JEKATĚRINA ŠČERBA

„Mami, je pravda, že existují domácí skřítkové?“ zeptala se Nasťa s nadějí. Po chvilce přemýšlení matka poklekla a objala svou dceru.

„Nasťo,“ řekla maminka, „už jsi velká. Je ti dvanáct let, ty opravdu věříš na takové pohádky? Jací skřítkové?“

„Ale já stejně věřím!“ tiše zašeptala Nasťa a rozplakala se.

„Mami, a můžu poprosit domácího skřítka, aby mi pomohl?“

„Neboj se,“ řekla maminka klidně, „určitě se vrátí i bez domácího skřítka.“

Když se dívka trochu uklidnila, vzhlédla. Maminka se usmála a pokračovala:

„Víš, že kočky jsou tuláci, a nyní je navíc jaro. A tak se Soňa rozhodla se projít.“

„Ale vždyť je pryč už týden,“ zamumlala Nasťa a po tvářích jí znovu stékaly zrádné slzy. „Můžu to přesto zkusit?“

Pak přišel do kuchyně tatínek a veselým hlasem řekl:

„Proč tady pláčeš, no tak, uklidni se. Pokud jde o domácího skřítka, samozřejmě to vyzkoušej, já v něj také věřím.“

***

Nasťa rychle odběhla do svého pokoje a začala se přehrabovat v zásuvkách. O několik minut později vytáhla starou, otlučenou peněženku s kapesným. „Mělo by toho být dost na bonbóny,“ pomyslela si dívka, vyběhla z domu a spěchala do obchodu.

Nasťa si nemohla vybrat, které sladkosti si má vzít. Dlouho chodila kolem pultu.

„Tyhle nejsou moc hezké. A tyto jsou levné, což znamená, že nejsou dost dobré. A tyhle…“ – myšlenky se jí honily hlavou. Prodavačka si všimla jejího vzrušení.

„Můžu ti pomoct?“ zeptala se slečna a usmála se.

„Chci ty nejchutnější a nejkrásnější bonbóny,“ a oči se jí rozzářily radostí.

O pár minut později už Nasťa nesla v rukou pytlík s mlékem a nejchutnějšími sladkostmi.

Když nastal večer, dívka nalila mléko do hrnečku a postavila za kamna, a sladkosti na krásném talíři dala vedle něj. Uvařila si čaj s malinami a řekla:

„Dědečku, pojď se mnou na mléko a sladkosti.“

Po dvou hodinách sezení v kuchyni Nasťa zavřela ospalé oči a usnula únavou. Tu noc ale nikdo nepřišel.

Celý týden, každý den večer v kuchyni Nasťa volala domácího skřítka, dávala nové bonbóny a nalévala mléko a věřila, že přijde. Ale všechno to bylo marné a dívka jej nespatřila. Naděje se vytrácela s každým dalším dnem.

***

Jednoho dne se Nasťa uprostřed noci probudila. V místnosti byla tma, jen světlo lampy jen stěží pronikalo skrz závěsy. Najednou se někde ozvalo zašustění. Dívka zavrtěla hlavou ze strany na stranu, odháněla ospalé motýly, pomalu vstala z postele a poslouchala. Z kuchyně se ozývaly zvuky. Na okamžik se vyděsila. „Co když tam jsou příšery?“ bleskla jí hlavou myšlenka, ale strach vystřídala sebedůvěra. „Jaké příšery? Ty přece neexistují.“

„Ještě jeden krok, ještě jeden krok,“ řekla Nasťa z nějakého důvodu šeptem. Když došla ke dveřím, otevřela je a málem vykřikla. U stolu seděl domácí skřítek. Byl malinký, chundelatý a vůbec ne děsivý.

„Ahoj, vnučko,“ řekl skřítek.

„Věděla jsem, že existuješ, i když mi nikdo nevěřil!“ řekla dívka nadšeně.

„Samozřejmě, vnučko, ale já se lidem neukazuji. Řekni mi, proč jsi mě volala.“

„Dědečku, stalo se mi neštěstí,“ a po tvářích jí znovu stékaly slzy. „Moje milovaná kočka Soňa zmizela. Je pryč už dva týdny.“ Rukou si otřela oči a pokračovala: „Prosím, dědečku, pomoz mi ji získat zpátky, mám Soňu moc ráda.“

„Ale co ti chci říct. Urazila mě hostitelka, tvoje maminka, která ve mně nevěří, že nenechává dobroty za kamny. A kocour ji začal chránit, tak jsem ji odehnal. Teď už se nikdy nemůže vrátit…“

Skřítek se napil mléka z hrnku, zakousl se do bonbónu a chvíli mlčel.

„Ale vidím, že jsi hodná, laskavá, pohostila jsi mě sladkostmi. Pokusím se ti tedy pomoci, ale ty mi něco slib.“

„Co, dědečku? Udělám pro tebe cokoliv, cokoliv!“

„Nezapomeň na mě a přines mi na svátky dobroty. Nikomu neříkej, že jsi mě viděla. A Soňku se pokusím vrátit zpátky.“
„Dobře, dědečku,“ usmála se Nasťa a šla spát.

***

Dívka se ráno probudila do hřejivého slunečního svitu a najednou si vzpomněla na svůj rozhovor se skřítkem. Nasťa rychle vyskočila z postele, běžela do kuchyně a podívala se za kamna. Ale mléko a bonbóny zůstaly nedotčené.

„Ach! Jaká škoda, že to byl jen sen,“ pomyslela si smutně Nasťa, a najednou uslyšela tiché zavrnění.

Rozhlédla se a zalapala po dechu: na okenním parapetu seděla zrzavá kočka Soňa.

Přeložil JAROMÍR VAŠEK

Mladé spisovatelce Jekatěrině Ščerba je 17 let, žije v Alčevsku (Luhanská lidová republika). V roce 2023 ukončila v Alčevsku Gymnázium Petra Lipovenka. Povídky a pohádky Káťa píše od 11 let. Zvlášť má ráda fantastiku. Kromě toho vyrábí různé pěkné předměty a daruje je blízkým. Chodí do uměleckého studia, má ráda divadlo a zvířata. Má svůj vlastní dobrovolnický projekt na pomoc zvířatům v útulku. Píše to, co má na srdci, a doufá, že nalezne odezvu ve vašich srdcích.

Káťa napsala celkem 30 povídek, esejí a divadelních her. Některé její povídky vyšly v různých sbornících. Několik jejích povídek, pohádek a dvě divadelní hry byly přeloženy do češtiny. Káťa se zúčastnila mnoha literárních soutěží v LLR a Rusku, v několika z nich zvítězila.

JV