MAREK ŘEZANKA

Fialův kabinet ve většině oblastí ukazuje pouze laciná, falešná a pokrytecká gesta, která jen prozrazují, jak je nekompetentní, bezradný a nefunkční. Jako příklad lze uvést resorty průmyslu a obchodu či zemědělství, kde českým podnikům hrozí krach kvůli nekonkurenceschopnosti, již zapříčinily jednak energetická politika vlády, a za druhé prosazování tzv. Green Dealu. Zdravotnictví je pro změnu charakterizováno nedostatkem základních léků a čím dál horší dostupností kvalitního zdravotnictví pro kohokoli. Takzvaná důchodová reforma hrozí zbídačením seniorské populace – a o kultuře či ochraně životního prostředí je snad lépe pomlčet.

Jedinou koncepci tak můžeme nalézt patrně ve školství. Dokument resortu školství se nazývá vznešeně: Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+.

Hlavním záměrem tohoto dokumentu však zcela zjevně není posílení vzdělanosti české populace. Obsah výuky má být redukován a proměněn, klasifikace má být upravena – a všechny tyto změny spějí k jedinému: k naprosté indoktrinaci českého školství.

Již delší dobu můžeme pozorovat úpadek všeobecného rozhledu české populace, a co je alarmující, největšími mezerami zejména v historickém povědomí se dlouhodobě vyznačují nejmladší generace, které ani nedokážou správě přiřadit data k základním dějinným událostem. Stále to však patrně nestačí – a je třeba přitvrzovat.

Pomalu si zvykáme na novodobou cenzuru, kdy se názory nerozlišují na argumenty podložené či nepodložené, ale na „správné“ a „závadné“, přičemž existuje enormní snaha ony „nesprávné“ názory ze společenské diskuse odstranit (dokonce je kriminalizovat), a učinit tak z diskuse nadiktovaný monolog.

Právě vzdělávací systém má k tomuto jedinému povolenému názoru žáky směřovat od jejich nejútlejších let.

Proto z obsahu výuky mizí vývojová stádia od pravěku, přes starověk, středověk až po novověk, proto se upouští od výkladu příčin sociálních hnutí v 19. století, proto se zamlžuje, z jakých kořenů vyrostla dračí setba v podobě nejdříve první – a následně druhé světové války.

Obsah výuky je redukován tak, aby žáci a studenti nebyli schopni sestavit si vlastní představu, ale toliko přejímali úhel pohledu, který jim bude vštípen, a o kterém se nepochybuje. Toto vše se děje v příkrém rozporu se základními principy vědeckého poznávání, které se odvíjí od pochybností, neustálého ověřování předpokladů – a které nespoléhá na víru, ale na zkoumání faktů. Dějiny vědy se dají nazvat dějinami zavržených a revidovaných teorií. Již proto je nesmyslné, aby například Grean Deal byl vydáván za něco nedotknutelného a jediného možného.

Školy mají upustit od výuky celé řady důležitých informací, aby je nahradily tezemi, které je třeba přijmout jako náboženství. A ještě se tomu má říkat „porozumění problému do hloubky“. Abychom mohli něco skutečně pojmout v celé šíři a komplexně, potřebujeme primárně získat ony znalosti, jež jsou ale v osnovách redukovány.

Podobný problém představuje ústup od známkování, které má nahradit slovní hodnocení. Skutečně jde hlavně o to děti nestresovat a nezatěžovat? Vyjdeme-li z okolnosti, že obsah výuky je redukován především proto, aby místo rozvoje samostatného úsudku docházelo ke snazší indoktrinaci, pak se nabízí, že funkce slovního hodnocení má zvýšit význam subjektivního vlivu hodnotitele, jenž nebude ani tak posuzovat míru vědomostí dotyčného, ale míru jeho loajality, kázně a poslušnosti. Jinými slovy – vynikající žáci zdaleka nemusejí být ti nejlépe hodnocení. Naopak, budou-li vykazovat vysokou míru neloajality, stanou se z nich ti na okraji, nevzdělatelní, kteří se nikdy nedostanou k rozhodovacím pozicím. Oproti tomu žáci se znalostmi průměrnými až podprůměrnými tuto šanci kariérního postupu dostanou, výměnou za svou loajalitu k systému. Takto se rodí ideové kádry, nikoli však inteligence, jež je pro rozvoj každé společnosti nezbytná.

Za další tikající bombu v českém vzdělávacím systému lze považovat jeho podfinancování. Stále jsou tu stovky dětí, které nemají na školní obědy. Reforma resortu školství, jež si mezi své cíle dala i odstranění nerovností, zcela zásadní nerovnosti mezi dětmi zavádí – a to již jen zapojováním rodičů. Je zřejmé, že zapojovat se budou rodiče s vysokým sociálním a ekonomickým statusem, kteří jsou sami se stávajícím systémem konformní. Děti těchto rodičů tak budou od samého startu výrazně zvýhodněny.

Stávající systém nehledá experty – vychovává si oddané lokaje. Potřebuje armádu průměrných a podprůměrných, aby se o ni opřel jako o „vzdělance“ – a ze skutečných myslitelů nadělá vyděděnce a „dezoláty“, kteří nejsou hodni žádného respektu – a budou onálepkováni jako ti jednodušší, problémoví, nevzdělaní. Vlastně se nám tu spojuje totální převrácení významu pojmů, jak ho známe z charakteristik totalitních režimů od George Orwella s dystopickou představou společnosti v podání Aldouse Huxleyho.

Čím dál víc je lidem znemožňováno, aby mohli stát takzvaně „mimo systém“. Nově se toto projevuje i ve snaze znemožnit domácí vzdělávání dětí.

Kromě žáků a studentů jsou obětí školské reformy i sami učitelé. Prostor pro nějakou vlastní přirozenou autoritu mají nulový. Jsou redukováni do role inkvizitorů. Absence finančních prostředků pro nepedagogické pracovníky předurčuje učitelům jejich pracovní náplň: Nejprve budou děti indoktrinovat dogmaty – a pak budou uklízet či vařit, neboť na uklízečky a na kuchařky jaksi peníze nebudou.

Uvědomme si, že tato nepokrytá totalitarizace naší společnosti přichází v určitém konkrétním dějinném okamžiku, kdy již pouze řádově v letech můžeme počítat dobu, během níž se stávající unipolární uspořádání světa změní na multipolární (pokud tedy neuvažujeme o totálním zničení celého světa jadernými zbraněmi). Měli bychom být na tyto změny připraveni. Produkce nových a nových „ztracených generací“ zrobotizovaných lidí se takovou přípravou v žádném případě nazvat nedá. Zasáhněme proto, dokud existuje aspoň minimální šance na úspěch.

Společnost, která škrtá diskusi, škrtá sebe samu. Ve výsledku není schopna identifikovat žádná skutečná rizika a reálné hrozby, neboť nečerpá ze smysluplných analýz – ale řídí se výhradně zbožnými přáními a vštípenými dogmaty.

Nenechme se zničit tak, že dopustíme, aby naše děti stávající systém přeprogramoval na tupé nemyslící roboty, plně závislé na vládnoucích kruzích. Skončili bychom jako národ – a naše budoucnost by se stala minulostí.

Schola ludus…

Učitelky, učitelé

se již těší na vizi,

kdy se nejdřív dogma mele,

a potom se uklízí…