MARTA FRANCOVÁ

Kam kráčíš, má modrá, zasněná, zázračná Země, sestro Boží, sestro bolestná?

Umíráš na lidské sobectví, nenávist a strach?

Rafie na hodinách dějů se sune vpřed a svět –

v bahně se topí, oči zalepené, opředen kouzlem virtuální sítě,

touha mít víc bezmocně chrochtá v žitě, jsi námi opuštěné choré dítě

a my se vysmíváme tvému pláči, bohatneme a chudneme zároveň,

myjeme si ruce krví a sny o kráse a duši nám šlape skutečnost jak děvka ulici.

Čím se máš stát? Obydlím odlidštěným a duchovně vyhořelým,

šantánem, v němž pozlacené masky a maskoti tančí svůj danse macabre

na troskách starých chrámů a odkazů civilizací včetně té naší?

Úvahy palčivé jak plameny pekla.

Zeptej se jí, té lehké – těžkonohé, znavené chůzí po kamenech doby,

Hekaté na rozcestí, Sfingy, jež místo odpovědí dává otázky –

kde je konec tohoto světa, jenž nezná slitování

s poutníky na cestách hvězdným prachem posetých,

s básníky okamžiku i věčnosti, s hrdiny každodenních bojů o přežití

lidské hrdosti a člověčenství,

se všemi, jimž nestačí chléb a – hry ani zoufalství doktora Fausta a přízeň Mefistova,

kočičí lásky, klonované myšlenky, mediálně-komediální hrátky a slogany

či pokřivený úsměv boha mamonu. Quo vadis, Domina?

A já – teď mimo prostor a čas – se halím do závoje Mléčné dráhy,

oblékám zbroj kalenou žárem protuberancí i ledem mrtvých meteorů,

mám srdce komety pulzující světlem, chci spálit ohněm lásky tisíckrát popel zla

a obvázat duhou něhy tvé otevřené i skryté rány, Země.

A vím, že nezemřeš.

Má milovaná planeto, tvá krása patří všem, tvé indigové hlubiny a bílá ňadra hor,

zelená moře pralesů a horká žluť hedvábných pouští, rudé fontány tryskající z vulkánů i pastelové vlání polárních září. Patříme k sobě všichni, ty, my lidé a naši čtyřnozí,

vodomilní a třepotaví bratři, barvité květy korálů a orchidejí i miniaturní částečky životadárného vzduchu a smrtelných chorob. Jsme jedné podstaty, jednoho univerza.

Veliká matko, tvé děti, třebaže často vzpurné, chybující a hříšné, tě v hloubi svých srdcí milují a všechny se nakonec vrátí do tvé náruče, neboť i hroby a urny jednou zavalí

tvůj prach či úrodná prsť. A možná si vzpomeneme, že jsme tu již byli a budeme tu zas,

a rovněž ty jako Fénix povstaneš ze svého popela po noci odpočinku dávných tvůrčích bohů.

Pak miliony koster vzplanou touhou žití a výkřik veliký se vmísí v živlů kvas,

v něm každý nezrozený uslyší svůj hlas, tu píseň věčného koloběhu života a návratů,

kterou zpívám i já, živá, pod klenbou katedrály nebes s obří svící slunce.

Modlitbu o Zemi a o člověku

zvon kruhu vyzvání až za hranici věků –

CREDO IN TE, O TERRA!