IVO FENCL
Nový projekt pražského „hlaváku“ asi chce mimo jiné zatočit s bezdomovci. Nelíbí se mi to. Oproti tomu knižní řada Pražské příběhy Dana Hrubého (*1968) byla právě završeny čtvrtým svazkem Ztracený svět Starého Města – a opět se víc nežli stavbami obírá člověkem.
Předcházely části Z malostranských zákoutí až do Jiného světa (2018), Cesta na Hradčany, Nový Svět a zpátky na Malou Stranu (2016) a Na cestě Malou Stranou (2015), ale již předtím a mimo krásnou edici vydal Hrubý víc obdobně postavených knížek. O architektuře jsou méně. A kdo-kde-kdy bydlil má, svatá pravda, někdy význam prkenně malý; jenže mávnutí ruky se tu zase blíží momentu, kdy už zesnulý Kája Saudek prostě nechodil na rodinný hrob, a když mu to bratr-dvojče vyčetl, jen řekl: „Stejně tam nikdo není.“ V těch domech už samozřejmě původní obyvatele taky nenajdeme. Přesto je Hrubý zmapoval.
Nelze se však – na druhé straně – cpát do ložnic žijícím, i probíhá někde hranice oddělující mrtvé. Ani pan Hrubý přes tuhle hraniční čáru korektně nešlape. Nesmí, anebo ani sám nechce. Jen je občas těžší meze rozpoznat, nenaběhnout si, a nechceme ani číst knihu šitou stylem „jseš pod okny, kam se před několika lety přesunul herec Rybička“.
Dílo své dělí Hrubý na pět cest, jež doplňují statičtější kapitoly, uvedené sekvencí Průchody staré Prahy. Pro čtenáře vytyčenými trasami se stávají ty Okolo Kozího náměstí, Po starém Františku, Napříč Pražským kruhem, Okolo Ungeltu a Pravým královstvím současných průchodů. A kniha předkládá i dost okomentovaných fotografií, přičemž nese na obálce snímek Antonína Novotného (1910) alias kouknutí z Řásnovky k domu U Roubíčků, do Klášterské uličky a ke kostelu sv. Salvátora.
Sám spisovatel charakterizuje 4. díl své epopeje: „Na Starém Městě bydlel geniální kouzelník Herbert Lewin (Great Nivelli), ale i kostelník, který měl na půdě – v Železné ulici – slepice. A jehož vyznamenala dánská královna. A jak se rodil mýtus Tonky Šibenice?“
Hrubý taky seznámí s pěticí bratří velmi odlišných osudů „hodných Čapkovy Matky“ – a zrovna tak žil ve čtvrti nejvtipnější český letec RAF, který zde pak svedl svou „poslední bitvu“. A vyprávění klouže bez problému z ulice do ulice, a to v určitých okruzích. Že jsou lidské osudy přepestré, jsme samozřejmě věděli, ale u Dana Hrubého to sotva kdy působí dryáčnicky. Leda mi zůstávají (pootevřenou) otázkou některé přesné lokalizované body tragických úmrtí osobností. Někdy jde o pády z domu, jindy o atak tramvaje. Je etické to zohledňovat, když moment ještě pamatuji? Nevím.
Co zaujme zaručeně, je však kompletní soupis 119 pražských průchodů, jak jej roku 1888 pořídily úřady; ale samo sebou pouze některé slouží chodcům dodnes.
Když tuto publikaci posuzuji v kontextu předchozích tří jejích dílů, vidím, že udržela úroveň a přináší opět studie na téma míst i osobností. A místa opět vyvstanou před očima i s podrobnostmi, jako se to stalo před pěti roky v případě – dnes už neexistující – Občanské plovárny. Hrubý sledoval naháče ponejvíc očima slavného plavčíka Ferdinanda Platila, ale nejen jimi. Zvládl to brilantně. Ač jsem Občanskou plovárnu v životě nenavštívil, po přečtení příslušné kapitoly mi připadá, že snad ano; ale je pravda, že i film je film, takže tu stojí za vidění třeba dokument o Egonu Bondy (kde se vyskytují četné doplňující pohledy na Plovárnu), nebo Hledání ztraceného času Karla Čáslavského. Jenže… Stejně se máloco vyrovná čitelnému knižnímu textu, doplněnému snímky, a v letošním svazku tetralogie zavadíme i o téma posledního zcela ortodoxního židovského pražského klanu Liebenů a Jeitelesů, anebo o kapitolu věnovanou stěhování sousoší Johánka-almužníka. Či bizarní osobnosti legendárního žebráka Wilhelma Munulese.
Anebo fenoménu pražské domovnice, kterýžto pan Hrubý komentuje těmihle rádoby sociologickými slovy: „Již od konce 19. století bývá mezi jejich vlastnosti řazena panovačnost, sklon k pomluvám a šíření klepů, rozeštvávání nájemníků, a také lenost a neomalenost, přecházející občas v násilnické sklony.“
Hrubý by měl či mohl pokračovat v putování ještě i ulicemi dalších čtvrtí, ale jednak se vyjádřil, že to nemá v plánu, a za druhé máte oblasti Prahy, kde je už těžké, ne-li vyloučené konkurovat knihám existujícím. Příklad? Žižkov. A nedávno vydaná Čornejova kniha Žižka na Žižkově, ale i dílo Žižkov Slavěny Rohlíkové (*1949).
Ta sice ve čtvrti bydlí, ale přistěhovala se teprve před patnácti lety; předtím o věci příliš nevěděla. Sama se přiznává. Tím spíš se zajímala a někdy se říká: „Koníčky mají muži.“ Tady to neplatilo. I dáma dala zájmu perfektní řád. Sepsala si podle ulic žižkovské domy a dovnitř do těchto domovních škatulek deset roků přidávala. Ne koření, informace kdo který barák postavil, komu postupně patřil, kdo tu žil, nebo které hostince sídlily v přízemí. „A čím dál víc mě zajímali lidé,“ říká PhDr. Slavěna Rohlíková (v rozhovoru s Martinou Hostomskou). „Řada osobností spojených s Žižkovem je obecně známa, ale objevovala jsem stále další a další jména zajímavých lidí. I zapomenutých.“ Během let napsala bez jakékoli smlouvy tisíc stran. Teprve poté, co ji přítelkyně zkontaktovala s nakladatelstvím, akceptovala požadavek a svůj text krátila, aby mu navíc dala literárnější podobu. Výsledná kniha má trochu jiný charakter než „průvodce“ Dana Hrubého, kde se suverénně kráčívá určitými oblastmi. Slavěna ulice řadí podle abecedy. Jsou tu i další rozdíly. Hrubého knihy například postrádají rejstřík, zatímco u paní Rohlíkové ho nakladatel připojil.
Autorka Žižkov akceptuje jako přesně definovanou a vymezenou čtvrť, ale nejradši má – podle svého přiznání – ten pravý. Starý: mezi Seifertovou a Husitskou ulicí. „Zajímavou částí je taky kolonie Domov; bohužel dnes postrádá původní půvab. Dokud žil manžel, chodili jsme často do restaurace U Houdků (v Bořivojově) a sedávali u stolu s rodilými Žižkováky.
Měla jsem tak ještě možnost poznat poslední zbytky oné zvláštní místní pospolitosti. V poslední době občas zajdu do restaurace Miminoo – pod televizní věží – a s rodinou dcery do Taverny Olympos v Kubelíkově, kde dřív byl hostinec Na Výšince.“ Ehm, ale přišli by snad Daniel Hrubý anebo Karel Sýs (také často píšící o Praze) o práci, kdyby tohle své čtvrti udělal každý? Pochybuji!
Dan Hrubý: Pražské příběhy. Ztraceným světem Starého Města. Vydalo Nakladatelství Pražské příběhy. Praha 2023. 520 stran.