha prokazatelně vyčichne vždy před pádem z nebeských výšin. Natrefit štěstí vyžaduje trpělivost a důvěru v zázrak. Migrační a jiné tsunami mohou změnit budoucnost. Vytrvat, to je oč tu běží.