JAROMÍR ŠLOSAR

Dvě putýnky uhlí na schodech / Kamna rozpálená / ať jsou nahé kundy v teple / Kurva / Zevnitř se musí malovat / Jsi celý šedivý / Jsi celý šedivý Kurva / Nesměle „Dvaašedesát Bude mi“ / Pche Nadsamec / Nadsamec jinak Hovno / Bijí zvony / Tonda modlí se Otčenáš / zalezlý // Štafle poskakují jak přiráží / černobílé semeno teče / Černá a bílá Nic víc / Zbylo jen na chleba (b. Tonda maluje portrét plešatého muže)

V těchto verších o tvorbě Tonda Kroča o sobě řekl to podstatné: Zevnitř se musí malovat.

Někdo mě možná odsoudí za ty „kurvy“ a „kundy“, že do poezie nepatří. Skutečně nepatří? Bez nich by byly verše o Antonínu Kročovi polovičaté. V Kročově ateliéru jsou vagíny všude kolem mne, jako exotičtí motýli ve skleníku v pražské Troji. Barevné sedí na stěnách. Černobílá rozvalená stehna takřka v životní velikosti svižně zachycená uhlem se na sebe mačkají ve štosu na stole. Z pestrosti jednotlivých vagín Kroča vytvořil kompozici olejomaleb. (1995) Objevila se i na pohlednici s názvem „Óda na radost“.

Na rok 2000 mně malíř poslal PF, černobílý linoryt formátu A4. Je na něm v předklonu žena s velkými prsy a vystrčenými bradavkami. Zezadu do ní zajíždí penis. Linoryt vypovídá o rychlosti, s jakou Kroča tvoří. Bílé okraje grafiky doprovodil tužkou napsaným textem: „Ať žije život a umění Ať ti králíci dupou a kundy se šklebí samou radostí Pane Šlosar, ať Vám to furt naplno píše Tonda.“

Coby vnímavý divák jsem si kdysi poznamenal: „Pro každého tvůrčího člověka je soulož zprostředkovaná pornem… školou pravdivosti a upřímnosti… výjimečně, vlastně jen s amatéry, v jakémsi domácím videu, nemusím vidět ani vaginu a do ní vjíždějící penis, mě soulož zasáhne a přesvědčí…“

Na straně percepce opravdovost, na straně druhé výpověď o nás samotných, o našem vnitřním světě, který je na vědomí nezávislý. Když Antonín Kroča tvoří, určitě o tomhle nepřemýšlí; rychle to dáví ze sebe, nesmí se zastavit, to by už nebyl on.

Možná to je ten hlavní důvod, proč mu vyhovuje rozmáchlá kresba jedním tahem a olejomalba. Ale už žádné štětce, žádné špachtle, jen ruka, články prstů namáčené do vláčných barev. „Za jak dlouho namaluješ portrét,“ ptám se. – „Za pět minut.“ „A potoky, krajinu…?“ Tonda se ohlédne za svými obrazy. „ Dvacet minut.“

Ne, minutami se neměří umělecké dílo. Tonda vychrlí ze sebe všechno, vydá se celý. Také říká, že po pěti portrétech za dopoledne je vyčerpaný. Ale je i spokojený. Pro tyto obrazy má termín „duchařina“. V jeho expresivitě je skutečně něco, co už nejsme schopni postihnout, zachytit. Tohle vynímání „výtvarna“ se u většiny z nás vytratilo.

Během televizního natáčení zhruba před dvaceti lety jsme zprostředkovali setkání Tondy Kroči s jedním významným skladatelem moderní vážné hudby. Oba jsou z frýdecko-místeckého regionu. Možná o sobě věděli, ale nikdy se nepotkali.

Kroča samozřejmě maluje skladatelův portrét. Stojí za štaflemi a víceméně pro sebe utrousí: „Říkám si, takový chcípák, ale už to z něho leze!“ Kam až Tonda dohlédne…?

Jindy mu sám v nejlepších letech stojím modelem. Pět minut a hotovo. „Přijeď si pro obraz, až zaschne.“

Dodnes mě můj portrét pozoruje zpod schodiště do pracovny. Celé roky v něm hledám sebe. Když jsem ho tenkrát přinesl domů, nikdo mě v něm nepoznal. Všem jsem dal hádat. Moje babička, která fantazii a představivost musela mít, jinak by nenachystala dobroty na svatební hostiny, ostýchavě odpověděla nářečím: „To je pjes…?“ (Tedy pes.)

Dodnes na svém portrétu testuju vnímání návštěv. Všichni dospělí jsou na rozpacích. Jednou zaslechl naši debatu můj vnouček, batolící se po podlaze. Ještě neměl tři roky. Ohlédnul se na obraz a bez váhání řekl: „Děda,“ a dál se věnoval hře. Můj malý vnuk byl ještě obdarován viděním, o které jsme léty přišli.

Tonda Kroča, ač nerad, výjimečně portrétuje tak, abychom se poznali. O to se snažil, třeba když ho navštívil sochař Preclík. Co by to neuměl?! Je absolventem renomované Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti a pak pražské Akademie výtvarných umění. (V letech 1967–1973 studoval u Johna a Smetany.) Coby talentovaného mládence ho zaregistroval i známý historik výtvarného umění Igor Zhoř.

Poměrně brzy po studiích se malířův rukopis začíná uvolňovat a Kroča objevuje sám sebe. Venkovské domácí zabijačky brzy sklouznou z povrchu pod povrch. Ale i zabité prase tam visí na rozporce. Z něho už víc nevydoluješ. To hospodská rvačka, to je něco jiného: změť emocí, adrenalinu, síly, agrese, chlastu, křiku, bolesti. Barvy a zase jen barvy. Přes tohle všechno konkrétní chlapy ani nevidíš. Hospoda je pro něj živnou půdou.

Po onom setkání s hudebním skladatelem nás Tonda Kroča zavedl k potoku v lesní strži. Jsme v jeho teritoriu. Kmínky olší jsou zamazané barvami, jak si o ně otírá upatlané prsty. Připomene mi to teritorium šelmy označené pachovými stopami. Také tady je malíř doma.

Stojan se otřásá pod údery prstů. Bílá lepenka se rychle obarvuje. Horizontálně divočina zelení, okrů, červeně a běloby. Ve vertikálách žlutá, zelená, červená, bílá. Barvami nešetří. Malba je tak nechtěně pastózní.

V bylinném patře vládne chaos…? Na lepence hledám lesní potok, na jehož břehu stojíme, a jen ho tuším, než že bych byl o něm přesvědčen. Tonda maluje pro mě.

Dodnes doma experimentuju. Ze vzdálenosti šesti metrů mhouřím oči, až se mi lesní zátiší rozplývá. Přivírám jedno oko a pak druhé. Bez hnutí minuty sedím a chci do obrazu vstoupit. Vím totiž něco, co ostatním zůstalo utajeno.

Tenkrát, když jsme dokument připravovali, říkám kameramanovi, pojďme ještě natočit Fojtovy vrchy. Hodím si stativ na rameno a s kolegou zdoláváme zarostlý svah. Zbytek štábu zůstal dole s malířem. Vzdalujeme se. Když traverzujeme v půlce svahu, tak čtyřicet metrů od ostatních, ohlédnu se a vzrušeně volám na kolegu, podívej se na to! Obraz na polním stojanu pod námi je jak z Mařákovy školy, věrný předloze! Nechápu a nikdy plně nepochopím!

Jsou to jen oči, kterými Tonda vidí podstatu přírody…? Tak ve svých „duchařinách“ vidí i naše hlavy, naše obličeje, vlastně nás samotných. Podstatu všeho živého, kam běžný smrtelník nedohlédne.