MILAN BLAHYNKA

Vyčteno z Bibliografie v knížce LIBOR VOJKŮVKA (nákladem vlastním za finanční podpory města Šternberka, grafická úprava Tomáš Burda, překlad resumé do němčiny a angličtiny Eva Capoušková, 52 s.), Jaroslav Váňa vydává už třetí publikaci o naivním malíři, který – pracant na nočních směnách v šumperském Moravolenu, „aby přes den mohl malovat“, už od roku 1976 vystavoval porůznu v Šumperku, 1977 se účastnil ostravské celostátní soutěže Generace a rozhodujícího roku 1979 získal první místo v krajském kole Festivalu AMO v Šumperku (soutěžilo přes 150 amatérských umělců); vystavoval pak tam v září a v říjnu. Nezávisle na tom Jaroslav Váňa, toho roku okouzlen obrazem Klid, který podle jeho majitele „namaloval ‚nějaký Vojkůvka‘, který bydlí v Oskavě“ u Šumperka.

Po návratu z vědecké rady Vlastivědného muzea v Šumperku se Váňa vydal za Vojkůvkou do Oskavy a v jeho chalupě „plné nádherných obrazů a po zemi stojících nádob a kbelíků“ vody prosakující střechou, propadl dílu zasluhujícímu pozornosti nejen na Šumpersku, prosadil v Olomouci první soubornou výstavu jeho díla (9/11-3l/l2 1979), pozval na ni ředitele Národní galerie Jiřího Kotalíka a profesora Františka Dvořáka, který si od Vojkůvky koupil obraz a pověsil si ho vedle obrazu Jana Zrzavého.

Díky olomoucké výstavě a potom výstavě v pražském Památníku národního písemnictví (1981) se Vojkůvka dostal do pozornosti uměleckého světa. Váňa (téhož roku 1979 PhDr., roku 1990 CSc.) jako ředitel muzea, které řídilo i Státní hrad Šternberk, poskytl Vojkůvkovi byt a také zaměstnání zahradníka na tom Státním hradě.

Po knize většího čtvercového formátu Libor Vojkůvka (2000) a po knížce Apoštol fikce 2014) je publikace názvu (zas) Libor Vojkůvka (jen zčásti se textově a obrazově kryje s větší knihou z roku 2000) první s reprodukcemi v barvě. Právě díky nim vyniká podmanivost díla Libora Vojkůvky se „silnou ekologickou angažovaností“ nejsugestivněji.

Mám za to, že obrazy v této knížce jsou v majetku autora, který je získal od malíře, snad z dočasné vděčnosti, že díky právě jemu dosáhl obecné proslulosti. Škoda, že obraz Klid, který první Váňu zaujal, je v knížce reprodukován nebarevně; patrně proto, že je nyní mimo Váňův dosah.

K přednostem zatím posledního Váňova připomenutí Vojkůvkova díla a osobnosti náleží neopakování jeho polemiky s Vojkůvkovými názory, projevy i obrazy z doby, kdy „dříve výrazně proletářský synek (…) pozvolna opouští svět, do kterého bytostně patřil, seznamuje se s realitou peněz, ale i vysoké společenské smetánky“. Význam Vojkůvkova odkazu Jaroslav Váňa správně klade do díla z let, kdy vznikaly obrazy v knížce barevně reprodukované.

Dá se tedy říci, že knížka prezentuje část nejcennějších obrazů Libora Vojkůvky.