PETR ŽANTOVSKÝ
Český název měsíce března se odvozuje od březosti samic zvířat. Druhý výklad odkazuje na rašení bříz. V mnoha evropských jazycích je název měsíce (anglicky March, německy März, slovensky Marec) odvozen od latinského Martius, což bylo pojmenování podle mytologického Marta, boha války a zemědělství. V tomto měsíci se také bojeschopní římští občané scházeli se za hradbami Říma na Martově poli. Po zimě začínalo období příhodné pro vedení bojů a trvalo do října. Přiznám se, že mám tisíckrát blíže k úžasnému zázraku zrození nového života (jemuž nutně předchází období březosti) než k ohavnému zvyku zabíjet pro rozkoš z krve, vítězství, triumfu bestií, které venkoncem nic jiného neumí. V březnu také přicházívá jaro, což potěší každého, kdo přežil zimní měsíce, a to taky není málo, že.
Apropos, 15. března 44 př. n. l. byl zavražděn Julius Caesar. Tento den nese metaforický název Březnové ídy (Idus Martiae). Tato událost se stala námětem pro mimořádný román Thorntona Wildera, ve válečných letech 1941-46 prezidenta mezinárodního PEN klubu.
Naše země s březnem neudělala extra slavnou zkušenost. 15. března 1939 nacistická vojska obsadila území Čech a Moravy, okleštěné předtím Mnichovským paktem ze září předchozího roku. V Mnichově se ukázala „pevnost“ našeho spojenectví s Anglií a Francií, které se nijak nerozpakovaly a za účasti italského Duceho prodaly české země Hitlerovi zřejmě v domnění, že obrátí jeho zájem směrem na východ. Neville Chamberlain, když se vrátil z Mnichova do Londýna, pronesl onu slavnou větu: „Přinesl jsem vám mír.“ O půldruhého roku později už byl Londýn a jiná anglická města pod smrtící palbou německé Luftwaffe. Historie umí tropit schválnosti, o čemž svědčí fakt, že Nevillův bratr Austine byl ve 20. letech minulého století ministrem zahraničí Spojeného království; z této pozice byl vůdčím aktérem mezinárodní konference v Locarnu (1925), za což byl dekorován Nobelovou cenou za mír.
Nacisté se v nově ustanoveném Protektorátu Čechy a Morava chovali jako (řečeno s Vančurou) „lancknechti v městě, jehož bylo dobyto“. Zavedli českou verzi norimberských zákonů, likvidovali Židy, bývalé legionáře, Sokoly, sociální demokraty, komunisty i masarykovce. Nemusíte být zrovna autentickým pamětníkem, abyste věděli, že to byl režim genocidní, nikoli „autonomní“, jak pravila vyhlášená mudrlantka naší politické scény, šéfka poslanecké sněmovny Markéta Pekarová-Adamová. Zřejmě už dostala pozvánku na příští sudeťácký sjezd do Chebu či Plzně.
Března se týkají také mnohá smutná výročí. Režim kosil mezi svými nepřáteli hlava nehlava, ale přednostně se zaměřil i na kulturní elitu. Tak našel smrt na popravišti velikán české prózy Vladislav Vančura (narozen 23. června 1891, popraven 1. června 1942), následován Karlem Poláčkem (narodil se 22. března 1892 a zahynul v koncentračním táboře roku 1944 nebo 1945) či Josefem Čapkem (narozen 23. března 1887, zahynul v koncentračním táboře asi 13. dubna 1945). Úplný soupis obětí nacistického řádění mezi českými kulturními pracovníky by se nevešel ani do celého ročníku tohoto časopisu.
I další březnové výročí má tragickou pachuť. 8. března 1944 začali nacisté s postupnou likvidací Židů dovezených transporty z Terezína do koncentračního tábora Auschwitz- Birkenau. Toho dne večer byla nařízena Lagersperre (zákaz vycházení z bloků v celém táboře). Směrem od nádraží přijela kolona nákladních vozidel a tábor byl obklíčen silně ozbrojenými jednotkami SS. Blok po bloku byl nakládán na auta a odvážen do plynových komor. Nejprve byli odváženi muži do krematoria III, poté ženy do krematoria II. Ženy při vstupu do plynových komor zpívaly Internacionálu, Hatikvu a Kde domov můj. Celkem bylo v plynových komorách této noci zabito 3792 osob.
Aniž bych to chtěl jakkoli srovnávat, ale nabízí se zmínit fakt, že 12. března1999 vstoupila Česká republika do NATO. Téhož roku, 24. března 1999, začalo nesmyslné bombardování Srbska letectvem NATO, především Spojených států. V této souvislosti se vyznamenali dva naši státníci. Tehdejší premiér Miloš Zeman vyjádřil s touto akcí veřejný souhlas, který po více než dvaceti letech opatrně odvolal. Jeho souhlas byl prý ovlivněn situací, kdy jsme byli teprve velmi zelenými členy vojenského paktu. To druhý velikán, tehdejší prezident Václav Havel, zašel ještě dále. V rozhovoru, který otiskly listy Le Monde a La Republica s odvoláním na vyjádření tehdejšího kandidáta do EUparlamentu Richarda Falbra, je citován Havel doslova takto: „Domnívám se, že během zásahu NATO existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: nálety, bomby nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární…“ Co dodat? Havel tato svá slova posléze po zbytek života popíral s takovou vervou, že by jeden řekl, že byla opravdu autentická. Pravda bolí vždycky nejvíc, že… Tak jako tak, termín „humanitární bombardování“ vešel do dějin jako ryzí symbol nejhoršího politického cynismu a pokrytectví, navíc z úst člověka, který se více než kdo jiný po celé své veřejné působení oháněl morálkou a etikou.
Březen má však i lepší stránky. Jak známo, osmého toho měsíce se již více než sto let připomíná událost, která tehdy zahýbala Amerikou. Již v březnu roku 1857 ve Spojených státech stávkovaly ženy masově za zlepšení pracovních podmínek. Především dělnice, které pracovaly v textilních továrnách (tzv. garment workers). Více než 15 000 žen vyšlo v březnu roku 1908 pod heslem „chléb a růže“ odvážně do ulic New Yorku v protestní stávce známé jako The Bread and Roses Strike. Dělnice požadovaly zákaz práce dětí, zlepšení pracovních podmínek, zkrácení pracovní doby a rovné hlasovací právo. Chléb symbolizoval ekonomické jistoty a růže rozkvět, zlepšení lidského života. Mnohé ženy byly za toto vystoupení vyhozeny z práce. Socialistická strana v USA po tomto protestu rozhodla, že poslední únorovou neděli bude slaven svátek nazvaný Národní den žen. Prvně se tento svátek slavil 28. února roku 1909 a poté každý rok. Německá socialistka, bojovnice za rovnoprávnost Klára Zetkinová prosadila na první mezinárodní ženské konferenci Druhé internacionály v Kodani, aby se Národní den žen stal mezinárodním svátkem. V roce 1910 se MDŽ slavil 19. března v Rakousko-Uhersku, ve Švýcarsku, v Německu, v Dánsku a v Americe. Na 8. března se MDŽ přesunul roku 1913, a to právě pro připomenutí stávky newyorských švadlen. K 8. březnu přispěla též masivní demonstrace v Petrohradu, která se konala poslední neděli v únoru roku 1917. To je datum, které odpovídá gregoriánskému kalendáři. Konečné schválení MDŽ přišlo roku 1975, kdy OSN oficiálně MDŽ uznala za mezinárodní svátek.
Když dnes připomínáte MDŽ jako krásnou příležitost, jak uctít ženu, bez níž by život muže dával jen poloviční smysl, vystavujete se nařčením z vyhrabávání totalitní minulosti. Když jsem před pár lety jedné někdejší svazačce, pak pilné ÓDéeSačce a tehdy věrné Klausovkyni popřál 8. března vše krásné, napsala mi do sms: „To myslíte vážně?“ Jestliže se někdejší režim chopil MDŽ jako svátku, který mohl konvenovat jeho ideologii, to nijak neznamená, že snižuje vážnost nejen událostí, podle nichž tento svátek vznikl, ale ani dnešního kontextu, který je jiný, ale mnohem víc všeobjímající. Když vám někdo dnes zakazuje slavit MDŽ, představuje sám sebe jako křupana a dogmatika. A těmi si přece nebudeme kazit tak krásný počátek jara.
Už jsme mluvili o lidech pera, spisovatelích. Proto se sluší dodat, že 2. března slavíme Mezinárodní den boje spisovatelů za mír. Tento svátek vyhlásilo sdružení PEN klub v roce 1984. O něco později, 21. března, máme Světový den poezie (World Poetry Day), jejž vyhlásilo UNESCO od roku 1999. Je milé, že i v tomto věcném, spotřebním, peněžním světě se najde prostor pro připomenutí poezie, tedy činnosti tak zbytné, nevýdělečné, většinově nepotřebné, avšak nenahraditelné (aspoň pro ty, kdo vědí, o čem jde řeč). A trochu podobné je to se Světovým dnem divadla (World Theatre Day), který je 27. března, v den výročí otevření pařížského Divadla národů roku 1957. Slaví se od roku 1962 z rozhodnutí 9. kongresu Mezinárodního divadelního ústavu. Od těch časů se změnilo mnohé. Dominantní kulturou už dávno není divadlo, bylo přehlušeno a předstiženo televizní, filmovou a digitální produkcí. Divadlo zůstalo v lepším případě v podobě muzeálního připomenutí dávného pomalejšího světa, který však umožňoval, a dokonce občas i vyžadoval, aby se divák trochu zamyslel, což je činnost dnes ne příliš masová, protože myšlení bolí. Divadlo se ale o svůj pád z piedestalu zasloužilo z velké části samo tím, že začalo vytěsňovat postavy, příběhy, vztahy, situace – a nahradilo je vykřikováním tezí a teatrální vnějškovou stylizací. Což souvisí – nikoli výlučně, ale velmi podstatně – s tím, že se moderního divadla zmocnili tvůrci a témata typu LGBT. Vyrábějí z jevištní produkce agitační transparent propagující jejich zájmy a vnucují je většinovému publiku. A pak se diví, že toto publikum do hlediště zavítává čím dál řidčeji. A nejen v březnu.
A nakonec ještě pár literárních výročí. 7. března 1972 zemřel Jan Weiss, autor fascinujícího románu Dům o tisíci patrech (narodil se 10. 5. 1892). 16. března 1927 se narodil Josef Jedlička, nenápadný velikán moderní české prózy. Jeho útlá knížka Kde život náš je v půli se svou poutí znamenala v době svého vydání v půli 60. let po právu skutečnou událost. (Jedlička zemřel 5. 12. 1990). A last but not least vzpomeňme na jednoho z nejzajímavějších českých básníků 20. století, Josefa Svatopluka Machara. Dokázal propojit politickou činnost (byl poslancem parlamentu a generálním inspektorem československé armády) s neobyčejně plodnou literární tvorbou, v níž namnoze navázal na odkaz štiplavé a adresné satiry Karla Havlíčka Borovského. Machar zemřel 17. března 1942.