VÁCLAV PELCMAN
Ten pohled patří současnému anglickému spisovateli Julianu Barnesovi. Pojednává o tomto námětu ve svém posledním románě MUŽ V ČERVENÉM KABÁTĚ (Odeon, 328 str.).
Inspirací autora k napsání knihy byl obraz Doktor Pozzi doma amerického malíře Johna S. Sargenta, který viděl vystavený v Londýně. Autor zaujat touto postavou, prostudoval o výše jmenovaném období kulturní Paříže vše podstatné. Protože dr. Samuel Pozzi nebude asi širší čtenářské obci znám, prozradím, že to byl ve své době vynikající francouzský gynekolog – operatér (+ 13. 6. 1915), který kolem sebe shromáždil všechny, kdo v Paříži „něco znamenali“. Byl vyhledáván zejména ženami, a vůbec těmi, kdo byli jeho potenciálními pacienty. A nejen tím, ale celkovým svým zjevem, přestože byl především zcela oddán studiu operačních postupů opravy vnitřních a pohlavních orgánů, i následné praxi. Byl totiž také náruživým sběratelem starožitností, ženských živých těl, a vůbec všech radostí života. Neměl daleko k dandyům té doby.
Autor představil ve svém románu, vlastně v literatuře faktu, mnoho známých i neznámých osob. Prvním byl vévoda Edmond de Polignac, typický zlatokop z vyšších francouzských vrstev, dalším hrabě Robert Montesquiou-Fezensac, průměrný básník a nadšený sběratel kuriozit. A tím třetím z hlavních byl nám již známý „běžný“ občan s italským jménem: doktor Samuel Jean Pozzi. Lékař, myslitel a vědec (anglofil).
Plejádu dalších umělců, spisovatelů, básníků a malířů, kteří se v knize objevili, uvádím nahodile, s krátkou charakteristikou jejich díla či života. Karl Joris Huysmans, autor románu Naruby (obraz dekadentního estétství, současně jeho kritika), o kterém prohlásil F. X. Šalda: „veledílo ironie“, a „nedopověděný symbol“. Oscar Wilde, autor kontroverzního románu Obraz Doriana Graye; v knize autor hodnotí situaci kolem jeho procesu a odsouzení. Sarah Bernhardtová, herečka obdivovaná a uznávaná. Leconte de Lisle (básník parnaského hnutí). John Ruskin (Podstata logiky). A. Ch. Swinburne (anglický básník, dramatik, prozaik a kritik). J. Mastersonová (Goldfinger). Henry James, americko-britský spisovatel, anglofil (mnozí angličtí umělci byli úzce propojeni s francouzskými a naopak). J. Whistler (americký malíř). A. Daudet (Dopisy z mého větrného mlýna). C. Mendés (francouzský básník a literát). J. B. d‘Aurevilly (Ďábelské novely); těmi ďábly autor rozumí ženy. Alain Fournier (Kouzelné dobrodružství). Ed. a Jules Goncourtovi (Bratři Zemgano, Deník), organizátoři a kronikáři doby. Ernest Renan (Život Ježíšův): „Lidstvo nelze změnit, lze je pouze poznat“, „Umění nelze vytvořit z dobrých úmyslů“. G. Maupassant, „katalyzátor doby“. Marcel Proust (Hledání ztraceného času – Sodoma a Gomora). G. Flaubert (Pokušení sv. Antonína). R. Kipling („Francouzi jsou první, kdož pravdě čelí, a poslední, kdož staré pravdy opouštějí“). Paul Valéry (Pan Teste). C. Loraine (malíř). Édouard Drumont (spisovatel – byl možná nejvýznamnějším antisemitou své doby v Evropě, byl to on, kdo založil La Libre Parole, pak Antisemitskou ligu, a jeho nejtrvalejší příspěvek k této věci je rozsáhlá kniha La France Juive (Židovská Francie). Comte de Lautréamont (Zpěvy). Jejich hlavním tématem je bezohledná provokace všech ustálených ideologických pravidel dobové společnosti, a to ve smyslu morálním i filozofickém. Vzhledem k dobové kulturní situaci, prodchnuté klerikálním pokrytectvím, je vlastně logické, že terčem se stal v daném motivu společný jmenovatel Všehomíra – ústřední symbol smyslu daného lidského řádu. Zpěvům vévodí nikoli nenávistná zavilost, nýbrž zaujatý nadhled, schopný jedinou větou udělat čáru přes rozpočet všem klišé.
Julian Barnes je nestranný v porovnávání kvalit i záporů Anglie a Francie. Jinak upozorňuje na fakt, že mnoho Francouzů našlo své útočiště v Anglii, když jim hrozilo, z různých důvodů, zatčení či jiné potíže (Voltaire, Prévost, Hugo, Monet, Rimbaud, Zola, etc). Objektivně píše: „V memoárech a literatuře faktu je víc nejistot než v beletrii.“ Velký prostor věnoval rubrice „Co už se nikdy nedovíme“.
Kniha je pro milovníka kultury bohatým zdrojem informací o kulturním životě ve Francii konce 19. a začátku 20. století. Je to pestrá, dokumentární zpráva hlavně o zákulisí umělecké tvorby. Autor sám vstupuje do vyprávění až v závěru, i když v popředí zůstali umělci (i ti lékařští).