FRANTIŠEK UHER

POSLEDNÍ CESTOPISY (Fra, 50 str., 2023), tak zní název básnické sbírky polské básnířky a překladatelky jménem Zofia Baldyga, která již několik let žije v Praze.

Jmenovaná kniha je její první v českém jazyce, je však zkušenou básnířkou, v polštině již vydala čtyři sbírky.

O něčem svědčí i tři oddíly, stavěné na pevných základech, mezi nimiž jsou zcela zřetelná propojení: Přechodná bydliště, Mosty a lávky, Poslední cestopisy.

Hned v první básni nazvané Procesy a postupy čteme: Své budoucnosti jsme si už vymysleli, teď svým blízkým představuji minulost.

Zní to trochu jako skryté motto, které prolíná tvorbou paní Zofie způsobem mízy kolující pod kůrou stromu. Kůrou tu hladkou, tu podstatně drsnější, ale vždy odolnou vůči nepohodě, svárům, požárům i přívětivě jiskřícím skromným ohňům, v jejichž žhavých uhlících nalézáme úsměvy, chmury a škleby minulosti, současnosti i budoucnosti.

Zofia Baldyga budí svou poezií pozornost, neboť je evidentně nadčasová, rozpíná větve způsobem stromu, který se permanentně pokouší nasvítit svou přívětivou zelení prostor, jímž procházejí lidské úděly.

Sbírka Poslední cestopisy obsahuje několik básní, které nesporně vstoupí do paměti čtenářů, rozpínají křídla k dalekému letu. Příkladně Putování soukromého měsíce, Prohlídka města, Řeka si bere, co její jest.

Ty básně připomínají dávné patníky, které vroubí autorčinu básnickou pouť.

Její poezie je laskavá, nepostrádá však zřetelná ostří, někde skrytá, někde náznakově odhalená, jako kdyby neustále váhala, kterou misku vah zvýraznit větší zátěží.

V názvu sbírky čteme slovo cestopisy. Vzbuzuje představu pohybu, možná věčného střídání a objevitelství, jakož i bezděčného tápání. Zřetelně impulsivní vnímání okolí však dodává veršům nenápadnou, ale nepominutelnou vůni cizího koření.

To patří k jejím přednostem.